Naše příbuzné navštívily náš byt ve Vršovicích, nesly v taškách šustících vánkem papíry plné darů. Zvláštně voněly, jako by byly zakoupené ve snu na nějakém vzdáleném tržišti v Brně. A brzy poté chtěly, abych ty dary rozložila na stůl, i když jsem nerozuměla proč.
Jedno sobotní odpoledne, když nebyl čas ani na písničku v rádiu, stály naše příbuzné přede dveřmi. Už dříve nám volaly z neexistujících budek: přijedou. Odpověděla jsem jim, že žijeme chudě, takřka na pokraji mezi knedlíky a suchým rohlíkem. A že doba návštěv pro nás neexistuje, snad v jiném životě.
Neměli jsme sice hlad, ale žili jsme prostě. Jsem důchodkyně, syn Radek je knihovník s platem, co by nepokryl ani jednu jízdenku na tramvaj. Slavnostní návštěvy jsou pro nás luxus, o němž čteme v magazínech, nikdy však ne zažijeme. Přesto dorazily, nesouc igelitky s jídlem a dárky v obalech jako z jiného světa.
Radek poděkoval suchým hlasem, dary rychle uložil někam do snu, ze kterého už možná nevystoupí. Jak jsem říkala, připomněla jsem jim naši situaci. Na oběd byl krajíc chleba s máslem, suchary a čaj s příchutí vánku. Příbuzné žvýkaly s kamenným úsměvem, mlčely, snad i spaly s otevřenýma očima. Bylo mi to jedno; varovala jsem je a každá vteřina jejich ticha mi byla podivnou odměnou.
K večeři jsme měli lehký vývar, chleba, trojúhelníkový tavený sýr, sendviče se ztuhlou šunkou a zase čaj. Očekávaly možná pečenou kachnu, místo toho se dívaly na pastelová okna s výrazem, jaký mají sochy v parku na Letné.
A pak, v mezičase mezi slovy, jedna z nich spustila: proč jsme nepronesli na stůl dárky, které přivezly? Seděla jsem, poslouchala, nerozuměla byly to dary skutečné, nebo dary dávné a pro sebe? Pokud přivezli jídlo pro vlastní žaludek, mohli to rovnou uložit do lednice, kterou jsme kdysi vyhráli v tombole. Svět je někdy podivně křivý.
Hádaly se s námi dlouho, slova létala vzduchem jako poháry ve snu. Ráno, když se v kuchyni zableskl starý porcelán, sbalily kufry a nechaly nás samotné. Upřímně, bylo mi jedno, kam jdou a kam se v noci schovají. Už bych je doma nikdy nechtěla. Aspoň tu po nich zůstalo něco skutečného: rakvičky s krémem, játrová paštika, sněhobílá pusinka a pár jablek. Něco, co opravdu můžeme využít.
Večer, když Radek tiše zavíral okna, přelila jsem do šálků horký čaj a přikusovaly jsme sladký větrník. Svět za závěsem byl tichý a v kuchyni voněl sen, který se možná nikdy neprobudí.
