Slavnostní výstup Magdalény Petrové
Marie! Toto není žádná bramboračka! To je nějaký podivný mišmaš! Miláčku, jsi skvělá právnička, tak už se konečně vrhni na práci! Nech kuchyni těm, co zrovna nemaj přebytek rozumu.
Magdo, já ale nejsem ženská! Míša měla slzy na krajíčku, jak jí to bylo líto.
Proč jí nikdy nešly ani ta nejjednodušší jídla? Pustit se třeba do koprovky by ji v životě nenapadlo to už by si radši koupila roční permanentku do restaurace. U nich doma byl rodinný rozvrh dávno jasně daný.
Veronika paní domácí, Míša chytrá holka od práva, a Světlana ten největší živel pod sluncem, co umí uvrtat každý ozubený kolečko tak, aby se točila přesně jak ona potřebuje. Na rodinné sešlosti tak vařila vždycky Verča, Míša i Světlana zařizovaly zázemí úklid, nákup zásob nebo zábavu pro děti. A zábavu měla na starost zásadně Světlana. Jen ona dokázala zmenežovat Sokolí letku tak, aby dům Verči (kde se scházeli všichni) a nejbližší dvorek nebyly po každém srazu na spadnutí a nenabízel se na rekonstrukci nebo přistavení nových křídel. V rodině Sokolových sice děti milovali, hýčkali a rozmazlovali, ale snažili se je vychovávat přísně což přinášelo asi stejný výsledek jako strouhání ledu do Vltavy v březnu.
Všech sedm vnoučat Magdalény Petrové, která by za ně dýchala, byli povětšinou kopie mladší “tety” Světlany. Sice sama už měla dvě z těch divochů, co se kdoví proč naháněli po trávníku jestli se hráli na Apače nebo spíš vzývali ducha Mašína, u Světy se mateřství jednoduše nestihlo projevit. Seděla na schodech, probírala švestky, ze kterých chtěla babi Magda vařit další várku kompotu, a přemýšlela, že by se zapojila do všeobecného kraválu. Držela se jen proto, že na ni Verča pálila přísné pohledy, zatímco drtila rajčata do dalšího salátu a polohlasem si brblala pod nos:
Ty nejsi ženská, ale čertík! Svíťo, kdy konečně zmoudříš? Míša je už dáma, já na tom taky nejsem zle. A ty? Budeš až do smrti hopsat kolem na motorce a vykládat každému, jak je život senzační? Uvědom si, že děti rostou! Počkám, až jim bude pět a budou se stydět za vlastní matku?
Veru, prosím tě, nech už toho! Míša, která zdlouhavě zírala do kastrólu s touto soljankou, na kterou promrhala celý dopoledne, praštila víkem a hrdě dodala. Maj na co být hrdé! Kdo jiný než máma zvládne rozebrat a zase smontovat motorku? Ty snad? Já ne. Já neumím ani blbou polívku. A taky by na mě nemuseli být hrdí?
Tady jde o to, že co nezvládneš v kuchyni, dokážeš v soudní síni, že, povzdechla Veronika.
No to právě! Znamená to, že každý má dělat, co umí, a ne to, co si myslí, že umí.
To je moudro! ozvala se Magdalena, která přehlédla půlku rozhovoru a vynořila se na terasu. Všechny ženy vydechly překvapením a děti, co do té doby naposlouchávaly hádky maminek, znehybněly s otevřenými pusami.
To je teda číslo! Světlančini dvojčata synchronně mlaskla tak, že to málem vyrazil babičku ze sandálů.
Docela vám to vyšlo!
Magda se otočila pomalu dokola, aby si rodina mohla vychutnat její nové šaty a podpatky. Dnes to byl vážně velký den.
Holky, co říkáte? Může paní ve věku kolem balzaca jít v tomhle na rande s člověkem, kterého neviděla čtyřicet let?
Magdo, seš nádherná! Omdlí na místě!
Ať radši neomdlí! prošla se pyšně po verandě sem a tam, zavětřila nosem jako zkušený kapitán a postavila se v postoji, který měl v rodině status minimálně Národního pokladu. Co s tou mrtvolou, že? Já chci hlavně zjistit, proč mě po čtyřiceti letech vůbec potřebuje. Co z toho může mít?
