Odešel a je to dobře — Jak to myslíš, „účastník je mimo signál“? Vždyť před pěti minutami s někým mluvil! — Natálie stála uprostřed předsíně a tiskla telefon k uchu. Pohledem sklouzla ke komodě. Šperkovnice, ve které měla cennosti, stála na svém místě. Něco ale na ní bylo jinak — víko nebylo řádně zavřené. — Romčo! — zavolala do hloubi bytu. — Jsi v koupelně? Natálie pomalu přešla ke komodě. Když se dotkla leštěného dřeva, přejel jí po zádech mráz — uvnitř nebylo vůbec nic. Ani účtenka z obchodu, kterou používala jako záložku, nezůstala. S klenoty zmizely i peníze. Pravda, ty mu dala sama… — Proboha… — vydechla, sklouzla na zem. — Jak je to možné? Vždyť jsme se včera dohadovali kvůli tapetám… Vždyť jsi mi slíbil, že v srpnu pojedeme k moři… A všechno to začalo tak všedně. Loni v červnu se Natálii na její „fábii“ zadřel píst. V servisu jí řekli cenu, z které málem omdlela, a tak naštvaná napsala do facebookové skupiny „Auto – pomoc Praha“: „Ahoj všichni, dá se nějak rozchodit zarezlý brzdový pístek svépomocí? Přikládám fotku špinavého kola.“ Komentáře se jen hrnuly. Někdo ji zrazoval, někdo radil koupit nové díly. A pak přišla zpráva od uživatele Roman85: „Slečno, nedejte na ně. Kupte si WDčko ve spreji a opravnou sadu za pár stovek. Sundejte kolo, opatrně vymačkněte píst brzdou, ale ne až do konce. Všechno omyjte brzdovou kapalinou, namažte. Pokud je válec pěkný, bude to šlapat jak hodinky.“ Natálie zaujal slušný, strohý styl odpovědi. „A když válec nebude úplně v pořádku?“ — ozvala se zpět. „Pak jedině výměna. Ale podle fotky je auto udržované, nebude to tak horké. Kdyby něco, napište mi klidně do zpráv, poradím.“ Tak to začalo. Roman byl v autech neskutečně zběhlý. Za týden už jí radil s výměnou oleje, vybíral svíčky a dokonce i doporučil, jaký chladicí kapalinu radši ne. Natálie se přistihla, že na jeho zprávy netrpělivě čeká. „Romčo, ty jsi můj zachránce, — napsala koncem července. — Nechceš někdy zajít na kafe? Já zvu. Nebo na něco ostřejšího, když už jsme společně ušetřili.“ Odpověď přišla až za tři hodiny. „Natálko, rád bych. Moc. Ale jsem teď… na pracovní cestě. Dlouhodobé. V cizině, dá se říct.“ „Páni, — podivila se. — Kde až?“ „Nejvíc, co to jde. Hele, nechci ti lhát. Jsi mi hrozně sympatická. Z tý pracovní cesty… sedím, ve výkonu trestu. Kdyby ti to něco říkalo — Valdice.“ Natálii vypadl telefon z ruky. Srdce ji zabolelo. Kriminálník? Ona, solidní žena, účetní ve velké společnosti, si už druhý týden píše s trestancem?! „Za co?“ — sotva zvládla naťukat. „Podvod. Udělal jsem blbost, trochu mě v tom nechali, trochu jsem si nadělal sám. Zbývá mi poslední rok. Pokud chceš — smaž ten chat, pochopím.“ Natálie neodpověděla. Zablokovala ho a tři dny byla úplně bez sebe. Kolegové se jí ptali, jestli není nemocná. Pořád si ale opakovala: „Proč? Jak je možné, že tak chytrý, šikovný chlap skončí za mřížemi?“ O týden později našla v e-mailu upozornění — Roman si vyžádal její adresu. Smazat ho z kontaktů nedokázala, chat jen zavřela. „Natálko, — napsal. — Nezlobím se. Věděl jsem, že to tak dopadne. Jsi skvělá, slušná. Lidi jako já by tě v životě jen zatěžovali. Jen jsem chtěl poděkovat za povídání. Bylo to pro mě nejlepší období za poslední tři roky. Měj se krásně. Sbohem.