Hele, to ti musím říct, co se mi stalo Vůbec jsem to neřešila, když mě moje budoucí tchyně, paní Lenka Novotná, pořád uháněla ohledně mé svatební šaty. Až do chvíle, kdy jsem se vrátila domů a objevila, že moje šaty za skoro 70 000 korun prostě zmizely! Ani jsem tomu nemohla uvěřit. Lenka si je potají zkusila, totálně je zničila a ještě mi drze řekla, že mi to platit nebude. Byla jsem tak naštvaná, že jsem jí to musela jít vyříkat, jenže jsem měla jedno eso v rukávu a to změnilo úplně všechno.
Zpětně si říkám, že jsem měla být opatrnější už ve chvíli, kdy se Lenka pořád dokola ptala na šaty. Každý druhý den mi psala: Už jsi si vybrala, Maruško? Hlavně si prosím neber nic moc okázalého Nechceš přece vypadat jako stůl od babičky. Ale jakmile jsem ji zvala, ať zajdeme na nákupy spolu, hned se vymluvila jednou byla nemocná, podruhé měla spěch a třetí týden musela nutně žehlit prádlo.
Moje máma, Pavlína, si toho nevšimla hned, ale nakonec jí to taky přišlo divný. To je divné, že ji to tak strašně zajímá, když ani nejde s tebou se podívat, povzdechla si jedno odpoledne, když jsme už zkoušely svatební šaty asi ve třetím salóně v Brně.
Zasmála jsem se: Aspoň nemusím poslouchat její řeči, že vypadám jako vánoční stromeček, že jo?
No, nakonec jsem tu svou našla. Byla nádherná: jednoduchá, krémová s ručně dělanou krajkou a srdíčkovým výstřihem. Hned jak jsem ji oblékla, bylo to ono jak se krásně vlnila kolem boků, jemně lesklé korálky Přesně to, o čem jsem snila! Moje máma se rozbrečela a říká: Tohle je přesně tvoje šaty, Maruško! Jenže ta cena Skoro 70 000 Kč. Bylo mi jasný, že je to drahý, ale perfektní šaty jsou někdy za cenu, no ne?
V kabince jsem si připadala jako opravdová nevěsta a s mámou jsme si udělaly hromadu fotek. No a když jsem dorazila domů, okamžitě mi pípala zpráva od Lenky, že prý chce tu šaty vidět osobně, na živo. Nene, už jsem byla rozhodnutá její nátlaku jsem nepodlehla. Psala mi snad desetkrát, jak je důležité, aby je viděla, že prý fotky nestačí Ale já řekla jasné ne. Přece ji neponesu kamkoliv drahou šaty, kvůli jejich rozmaru!
Uběhly asi dva týdny, já byla u mamky vyrábět svatební dekorace a po návratu mi v bytě připadalo divně ticho. Taky boty od Petra, mého snoubence, nikde. Petře? volám, hážu klíče na stůl Nic. Jdu do ložnice převléct se a v tu chvíli mě polil ledový pot. Taštička s šatama prostě nebyla tam, kde vždycky visela ve skříni!
Moje ruce se doslova klepaly, když jsem hned volala Petrovi. Slyšela jsem jeho váhavý hlas: Ahoj, lásko
Ty jsi vzal moje šaty k mámě, viď?! vysoukala jsem ze sebe.
No, ona je jen chtěla vidět a tys nebyla doma, tak jsem Začal se kroutit jako had.
Okamžitě to vrať! skoro jsem na něj zakřičela.
O půl hodiny později dorazil s taškou. Už mezi dveřmi jsem věděla, že něco nehraje snažil se tvářit jakoby nic, ale oči ho prozradily. Otevřela jsem šaty a málem se mi rozskočilo srdce. Byly vytahané, krajka rozervaná a zip prostě čekal na pohřeb. Vypadalo to, jako by se do nich cpalo stádo prasat.
Co jste to s tím udělali? řekla jsem téměř šeptem.
Co myslíš? Petr dělal nechápavého. Vždyť jsou v pohodě možná byl zip už špatný, když ho mamka rozbalovala?