Babi, třeba chce, abys mu ukázala, že ženský nejsou k zahození, zahlásila Nastěnka, patnáctiletá Verčina dcera, která si sedla vedle Světlany a strčila do pusy půlku švestky. No co?!
Výbuch smíchu, který následoval, shodil ze zábradlí všechny vyhřívající se kočky a zmátl chudáka šeltičku, kterou si Verča před rokem adoptovala a teď vydávala za toy teriéra, až k hysterii.
Nastěnko, jednou mě zabiješ! Věrka zamáčkla slzu a šla si pro hadr, mezitímco Míša se pokoušela uklidnit přiškrceného psa.
Magdo, a co jste měli? Sykla Míša směrem ke křečkem a děti, které pochopily, že mají zmizet z doslechu dospělých, zapadly kamsi do zahradního kouta.
Ale Míšo! My měli romantiku! povzdechla Magda a slovo romantika pronesla s takovým procítěním, až Nastěnka, která chtěla zase utíkat za prckama, zůstala sedět a vydechla velmi tragicky, což rozesmálo Světlanu natolik, že málem popadala dech.
Nastěnko, za to máš ještě čas!
Jo? A kdy teda, prosím tě? Nastěnka se natáhla pro hadr, utřela loužičku na verandě, a s výrazem sekretářky smutně dodala: Nic, žádný život! Kolik ti bylo, Magdo, když jste měli tu romanťárnu?
Šestnáct! rozpažila Magda a chytla Veru pohledem. Nedívej se tak na mě! Byla jsem mladá, naivní a no, hloupá k pohledání. Tebe se to netýká, Nastěnko, jsi moudrá po mamince! Ale o tom, jak jsou chlapi zákeřní a co takový předčasný lásky občas s duší provedou, vědět musíš. Nebo snad ne?
Magdi, pojď už k věci! Světa smetla slzy a kývla na netrpělivou Nastěnku. Stejně ji z křesla nedostaneme, aspoň ať poslouchá.
Nastěnka s úlevou pošoupnula blíž a zvedla oči k babičce. Měly tutéž barvu rybníka v pozdním létě ať se na to dívá kdo chce. Ačkoliv, pokrevní příbuzné nebyly, stejně jako Věra, Míša a Světla nebyly pokrevními dcerami pro Magdu, která jim dávno nahradila mámu.
Magdaléna Petrova se v životě sester Sokolových objevila záhy poté, co zemřela jejich pravá matka. Tatínek, zlomený, už vůbec nechápal, jak dál. Celý jeho svět zahučel do kanálu spolu s nemocnou maminkou, která odešla příliš mladá a rychle.
Tehdy osmiletá Veronika, musela převzít péči o obě sestry na sebe, protože na každý dotaz a prosbu od táty dookola slyšela:
Veruško, zeptat se maminky by bylo lepší. Ta by věděla…
Verča měla z těch odpovědí doopravdy tik a přestala se na cokoliv ptát. Musela být prostě rodič. S Míšou to šlo, byla v pěti na svůj věk v pohodě a rozumná, ale Světlana jako dvouletá neposeděla, lezla všude, kde to jen šlo, a Verča neměla chvíli klidu.
Babička, co přijela pomáhat, běhala s rukama ve vlasech, po dvou měsících zvedla kotvy: Promiň, zetku! Já nemůžu, nemám na to nervy. Ty tvoje holky jsou jak rakety. Chceš, Verču si vezmu, ty dvě mladší nějak zvládni sám.
Verča tehdy slýchala tu scénu s hrůzou, že přijde o obě sestry i domov.
I Světla, která tahala šroubovák a snažila se jím rozdělat zásuvku, najednou brečela tak zoufale, až ji Verča objala a tišila chlácholením. V duchu přitom docela tuhla strachy, že zůstane bez rodiny i domu.
Nebreč, já nepojedu nikam! Schovám se! Babička mě nenajde, mám své skrýše!