“ Natálie to četla na kuchyni a najednou se rozplakala. Bylo jí líto jeho, sebe i všechno, co se v životě zkazí. — Každému aspoň trochu klapne, a já – buď zadaní, nebo mamáčci, a pak jediný rozumný… zavřený! — říkala si. A zas neodpověděla… *** Natálie zkoušela randit, ale nic z toho nevzešlo. Jeden nápadník mluvil půl večera o známkách, druhý přišel s černými nehty a chtěl rozpočítat útratu. V březnu, na své pětatřicáté narozeniny, se Natálie cítila zvlášť prázdná. Ráno přišla zpráva. „Všechno nejlepší, Natálko! — psal Roman. — Vím, že bych tě neměl kontaktovat, ale nedalo mi to. Přeji ti vše krásné. Zasloužíš si, aby tě někdo na rukou nosil. Vyrobil jsem ti tady z chleba a drátu blbost… Kdyby to šlo, dal bych ti ji. Jen věz, že někde na Moravě dnes jeden chlap pije na tvé zdraví hodně špatný čaj.“ „Díky, Romane, — odepsala, nevydržela to. — Moc mě to těší.“ „Ty jsi mi odepsala! — byl nadšený. — Jak se máš? Co ‘fábie’? Nezlobila v mrazech?“ A všechno začalo nanovo. Teď už si psali každý den. Když to šlo, Roman i volal. Měl hluboký, příjemně chraplavý hlas. Vyprávěl o svém životě, bratrovi, o tom, jak ten teď vychovává synovce, o svých snech začít znovu. — Já zpět do rodného města nechci, Natálko, — vyprávěl do telefonu, když ohřívala večeři. — Tam bych do všeho spadl znova. Chci odjet jinam, kde mě nikdo nezná. Ruce mám, nějaká práce na stavbě nebo v autodílně se vždycky najde. — A kam máš na mysli? — ptala se s napětím. — Nejradši bych k tobě. Pronajal bych si pokoj nebo garsonku, klidně někde na okraji Prahy. Jen abych věděl, že dýcháme stejné město, stejné vzduch. Pak se uvidí. Nechci se vnucovat, neboj se… Do května byla Natálie zamilovaná až po uši. Znala jeho rozvrh, kdy má kontroly, kdy „baně“, kdy směnu v dílně. Posílala balíky: čaj, čokolády, teplé ponožky, součástky na ruční výrobu. — Romčo, hlavně odsed’ v klidu, — prosila. — Drž se dál od průšvihů. — Pro tebe, lásko, budu neviditelný, — smál se. — V dubnu mám termín. — Počkám na tebe. *** V dubnu Natálie čekala u bran věznice. Koupila mu novou bundu, džíny, kecky. Srdce jí tlouklo, že myslela, že vyskočí z hrudi. Když se objevil — menší, svalnatý, krátké šednoucí ježaté vlasy — na fotce vypadal trochu jinak. Ale když se usmál a řekl: — Tak ahoj, pani domácí, — vrhla se mu kolem krku. — Jsi živý, — šeptala, tisknouc se k jeho zarostlé tváři. — Kam bych šel, — pevně ji objal. — Voníš nějak… po květinách. Odjeli k ní. První týden byl jako z pohádky. Roman hned spravil kapající kohoutek, opravil zámek, co věčně drhnul. Večer popíjeli polosladké a Roman vyprávěl veselé historky z „minulého života“, nepříjemnosti pečlivě obcházel. — Hele, Romane, — řekla desátý den. — Říkal jsi, že chceš hledat byt. Nemusíš. U mě je dost místa, ve dvou je veseleji. Aspoň ušetříš, budeš se moct vybavit, pořídit nářadí. — To je nějaké divné, Natálko, — zamračil se, míchal kávu. — Já jsem chlap, mám se postarat. Už tak žiju na tvůj účet. — Ale neblbni! — položila