Nedělej ze mě blbce! sykla jsem. Jediný důvod, proč by byly v takovým stavu, je, že si je někdo musel navléct! Tvoje máma do těch šatů doslova vlezla, že jo?!
Ehm zakoktal Petr.
Dál to byla rychlovka, prostě jsem vytočila Lenku a dala hovor na hlasitý odposlech.
Zničilas mi svatební šaty! Krajka je v háji, zip na odpis, látka vytahaná Ty i Petr mi dlužíte 70 000 korun!
Petr skoro omdlel: To snad nemyslíš vážně
A Lenka? Začala se smát, normálně si ze mě utahovala! Řekla, že mi zip opraví a že si nemám vymýšlet, protože bude to jak nové.
To určitě stejně bych musela koupit nové, protože to je roztrhané všude! A dobře víš, že do cizích šatů se neleze bez dovolení!
Lenka na to jen něco zamumlala, že prý dělám drama. Koukla jsem na Petra, jestli mě podpoří, jenže on jen zíral do podlahy. Srdce mi prasklo. Zalezla jsem do ložnice, objala ty zničené šaty a celý večer probrečela.
Za dva dny přišla na návštěvu Petrova sestra, Iveta. Vypadala vážně úplně sklesle. Hned ve dveřích spustila: Byla jsem u toho, když si mamča oblékala tvoje šaty. Zakazovala jsem jí to, ale znáš ji Mrzí mě to, Maruško.
Pozvala jsem ji dovnitř. Vytáhla mobil a říká: Aspoň něco pro tebe mám. Když jsem viděla, že to stejně nejde zarazit, potají jsem ji vyfotila. Bez těchto fotek mamka nehne prstem. Tady to máš!
Koukla jsem na mobil a málem se mi obracel žaludek. Paní Lenka, narvaná v mých šatech, pózuje před zrcadlem, směje se a látka napružená, že to už dlouho nevydrží. Zip vzdoroval přírodním zákonům.
Iveta říká: Takhle ji donutíš zaplatit a nebo to uvidí celý Facebook.
S jejím požehnáním jsem se ozvala Lence a řekla jí na rovinu, že pokud mi do týdne nezaplatí 70 000 Kč nebo nezařídí náhradu, pošlu tyhle fotky všem našim známým.
Lenka jen mávla rukou a začala se vychloubat, že prý to bych si netroufla. Co z toho bude celá rodina mít?
Dívala jsem se na její načančaný make-up, drahý svetřík, nalakované nehty Chceš to zkusit?
Ten večer jsem roztřesenýma rukama připravila post. Vyvěsila jsem na Facebook fotky šatů (i paní Lenky v nich), popis všeho, co udělala, a jak mi odmítá zaplatit.
Napsala jsem: Svatební šaty nejsou jen hadr, je to symbol důvěry a pocitů. To vše mi vzala a ani se neomluvila.
Druhý den ráno Lenka vtrhla k nám domů, v obličeji rudá jako paprika. Smaž to! Vůbec nevíš, co lidé říkají?! Děláš mi ostudu!
To jsi udělala sama, když jsi šla do cizích šatů, odsekla jsem.
Petře! Řekni jí něco! křičela na syna.
Petr zbledl, koukal chvíli na mě, chvíli na ni. Mami, kdybys aspoň navrhla, že šaty zaplatíš
Zaplatím?! Za tohle divadlo? Nikdy! řvalka Lenka téměř hystericky.
Najednou jsem se na Petra zadívala úplně jinak. Jak tam stál a zmohl se jen na krčení ramen Okamžitě jsem věděla, že takhle už to dál nemůžu mít.
Z sundanýho prstýnku jsem si udělala poslední rozlučkový rituál: položila jsem ho na stolek a klidně oznámila: Svatební šaty už řešit nemusíme, protože žádná svatba nebude. Zasloužím si chlapa, který se mě zastane, a ne tchýni bez respektu.
Nastalo ticho, že bys slyšel spadnout špendlík. Lenka jenom lapala po dechu, Petr stál a vykulil oči.
Postavila jsem se ke dveřím: Prosím, odejděte. OBA.
A jak za sebou zaklapli, připadala jsem si najednou tak lehká, jak už mi dlouho nebylo.