Naštěstí to nebylo třeba: tátova máti přesedla na vlak a ještě byla přesvědčená, že úkol splnila.
Za dalších pár měsíců do života holek vstoupila Magda. Světlana už druhý den ležela s horečkou a Verča, která od ní neodcházela, přišla za otcem, který byl zavřený ve své pracovně, a žadonila:
Tati, je to akutní! Světa umírá!
Neví se, jestli impuls byla ta věta, nebo skutečná panika v jejím hlase. Faktem je, že táta konečně otevřel dveře, zavolal doktorku a Verča měla poprvé od mámina pohřbu pocit, že může alespoň na chvíli být dítě.
Magdaléna Petrova, dětská lékařka z polikliniky na Smíchově, zaskočila za kolegyni a dorazila večer. Cestou nadávala na rozkopanou Prahu, rozmáchnutými gesty mávla na babky na lavičce, získala všechny informace a letěla nahoru do bytu. Od té chvíle se v životě Verči objevila Skála. Skála se vším všudy neuhne, je na ní výhled, schová před fénem světa a bodne, když máš pocit, že jsi nula.
Za dvě minuty byla situace jasná, Magda přivolala záchranku, Světlanu i tátu naložila na pohotovost. Tátovi, který si dovolil od ní poslouchat, spustila sprchu takovou, až nakonec užasle zvedl ruce a zakřičel:
Co ode mě chcete?!
Abys byl táta, proboha! Nebo jsou dětem úplně ukradený? Máma nikde, táta by taky nebyl? Stydíš se vůbec někdy?
Magda prostě uměla řvát dost hlasitě a srozumitelně na úroveň. Zanedlouho Verča pochopila, že tátova aura se vrátila a ona může být holka ještě aspoň na chvíli. A záhy ji upřímně potěšilo, že přibude druhá máma.
Názory na novou situaci se sice růzily. Verča byla spokojená, Magda udělala v rodině pořádek, a když pak všechny tři sestry dostaly příkaz: jediná máma bude ta, co byla, a Magda v roli bonus-funkce, už to vypadalo růžově.
U Míši ale žádné štěstí. Tohle dítě, které mělo s mámou vztah regionální příměsi, prostě Magdu dlouho nepřijalo. Vysvětlování nebrala, dělala, že neslyší, a světu hlásala: Nechte mi prostě mámu!
Verča dlouho držela, co to šlo, pak bouchla:
Míšo, já fakt nevím, co s tebou! Egoistka! Máma tu není, víš to?! Já bych k ní taky chtěla, taky mi chybí! Ale teď už prostě není! Já nechci být vaše máma! Nedokážu to!
Magda je našla ubrečené po koutech. Smetla je do náruče, ať se bránily jakkoliv, hladila je, přivíjela k hrudi, kolébala a utěšovala:
Plačte, plačte! Mámy už nebude, ale já tu jsem. Nebudu vaše máma, ale budu přítel. Už vás nikomu nedám!
Holky řvaly, poprvé bez studu a schovávání slz. Míša ještě kopala, ale Světlana usnula v Magdině náručí. První krok byl za nimi.
Porozumění dorazilo až za dlouho. Za léta strasti a radostí Magda, která sama děti mít nemohla, byla srdcem a duší máma, i bez toho titulu.
Otec holek odešel na věčnost necelý rok po sňatku s Magdou při zamyšlení přešel silnici a…
Magda, co právě ordinovala, ztvrdla mezi dveřmi, vyběhla v lodičkách bez kabátu, dost běžela až ke škole, kde byly Verča a Míša, přesně ve chvíli, kdy ředitelka šla říkat špatnou zprávu. Sotva popadla dech, zaskřehotala: Já to řeknu sama!
Děvčata přivedla domů, najedla, posadila na gauč, obešla pohledem.
Holky… tatínek… Ne! Nejste samy! Jsem tu já. Už nikdy vás neopustím!
Děvčata, která cítila průšvih, souhlasně přikývla, vlezla do sebe a tlačila se jedna k druhé: v tom teple a blízkosti Magdiny náruče nebylo tak strašně prázdno.
