PODIVUHODNÝ ŽIVOT
Na svatbě kamarádky Evy jsme slavili dva dny: hodovalo se, zpívalo a tancovalo tak divoce, až se zdálo, že noc ztratila smysl. Ženich byl krásný jako pohádkový princ Honza měl modré oči jak moravská zima, řasy dlouhé a husté, za které by se nemusela stydět nejedna divadelní herečka (proč tenhle poklad, pane Bože, dostanou chlapi?!). Jeho brada působila rozhodně, nos byl přímo sochán z řeckého mramoru, pleť jemná a lehce snědá. Nedalo se mu odolat vysoký skoro jak vrata a ramena široká, že by mohl vláčet dvě selky.
Všichni hosté mhouřili oči k Honzovi: takový kluk! Kdybychom Evu neměly rády, snad bychom se popraly přímo u obloženého stolu. Honza byl k pohledání, není pochyb.
Tys teda ulovila krasavce! nahrnuly jsme se k Evě. Každá jsme si nacvičily co nejsmutnější a nejsamotářejší výraz, jako kdyby s Honzou měl přijít i nějaký stejně pohledný a nezadaný brácha.
Holky, vždyť já Honzu nemiluju kvůli jeho vzhledu, bránila se Eva. Je prostý chlapec z vesnice, vyrůstal u babičky, pomáhal s hospodářstvím, má šikovné ruce. Poznali jsme se, když moji rodiče kupovali chalupu u něj ve vsi. Je citlivý, dobrosrdečný a spolehlivý. A co udržoval hospodářství, to byly věci! Pořádný chlap, holky. Přesvědčit ho, ať se mnou půjde do města, to mi trvalo deset nocí jsem do něj hučela, smála se.
Honza se rychle zorientoval nejen v rodinných vztazích, ale i mezi městskou smetánkou: za pár let uměl rozlišit dobré víno od špatného piva, znal rozdíl mezi baletkou a zpěvačkou, začal se zajímat o politiku i světové události, už neříkal místo autobusu hófn, a u stolu debatoval o všem od fotbalu po umění. Usedl za volant pohodlné fabie, kterou mladému páru s chutí půjčoval pan tchán, a postupně zakotvil v docela slušném zaměstnání… no, hádejte, opět díky tchánovi. Kdo jim věnoval byt, zůstane mým tajemstvím jste dost bystré.
Po druhém roce manželství Honza zjistil kouzlo bílých ponožek. Jen v nich chodil po bytě, do návštěv a klidně v nich navlékl i holínky na dvorek. I když bylo bláto, stával bosý v bílých ponožkách na chodbě u zkoušky oblečení. Eva tuhle jeho slabost nesdílela, ale pokorně dvakrát denně vytírala podlahy a nakupovala bělidla. Tak Honzovi začali přezdívat Ponožka.
Že má Honza milenku, Eva zjistila v osmém měsíci těhotenství. Slečna byla v očekávání prakticky stejně jako Eva. Ponožka byl během jednoho dne vyhnán z domu, na hodinu propuštěn, proklel ho a oplakala. Potom už přišla pomalá, mazlavá šedá podzimní všednost. Eva ležela na posteli, která se zdála jiných rozměrů, zírala do stropu suchýma očima:
Budu plakat později. Teď by to miminku mohlo uškodit.
Eva ležela jak socha svatého Václava, a my se u ní střídaly jako hradní stráže, podpíraly ticho mlčením.
Všechno by se chtělo vyřvat, vyškubat stránky z knihy osudu zradou a bolestí, ale bylo třeba mlčet a čekat.
Na propouštění jsme hlučely, třásly nadutými balonky, úpěnlivě prosily sestřičky o skleničku čaje, aby šly s námi slavit k medvědům a cigánům do parku a přály celé nemocnici zdraví a štěstí. Coby čerstvý děda se vyznamenával nejvíc: den předem, dojatý na hranici, slíbil uklidit vše po svém nápisu pod Evinými okny křídou: Děkuji za vnuka! a pokusil se i zpívat, než ho ochránci pořádku mírně zpražili a pozvali na panáka do vrátnice.
