Kolik ti vlastně bývalý posílá alimentů?
Ivana se málem zadusí čajem. Otázka zní jako políček do obličeje uprostřed letního dne. Vždyť to není žádná tragédie, ale stejně to zabolí.
Marie Novotná sedí naproti a pozorně sleduje Ivaninu reakci. Na stole mezi nimi chladne jablečný koláč, který Ivana upekla speciálně pro tchyni. Marie má jablka ráda. To ale v tuto chvíli není vůbec důležité.
My to zvládáme, snaží se Ivana usmát, ale rty má jako by zdřevěnělé.
Na to se neptám.
No… to je dost osobní otázka…
Marie odtáhne hrnek dál od sebe a založí ruce na ubruse. Upravené prsty s decentním lakem tiše bubnují po ubrusu.
Ivanko, já se neptám ze zvědavosti. Karel letos nastoupil do školy, že?
Ivana přikývne. Netuší, kam tím tchyně míří. I když… vlastně ví. A moc dobře. Jen si to nechce přiznat.
Nová aktovka, učebnice, přezůvky, obědy, kroužky… to všechno něco stojí. Nemalé peníze. Marie počítá na prstech. Náklady stoupají, že mám pravdu?
Ano, kývne smutně Ivana.
Tak kdo platí víc, Káji táta, nebo můj Jakub?
V kuchyni nastané husté dusno, vzduch jako by zhoustl. Z ulice zahouká auto, z vedlejšího patra je slyšet dětský smích. Tady, v té malé kuchyni s veselými závěsy, které Ivana šila ještě na jaře, všechno najednou stojí.
Ivana polkne naprázdno.
My to zvládáme, zopakuje, a její slova zní najednou uboze. Kuba si nestěžuje.
Marie Novotná si odfrkne. Krátce, ostře, jako kočka, které šlápnete na ocas.
On si nebude stěžovat, on má trpělivost po otci. Postaví se a uhladí si svetřík. Ale mám pocit, že můj syn živí vás všechny. Tebe i tvého Karla.
Paní Novotná…
Ale tchyně už zamíří do předsíně. Ivana ji následuje, nejistá, co vlastně říct nebo vysvětlovat. Má vůbec proč se obhajovat? Jsou přece rodina. Kuba to chtěl, nabídl sám…
Marie si obléká kabát, kontroluje kabelku. Otočí se a v očích má únavu a něco, k čemu Ivana neumí najít pojmenování.
Zkus najít nějakou brigádu, Ivi, řekne a hlas jí zjemní, což je ještě horší. Já svého Kubu nevychovala proto, aby živil cizí dítě.
Dveře zaklapnou.
Ivana stojí v předsíni a zírá na rohožku s nápisem Vítejte!
…Večer byt ožívá známými zvuky. Karel si v pokoji staví z Lega, Kuba v kuchyni ohřívá večeři a cinká nádobím. Obyčejný večer obyčejné rodiny, ale Ivana nedokáže z hlavy vypudit slova Marie Novotné, která jí v duchu stále dokola zní, jako zaseklá gramofonová deska.
Vyčkává, až Karel usne a zůstanou s Kubou sami v kuchyni. Manžel popíjí čaj a prohlíží zprávy na tabletu. Vypadá tak klidně, domácí ve vytahaném tričku, že má Ivana chuť to celé nechat být. Skoro.
Kubo, posadí se vedle, vadí ti to? Neplatíš na Karla až moc?
Kuba odloží tablet a otočí se na ni s upřímným údivem.
Ivi, co blbneš?
Jen se ptám.
Položí tablet a otočí se k ní, celým tělem. V tom pohybu je tolik jistoty, že se za svou otázku na vteřinu zastydí.
Karel je můj syn, řekne Kuba s naprostou samozřejmostí. Co je napsané na papíru, je mi jedno. Já ho vychovávám, já ho mám rád. Co řešíme? Jaké utrácení?
Ivana kývne a usměje se. Říká přesně to, co potřebovala slyšet. Jenže hluboko uvnitř se usadí mrazivý červíček pochybností. Slova Marie Novotné, tak nespravedlivá, naberou na váze. Bodnou jako třísky.