Magda držela slovo, dcerky zůstaly s ní, adopce šla, protože papíry už začala zařizovat dávno před neštěstím.
Rovnou šla z polikliniky do dvou soukromých ordinací. Peníze najednou šly a mohla začít vychovávat své vrabečky.
A vrabečky byly neskutečně akční, každý s vlastním plánem. Magda každý podpořila, i kdyby jí z toho praskl obvaz.
Chtěla bys být herečka? Zajímavé. Míšo, počkej, vyřídím! Vytáhla telefon, zařídila do dvou dnů zkoušku v divadle.
Míša sice za dva roky změnila názor, Magda vydechla úlevou. Být herečkou? To už je lepší být právničkou. Složitý, nervy, její dítě na to nestavěné.
Světlanko! Jak se chceš zabít, aspoň s helmou! a nachystala pro Světu helmu, chrániče a motorku. Sice kvůli tomu prodala chatu, ale věděla, že dcera se snu nevzdá, a neměl smysl litovat. Po konzultaci našla kaskadéra, domluvila trénink aspoň pro klid svědomí.
Zbytek peněz z chaty nakonec šel na koupi garáže, kde si Světa založila dílnu. Na otázky kamarádek Magda mávla: Je to práce! Kdo vytvořil, co je normální? Peníze padají, dítě spokojené co víc chtít?
Verča jediná nikdy nezlobila, byla až moc dospělá Magda ji pravidelně objímala: Dýchej, holčičko, jsem tu s tebou.
Verča doslova milovala ty chvíle, kdy z ní spadly všechny starosti a zas byla malá holka.
Magda se snažila, jak mohla chránit, rozesmávat, uklidňovat. Někdy to šlo, jindy už méně. Ale když se v šedesáti otočila a uviděla za sebou vyběhlé, samostatné, šťastné děti co víc si přát?
Žila si v klidu a zaběhlém rytmu do chvíle, než před třemi dny zazvonil telefon. Hlas z minulosti. Magdě vypadla z ruky oblíbená hrníček, odrazila útok vnučky Nastěnky (zase úterý matematika!) a poté, co se pokusila usednout, zahučela na zem o metr dál; tam zůstala koukat na strop a ignorovat dotazy vnučky.
Nastěnko, volej maminku! Potřebuju urgentně morální a psychickou podporu!
Verča přijela za půl hodiny, polonahá, protože místo řízení volala sestrám.
Magdo, co je?
Myslím, že mi hráblo.
Fakt novinka, utrousila Veronika, shodila bundu a koukla ke kotli. Světo, jak letíš, zas jsi jela jak šílenec?
Koukej na sebe! štěkla Svetlana, házela přilbu k naštvané kočce. Běž, ty jsi neviděla, jak spím, a teď moralizuješ! Hele, Magdo, podívej, jaký mi udělali motiv! Krása?
Skvostné. Ale je to vůbec poznat?
Drak!
To je celý ty! uznala Magda, konečně přestala hypnotizovat strop. Holky, můžu já jít na rande?
Kam že?!
Když Nastěnka viděla výrazy starších, spáchala úprk do kuchyně dát vařit vodu, matematika se dnes nekoná. Ale co, stejně má samé jedničky. Hlavně, jaká babča rande! Paráda!
Rozbor této solnice se natáhl na půl týdne. Na rodinné poradě o víkendu, v prostorném domě Veroniky, si Magda stěžovala:
Co chcete slyšet? Byl to můj první kluk! Bože, jak byl krásný! Vlasy měl, hlas… samet. Sotva řek:
Ahoj, už jsem byla jeho.
Babi, byla jsi do něj zamilovaná?
Šíleně, povzdechla Magda s očima v sloup. Milovala jsem ho a trápila se!
Proč? Proč ses trápila?
No protože ta láska byla nejenže neopětovaná, ale přinesla mi takové škody, že to těžko popsat. Ztratila jsem sama sebe! To je krásné, co? No, není.
Povídej aspoň, babi! Co se stalo?
Ach, dítě, to nelze vykládat, spíš zpívat napůl balada o trubadúrce z Vysočan! Ale dnes nemám hlasivky, takže jen v próze.
