Vstávala v šest ráno a dělala si smoothie z celeru je mi 53, prožil jsem tři měsíce s 35letou ženou a tohle jsem pochopil o rozdílu 18 let…
Budím se na hluk mixéru. Zase. Čtvrté ráno za sebou. Hodiny ukazují 6:15. Irena stojí v kuchyni ve sportovních legínách a topu, mixuje něco zeleného, vedle na stole má podložku na jógu. Spatří mě, usměje se:
Dobré ráno! Dáš si smoothie? Je tam špenát, celer, banán a chia semínka.
Zavrtím hlavou, připravím si kávu a sednu si ke stolu. Ona dopije svůj pohár, vezme podložku a jde do pokoje na ranní cvičení. Za zavřenými dveřmi tiše hraje meditační hudba.
Je mi 53 let, Ireně je 35. Rozdíl 18 let. Přestěhovali jsme se k sobě před třemi měsíci, půl roku poté, co jsme se seznámili. Tehdy mi to připadalo ideální. Teď sedím ráno v kuchyni s kávou a chápu…
Jak jsme se vlastně dali dohromady
Potkali jsme se náhodou v knihkupectví u Masarykova nádraží v Praze. Já hledal detektivku, ona listovala knihou o mindfulness. Dali jsme se do řeči, vyměnili si čísla. O týden později šli na kávu, další měsíc už jsme se scházeli často.
Máš rád detektivky? ptala se mě tehdy.
Ano, a ty co čteš? odpověděl jsem.
Irena pracuje jako marketérka v IT firmě, vydělává slušně, platila si svůj byt v Karlíně. Já pracuji v kanceláři, mám svůj třípokojový byt v Modřanech, rozvedený už osm let, děti dospělé, bydlí po svém.
První měsíce byly krásné. Scházeli jsme se dvakrát třikrát týdně: kino, restaurace, procházky na Náplavce. Byla chytrá, vtipná, zajímavá. Líbilo se mi, že mě stále nepotřebuje, žije svůj život. Myslel jsem, že je to vyzrálá žena, i když mladší.
Po půl roce navrhla společné bydlení. Končila jí nájemní smlouva.
Proč bych měla platit za byt, když spolu jsme pořád? Zkusíme žít u tebe.
Souhlasil jsem. Byt je velký, o příspěvek na nájem nežádala, sama nabídla, že bude platit část energií. Dávalo to smysl.
První měsíc jsem si říkal, že si zvykám. Druhý měsíc mě začaly štvát různé maličkosti. Po třech měsících jsem si uvědomil takto žít nemůžu.
Každý jsme žil vlastním tempem
Irena vstávala každý den v šest. I o víkendech. Cvičila, dělala smoothie, začala pracovat z domova, nebo jela do kanceláře. Večer v devět byla už v posteli.
Tenhle režim mám pět let, říká, jinak mi není dobře.
Já vstávám až v osm, dám si kávu, nikam nespěchám, v práci jsem na devátou třicet. Večer se vracím kolem sedmé, chci se na chvíli natáhnout k televizi, sledovat zprávy, občas si dát pivo. Spát chodím kolem půlnoci.
Výsledkem bylo, že jsme se skoro nepotkávali. Ráno ona už plná energie, já teprve v polospánku. Večer už zívá a říká: Musím brzy ráno vstávat, zatímco já začínám relaxovat.
Snažil jsem se přizpůsobit chodil spát dřív, ale nebavil jsem se a chodil jsem nevyspalý. Prosil jsem ji, aby ráno byla potichu brala to jako urážku.
Nemůžu měnit svůj režim kvůli tobě.
Měli jsme jiné představy o domácnosti
Irena byla minimalistka. Po nastěhování vyhodila půlku mých věcí: staré hrnky, děravá trika, popelník, hromadu Reflexů.
K čemu ti je ten harampádí? ptala se.
Nevařila vůbec. Jedla saláty, instantní kaše, občas si objednala krabičku. Já mám rád normální jídlo guláš, knedlo vepřo, občas brambory s řízkem. Vařil jsem si sám, ona kroutila hlavou:
Jak můžeš jíst tolik tuku?
Pořád poslouchala podcasty: v kuchyni, v koupelně, v autě. O osobnostním rozvoji, investicích, psychologii.
