Tramvaj rachotí prázdnými uličkami Prahy. Všichni cestující tiše sedí, ponořeni do mlhy svých snů, a okny tečou kapky deště jako dlouhé smyčky svíjejícího se hada. Tramvaj zastaví na Palackého náměstí a nastoupí muž beze jména. Vlasy má rozcuchané, šedé nitky v nich tančí s každým pohybem, kabát rozedraný a tvář stíněná lety bez domova. I když mu nemůže být víc než padesát, oči má staré, unavené.
Do vozu se vkrade těžký zápach, jako by připlul až z jiného světa. Muž se dívá na cestující a nakonec tiše promluví:
Lidičky zlatý, mohl by mi někdo přispět na rohlík? Tři dny jsem nejedl.
Většina pohledů sklouzne na mokré špičky bot, pár lidí se přehrabuje v peněženkách a kabelkách, šustění bankovek zní tlumeně.
Náhle jedna dívka, knihu v ruce, vykřikne:
Vy nemáte peníze? Tak proč nejdete pracovat? Já jsem dneska dostala výpověď z práce, ale netoulám se po tramvajích. Splácím hypotéku na byt na Žižkově!
Její jméno je Doubravka Šafářová. Výraz má vzdorný, líce růžové hanbou i rozhořčením.
Bezdomovec se na ni dívá, prsty začínají hrabat v kapse šedého kabátu. Vytáhne zmuchlanou stokorunu a podá ji dívce.
Vemte si, slečno. Vy to potřebujete víc. A dobří lidé mě nenechají na holičkách.
Chce vystoupit, ale Doubravka vstane, žene se za ním ke dveřím, peníze mu vrací. Cestující ztuhnou, jako by se v tramvaji zastavil čas sám. Tiše sledují, jak Doubravka spěchá za mužem, její slzy se mísí s deštěm na tváři.
Rozumíte, že nejde jen o peníze?, šeptá s chvějícím se hlasem.
Muž se ale jen usměje, jeho smích je nečekaně lehký, prastarý i dětský zároveň:
Život je krásný věc. Pořád je na světě spousta dobrých lidí. Musíte se naučit radovat z každé minuty, řekne a mizí mezi kapkami deště.
Doubravka stojí, otřesená a sevřelá emocemi, pevně svírá stokorunu v dlani. Mezi tramvajovými kolejemi zůstává doznívat ten podivný neskutečný okamžik, ve kterém se všechno rozplynulo a člověk mohl na chvíli vidět za oponu všednosti.