Magdo! Méně patosu, víc skutečností! Světa popadla další misku švestek.
Neškleb se na mě, dcero místo koláčů budeš mít maximálně figu borovú, což u nás znamená jasně, že máš smůlu!
Už mlčím! Ale netrap nás, Nastenka už exploduje napětím!
Teti, ale mě to fakt baví!
Nejste sama zvědavá, ušklíbla se Světa, mrkla na sestry. Vidíte? Chybí jí autorita!
Magda usedla do houpacího křesla, mávala Nastenčinou školní sešitem, jako by to byl vějíř:
Dávejte pozor! Komentáře nechte stranou je to dávno, a kdo jste vy, abyste soudili.
My nesoudíme! Verča setřásla rajčata ze špalku do salátu a natáhla se pro okurky.
Znám vás, žíly! Na mou duši, jak to bývá první láska nedopadla svatbou. A taky s kým? Bylo mi šestnáct, jemu sedmnáct a té, co nás rozdělila, právě osmnáct.
Takže byla starší? Nastěnka okamžitě zkousla jazyk, jak ji Světa okřikla.
Dneska by to bylo k smíchu, ale tehdy propast generací. My ještě na gymplu, ona už na VŠE. Bydlela s námi v domě, máma ji znala, a samozřejmě, byla dobrá kamarádka. První lekce: Jakmile dostaneš parádního kluka, nikdy to neříkej kámošce! Strašná chyba. Závist je plíseň zpočátku nenápadná, za chvíli je všechno prolezlé a nejde to dát dolů. Tak to bylo. Nejhorší bylo, že jsem se to dozvěděla, když už jsem byla po uši zamilovaná. Mlčela jsem, trápila se, bála se cokoliv naznačit.
Z tebe nebyla Tatiana Larinová, babčo?
Ani náhodou. Měla jsem Prousta načteného, takže jeho cestou jsem nešla. Vlastně bych měla Možná by šlo všechno jinak. Ale mlčela jsem, nadávala na vlastní nerozhodnost a zároveň věděla, že je to správné. Co by z toho bylo? Dva měsíce polibků pod měsíčkem, on chtěl být námořník podvodník a já doktorka. V tom jediném nám to vyšlo Magda ožila, máchla sešitem A představte si, psal mi! Dvakrát. V první odpovědi jsem mu napsala, že ho miluju!
Hurá! Nastěnka skoro spadla ze schodů, nadšeně vytřeštila oči.
Světa ji zachytila a podezíravě vyhlídla na Magdu. Ten tón nebyl dobrý, tolik bolesti v něm, až všem zamrazilo v zádech.
A dál?! Nastěnka zmačkala švestku, celá napnutí.
Magda zmlkla, pauza narůstala a Světa už chtěla rozhovor ukončit, když Magda najednou tiše pronesla:
Druhý dopis už byl jiný. Odpověděla jsem mu, že to nejde
Proč?! Nastěnka vykulila oči.
Protože, zlatíčko, mu nemůžu dát nic jiného než tu lásku. A někdy muž potřebuje víc.
Co?
No děti, miláčku. Pokračování. A vzhledem k tomu, jaký jsem měla osud, to bych mu nemohla nikdy dát. A to se v lásce prostě nedělá. Když miluješ, nevysmíváš se snu toho druhého. Počkej si, až poznáš někoho, kdo na tebe bude myslet víc než na sebe neváhej, klidně svatba! To je ten pravý.
Nastěnka si zamyšleně točila švestku v ruce, hladila jí po boku a palcem stírala modrý povlak slupky.
A co pak? zvedla oči k babičce a ta doopravdy plakala. Slzy jí tekly po tváři tak volně, že Nastěnka vystřelila ke křeslu, objala ji, a pusinkami setřela slzy z horkých tváří. Nebreč, babi, nic už nevyprávěj! Už to chápu! Nesmíš brečet, budeš mít červený nos a opuchlé oči a to ti ten mejkap nezachrání!