To je přece přínosné, poslechni si to, říkala. Já po práci chtěl hlavně klid.
Občas zvala kamarády 30 až 35 let, většinou z IT a marketingu. Bavili se o kryptoměnách, startupech, cestách po Asii. Seděl jsem, přikyvoval a nudil se. Oni na mě koukali jako na staršího chlápka, který je tam omylem.
Blízkost byla problém
Irena chtěla být často blízko. Ne že bych byl proti, ale už mi není třicet. Potřebuju náladu, čas. Ona klidně uprostřed dne špitla:
Pojď?
Ne vždy jsem byl připravený. Brala to osobně:
Ty mě nechceš?
Vysvětloval jsem: jsem unavený, nemám náladu.
Stárneš a bojíš se si to přiznat, odpověděla.
To mě zraňovalo. Něco na tom bylo nestíhal jsem v jejím tempu. Ona byla plná života, aktivní, pořád v pohybu. Já toužil po klidu.
Snažili jsme se o tom mluvit. Nabízela doktora, vitamíny, sport. Rozčilovalo mě to ne tím, co říkala, ale že jsem si vedle ní připadal neúplný.
V jednu chvíli mi došlo hraju roli
Jednou večer v kuchyni vyprávěla o projektu, reklamní kampani, číslech. Poslouchal jsem, přikyvoval, ptal se, ale v duchu si říkal: mě to vlastně nezajímá.
Bylo mi jedno, jaké jsou metriky, kdo dostal povýšení, co je nového v podcastu. Jen jsem předstíral zájem. Protože takhle bych měl.
Uvědomil jsem si nehledím na sebe, ale snažím se být mladší, energický, abych pro ni byl dostatečný. Ve skutečnosti bych nejradši seděl u piva a díval se na fotbal.
Neřekl jsem jí to hned. Několik týdnů jsem doufal, že se to změní. Nestalo se, bylo to těžší a těžší.
Když jsme se rozešli
Řekl jsem to upřímně. Seděli jsme naproti sobě, vypnul jsem televizi:
Ireno, myslím, že k sobě nepatříme. Ne proto, že by někdo z nás byl špatný. Jsme prostě každý jinde. Ty potřebuješ akci, změnu, zážitky. Já stabilitu, ticho. Nemůžu ti dát to, co potřebuješ, a ty to, co potřebuji já.
Byla chvíli ticho, pak řekla:
Tušila jsem, že to nastane. Doufala jsem, že se změníš.
Byl to nejupřímnější rozhovor za celé tři měsíce. Neplakala, nedělala scény. Druhý den si sbalila věci a odešla. Za týden napsala:
Děkuju za upřímnost. Přeju ti, ať najdeš někoho, s kým ti bude dobře.
Odpověděl jsem podobně.
Co mi to dalo
Uběhlo půl roku. Jsem sám, vrátil jsem se k vlastnímu režimu vstávám kdy chci, vařím co chci, dívám se na co chci. Je mi dobře. Ne osaměle, ale příjemně.
Pochopil jsem několik věcí.
Za prvé: rozdíl 18 let není číslo, ale životní rytmus. Ona je na vrcholu kariéry, chytá šance, zkouší nové věci. Já potřebuji klid.
Za druhé: nelze měnit základní potřeby kvůli jiné osobě. Já zkoušel držet její tempo nešlo to. Ona se snažila zpomalit taky to nešlo. Oba jsme hráli divadlo a trpěli.
Za třetí: vztah s mladší ženou je těžký pro mužské ego. Člověk se srovnává s jejími vrstevníky, cítí se starý, chce si něco dokazovat. Unavuje to.
Za čtvrté: láska nestačí. Měl jsem ji rád, ona mě také. Ale potřebujete zásadní shodu v tempu, hodnotách, pohodlí. To mezi námi nebylo.
Teď nikoho nehledám. Je mi dobře samotnému. Možná narazím na ženu věkově blíž, se stejným rytmem. Možná ne. Nespěchám.
Je možný rovnocenný vztah muže 50+ a ženy 30+? Nebo tempo života vždy překáží? Dá se mladé ženě dát energii, aktivitu, blízkost, nebo je to jen mýtus? Má smysl pokoušet se o takový vztah po čtyřicítce, nebo raději hledat vrstevníka?