ruku na jeho. — Teď to vydržíme, najdeš práci, zvládneme všechno. — Včera mi volal brácha, — řekl najednou, uhýbal pohledem. — Synovec je nemocný, prý nutná operace za peníze. Prosí mě o půjčku, jenže já — vidíš sama, nemám ani korunu. Je mi to hrozně líto, Natálko, stydím se před rodinou. — Kolik potřebuješ? — opatrně se zeptala. — Dost… půl milionu. Část už prý dali dohromady. Přemýšlím, že bych zkusil štěstí na montážích v Praze, rychleji bych něco vydělal. Natálie zmlkla. Právě půl milionu měla schované ve šperkovnici. Šetřila tři roky, všechno si odpírala. Naplánovala rekonstrukci, novou koupelnu, masážní sprchový kout… — Já ty peníze mám, — řekla tiše. Roman okamžitě zvedl hlavu. — To nemyslíš vážně! To jsou tvoje úspory. Nevemu si je. — Je to kvůli rodině. Dej jim je, pak to splatíš. Jsme teď přece spolu. Dva dny přemlouvala, chodil po bytě jako tělo bez duše, dokonce si šel zapálit na balkon, ačkoliv slíbil, že přestane. Nakonec mu peníze sama dala. — Tady jsou. Jeď za bratrem. Nebo je pošli. — Radši odvezu osobně, — objal ji. — A rovnou poptám práci u nich, třeba je to tam lepší. Jsem pryč dva dny, Natálko. Tam a zpět. Povozím se pak po okolí… *** V předsíni seděla už hodinu. Nohy jí brněly, necítila však bolest. Vzpomínala na včerejšek. Smáli se u pitomé komedie, objímal ji přes ramena, cítila se nejšťastnější na světě. — Asi pozítří vstanu dřív, — řekl před spaním. Ale utekl už ten den v noci. Spala, ani neslyšela, když se oblíkal. Ve snu se jí zdálo, že někdo bouchl dveřmi, ale myslela, že sousedé. Ve dvě odpoledne nakonec zavolala na číslo jeho bratra, které jí dřív dal „pro jistotu“. — Haló? — Ozval se hrubý hlas. — Kdo je tam? — Zdravím, já… Natálie, přítelkyně Romana. Jel k vám dnes? V telefonu bylo ticho. Pak se ozval těžký povzdech. — Slečno, jaký Roman? Můj bratr se jmenuje jinak a sedí ještě půl roku. Až do října v base. Natálie se zatmělo před očima. — Jak… v říjnu? Ale on přece vyšel v dubnu. Sama jsem ho vezla z Valdic. — Poslouchejte, — rozčílil se hlas. — Můj bratr, Aleš, je ve Valdicích. Román je můj bývalý spoluvězeň, pustili ho před dvěma měsíci. Ukradl mi telefon, když jsem byl na „brigádě“, stáhl si všechny kontakty. Asi nejste první naivní, kterou utáhl. Je mistr v komunikaci, má vystudovaný technický obor, umí to s lidmi. Natálie pomalu položila telefon na zem. Vzpomněla si, jak ji učil měnit svíčky. — Nesmíš dotahovat moc, — říkával. — Jdeš přes závit, už to nikdy nevytáhneš. — A přesně to jsem udělala, — zašeptala. — Vytrhla jsem si závit z duše. Sama jsem si to udělala. Natálie si uvědomila, že o svém „milém“ vlastně neví vůbec nic. Nikdy neviděla jeho občanku ani žádné papíry. Možná ani není Roman! *** Samozřejmě šla na policii a nahlásila to. Ukázala fotku, dozvěděla se mnoho „zajímavého“ o svém příteli. Jmenoval se opravdu Roman — to byla jediná pravda, kterou o sobě řekl. Odseděl si za závažný zločin, většinu života za mřížemi — s Natálií se seznámil už při třetím trestu. Natálie se pokřižovala, vyměnila zámky a řekla si, že ještě dopadla celkem dobře. V porovnání s jeho předešlými ženami…