Všechno se zdálo být v pořádku. Podle ultrazvuku bylo miminko naprosto zdravé. Porod ale nebyl jednoduchý. Narodila se dívka, jenže s vážnými komplikacemi. Její stav byl natolik obtížný, že mě lékaři začali přesvědčovat, abych ji nechala v nemocnici.
Moje dcera ležela v inkubátoru. Když přišel můj manžel na návštěvu, ošetřující lékař mu řekl, že holčička možná nepřežije, a pokud ano, bude nám na obtíž. Dlouho to zvažoval a nakonec rozhodl, že ji necháme v nemocnici, aby si nezkazil život. Mlčela jsem byla jsem v depresi.
Než mě ale pustili z nemocnice, rozhodla jsem se, že svou dceru neopustím. Můj muž si sbalil věci a odešel. Vrátila jsem se s děťátkem do prázdného bytu. Zůstala jsem sama, ale rozhodla jsem se za svou dcerku bojovat. Chodila jsem po nemocnicích a za specialisty, využívala každou možnost. To nakonec přineslo své ovoce.
Oporu mi poskytlo mnoho dalších maminek, které také měly nemocné děti. Jednoho dne jsem v nemocnici potkala muže jménem Vladimír. Vyprávěl mi svůj příběh jeho žena ho opustila kvůli mladšímu muži, děti neměli, a tak trávil dny v osamění.
Když se podíval na mou nemocnou dceru, měl v očích tolik něhy, že jsem se neubránila slzám. Pomáhal mi radami, svými zkušenostmi i penězi. Postupem času jsme byli stále blíž, až jsme už dál nechtěli být jeden bez druhého. Vzali jsme se.
Dnes je moje dcera Eliška téměř zdravá. A máme ještě jednoho člena rodiny navíc malého synka Matyáška. Život mě naučil, že láska a odvaha dokážou překonat i ty nejtěžší překážky. Nikdy se nevzdávejme, protože na konci cesty může čekat velké štěstí.