V den odchodu byl dědeček čerstvý, svěží a zářil snad i zevnitř. Plakal štěstím a pýchou. Plakali i všichni, smáli jsme se, líbali Evu, potajmu nakukovali do modré obálky a nenápadně mlčeli o tátově řeckém nosíku malého Vojtíška. Jen Eva neplakala, ani radostí:
Pak. Co když to ovlivní mléko?
Eva mlčela další dva měsíce, a pak najednou vstala a šla navštívit Honzu. Bez sirek, bez kyseliny, ale s touhu ničit a brečet. Vyčítat, bušit pěstmi do zdi, stydět se, kárat, snažit se zbavit bolesti, co ji připoutala k posteli hodit ji na zrádce. Na toho, kdo jí vzal světy, kde večer pletla ponočky synovi i muži, kde se s Honzou drželi s Vojtou za ruce, smáli se a Honza byl tím nejdůležitějším v jejich světě.
Ale Eva chtěla hlavně pohlédnout do očí té nestydaté, co spí s cizím mužem. Oči budou drzé pravděpodobně velice krásné. Do těch očí Eva plivne. Jo, rozhodnuto, prostě plivne. A když bude třeba, tak i poškrábá.
Kam má jít, jí mimoděk napověděly dobré vchodové báby, když šla s kočárkem. Poctivé babky ji zastavily, připomněly, že Honza je vážně blb, popsaly cestu k hnízdečku nevěry i možné pomsty. Eva byla v šoku, i chtěla odejít, když nevyslechla číslo bytu, ale pročsi zůstala.
A tak stojí Eva před správným vchodem staré pražské cihlovky, stačí jen vystoupat do pátého patra a tam plivat i křičet podle libosti.
Na prvním patře si pomyslela, že s jejím štěstím, doma stejně nikdo nebude a ona jen ztrácí čas. Na druhém patře už toužila, aby tam vážně nikdo nebyl. Na třetím zachytila z pátého patra zoufalý dětský pláč.
Dveře otevřela hubená a uplakaná slečna, která se vůbec nehodila k předloze svůdnice, co uloví ženatého.
Zatímco Eva zaraženě prohlížela posmrkaných čtyřicet kilo rivality, dítě kdesi v bytě nepřestávalo beznadějně hulákat.
Dobrý den, Evo. Honza tady není, odešel před dvěma týdny. Nevím, kde je…, prošeptala dívka a sesunula se na zem v slzách.
Evě se najednou ztratil apetit na hádku. Chtěla jít uklidnit ono dítě synka téhle odpovědně neodpovědné matky. A k tomu poznamenat kousavě: Koho baví vozit se, musí také tlačit kočárek, kozo! A přitom pohlédnout pohrdavě, výsměchem. Má právo, vždyť ji podvedli.
Novorozenec byl suchý, víčka rudá, na čele žilka, hlas ukřičený, jasně, křičel hlady. Maminka ležela zhrouceně v předsíni a vyla.
Jak Eva otvírala prázdné kuchyňské skříňky, prohrabávala lednici a narazila na lístek s nedopsanou větou Prosím v mém živ…, to si vybavila až později.
Dívka na zemi Evě mezi vzlyky spřádala, jako by jí to šeptala nejlepší kamarádka, že jí nikam nevzali, že tohle podnájem skončí za pár dní, že mléka není, Honza zmizel a peněz nebylo, stydí se, je jí líto, ať ji třebas Eva zmlátí, že si to zaslouží. A syn se jmenuje Lukáš a ať si Eva pamatuje, kdyby náhodou… Lukášek byl starší než Vojtíšek o devět dní.
Eva chvátala domů, protože za dvacet minut Vojtík chtěl prso. Běh nebyl jednoduchý: dvě nafouklé tašky Marušky jí tahaly za paže, sama uhekaná Maruška s ní klopýtala, držíc usínajícího plného Lukáška. Eva běžela a přemýšlela, kam se vejdou další dvě postele.
Za tři roky byl velký mejdan na svatbě Marušky, po čtyřech na Evině. Evy nový muž bílým ponožkám nerozumí a tvrdí, že život má být barevnější zbožňuje Evu, syna i dvě dcery. Maruška je maminkou čtyř kluků a její muž stále doufá v malou dcerku…