Něco na tom bude! objala ji Magda zpět, vysoukala se z křesla Musím si zdřímnout a být večer jak poupátko! Přece jen slavnostní výjezd nebejvá denně!
Holky Magdě mlčky zamávaly. Co na to říct? A proč se ohlížet tam, kde už je otočená stránka.
Světa dokončila švestky, vynesla mísu, Verča uklízela a organizovala kuchyni, Míša zalezla do houpací sítě s knihou a prakticky hned usnula, přestože ji trochu zarazil neobvyklý klid. Nakonec ale ponořila hlavu do snu.
To ještě netušila, jak draho za ten poklid zaplatí!
O pár hodin později zastavilo před plotem nenápadné auto a z něj vylezl starší, nižší pán ve stylové bekovce, sundal lístek, zkontroloval adresu a zaklepal.
Dobrý večer. Mohu vidět paní Magdalénu Petrovu?
Verča vykoukla, pozvedla obočí, ale návštěvu neodmítla. Do rande zbývalo hodně času, kdo ví, co ten pán potřebuje. Jen když se představil, Veronika málem vyprskla smíchy. Byl to on hrdina Magdina románu.
A vy jste neměli schůzku ve městě?
Měli, měl, jen jsem se utrhl dřív a přišlo mi škoda čekat.
Dobře, pojďte dál. Zavolám ji.
Verča zamířila na terasu, ale v půli cesty zapomněla dýchat málem zapomněla na cokoli.
A co viděla? Magdaléna v celé své kráse vydupala na verandu a všem, co ji uviděli, spadla brada.
Velkolepý výjezd se povedl
Babička v podání vnoučat byla tu děvčata jí na oči vystřílela permanentní (!) fixy od zbytků výtvarky, až to vypadalo, že má oči jako sýkora. Nastěnka šla pro hadr v předzvěsti dalšího karambolu, šeltička zalezla pod stůl a už ani neštěkala, jen žadonila rozklepanýma pacičkama.
Na hlavě měla Magda účes z čehosi, co připomínalo Eiffelovku, zaklipované kytičkami, sponkami i gumičkami, holky ji česaly půl hodiny v babiččině regeneračním spánku.
Ouha! Věrka už se neudržela a vypukla v hlasitý smích. Její smích přerostl v záchvat ve chvíli, kdy host, stojící na jedné noze, protože na druhou zapomněl, co s ní, odtáhl čepici a Veře v mžiku zatrnulo.
Jeho pleška oslnila všechny sluneční paprsky a Verča se už jen válela v trávě:
Vlasy vlasyyy!
Nechápající návštěvník chvíli přemítal, potom se rozesmál nejprve tiše, ale pak s nimi.
No ano, býval jsem vlasatý, krásný a nebezpečný! Teď už jiná etapa! Magdaléno, jsem rád, že vás vidím.
Magda se teď už naplno probrala, mrkla na Nastěnku, která se na ni dívala s obdivem a hrůzou, a vystřelila do domu. Vyšlo z ní cosi jako kombinace štěkotu a wolfu, do nějž spustil hromadný smích. Světa spustila: Já jsem první! A pelášila do koupelny, zamkla dveře.
Až když se situace uklidnila, Magda se smyla, co šlo, a po menší nehodě s mejkapem vylezla mezi své. Rodina se pomalu usadila na verandě, večer přecházel v noc, začínala další kapitola jejich příběhu.
A jedna stránka byla opět otočena.
Sokolovi jedním hlasem uznali, že dobrých lidí není nikdy dost. Když někdo, kdo vypadá úplně jinak, než Magda líčila (hustou kštici již jen v paměti), stejně nevzal nohy na ramena, ale byl v pohodě a dokázal si udělat legraci, byl možná hoden stát se součástí jejich vesmíru. Čas ukáže, hlavně ho nechat plynout. A že někdo o šanci tiše prosí, bylo holkám jasné. Jak v jeho očích, tak v těch podivně tajemných, mořsky tmavých očích Magdy.
A Veronika, která připravovala další konvici čaje, objala Magdu kolem ramen a na moment jí pošeptala do ucha:
Tak co? Neboj se ničeho! Jsme tu! Jdi do toho!