Půl roku uteče jako voda…
Ivana sedí na kraji vany a nevěří vlastním očím na testu dvě čárky. Ukáže to Kubovi a on ji radostí zvedne do náruče a otáčí s ní po chodbě jako školák. Karel poskakuje kolem a chce vysvětlit, co se děje a když zjistí, že bude starší brácha, poručí si sestřičku a slíbí, že ji naučí stavět z Lega.
Těhotenství uteče rychle a nenápadně. V březnu přijde na svět malá Kristýnka, vrásčitá, s očima po Kubovi a nosem po Ivaně. Karel dodrží slib: sedí u postýlky, hlídá sestřino spaní a okřikuje každého, kdo by ji mohl vzbudit.
Ivana si myslí, že teď už bude vše dobré. Marie Novotná uvidí vnučku, změkne a přijme rodinu, jaká je.
Mýlí se.
Marie přijede na návštěvu dva týdny po porodu. Kristýnka spí v postýlce, Karel je ve škole, v kuchyni sedí jen Ivana, Kuba a Marie.
Pak tchyně odloží šálek.
Ty jsi teď na mateřské, že? začne Marie. To znamená, že máte nižší příjem. Ale náklady za Karla zůstávají. Jak to plánuješ vyřešit?
Ivaně hned ztěžkne na hrudi a nemůže popadnout dech.
Měla bys zavolat Karlovu otci, pokračuje Marie, bez ohledu na to, jak nevěsta zbledla. Ať ti zvedne alimenty, nebo aspoň něco přidá. Je to přece jeho povinnost, ne tvého Kubu… už dost!
Kuba do stolu udeří dlaní. Hrníčky nadskočí, lžička se skutálí na zem.
Mami, stačí! ozve se takovým hlasem, jaký od něj Ivana nikdy neslyšela.
Marie ihned zaujme bojovný postoj, bradu zvednutou a rty našpulené, jako generál, co není zvyklý prohrávat.
Jen o vás mám starost, o tebe a Kristýnku, hlas se jí chvěje výčitkou. To je hřích? Jsem tvá matka, mám právo se starat!
O co? Kuba ustoupit nehodlá, čelist napjatou. Že mám rodinu? Že jsem šťastný?
Že plýtváš penězi a silami na cizí dítě! zaúpí Marie. Teď máš dceru, vlastní! A pořád živíš… toho kluka.
Ivana se v židli scvrkne a nejraději by prostě zmizela. Toho kluka. Jejího Karla kluka, co Kubu obdivuje, říká mu tati a kreslí mu obrázky ke každému svátku.
Karel je můj syn! řekne důrazně Kuba. Je mi jedno, kdo je zapsaný v rodném listě. Já ho vychovávám, já ho miluju, patří stejně do rodiny jako Kristýnka. Jsme rodina, mami. Jestli ti to vadí, je to tvůj problém.
Marie vstane tak prudce, až židle odskočí a narazí do lednice.
Ničíš si život! zakřičí a hlas jí přeskočí až k hysterii. Obětuješ se pro ni a jejího kluka! Tak jsem tě nevychovala!
Z dětského pokoje je slyšet pláč, nejdřív slabý a vyděšený, pak stále silnější. Kristýnka se probudila křikem.
Ivana vyskočí a běží k dceři, nechává za zády kuchyň, tchyni i manžela, který dál mluví, ale ona vnímá jen bušení krve v uších. Zvedne Kristýnku, přitiskne ji na hruď, kolébá a tiše šeptá nesmyslné uklidňující slůvka.
Z hloubi bytu práskne vchodové dveře. Stěny se chvějí spolu s Ivanou.
Pak nastane ticho.
Kristýnka se uklidní, funí spokojeně hlavou zabořenou do mámina ramene. Ivana stojí uprostřed dětského pokoje, bojí se pohnout, otočit, bojí se, jak to všechno dopadlo.
Dveře tiše vrznou. Kuba opatrně vejde s unavenou, ale klidnou tváří. Přistoupí, obejme ji s dcerou a stojí tam s nimi v tichém objetí snad celou věčnost.
Máma je složitá, zamumlá do jejích vlasů. Ale nenechám ji ti kazit náladu. Nějakou dobu nás nenavštíví.
Ivana se na něj podívá a v očích ji pálí nevyplakané slzy. Mlčky přikývne, neschopna slova.
Zvládli to. Jejich malá rodina vydržela.
