Naivka Všichni považovali Aničku za naivku. S manželem žila už patnáct let, měli dvě děti: Alenka měla čtrnáct a Štěpánek sedm. Manžel jí prakticky veřejně zahýbal – poprvé ji podvedl už druhý den po svatbě, s číšnicí. Pak už to nikdo nepočítal. Kamarádky se jí snažily otevřít oči, ale ona jen mile mlčela. Anička pracovala jako účetní ve fabrice na dětské hračky. Výplata, jak sama říkala, byla bídná a práce nad hlavu, musela dělat i o víkendech. Kvartální a roční uzávěrky zvládala až do noci. Manžel vydělával hodně. Ale Anička prý nebyla ani dobrá hospodyně. Kolik peněz jí dal, nikdy nestačilo na jídlo, v lednici věčně prázdno a když už něco uvařila, tak maximálně boršč a karbanátky s těstovinami. Žili takhle pořád. Všichni se divili, když viděli Vašíka s novou známostí. A ještě často chodíval domů, jak se říká, sucho v krku. „No Anča je tedy trubka, proč si nechává od nevěrníka všechno líbit?“ V den, kdy měl Štěpánek desáté narozeniny, přišel manžel domů a oznámil, že chce rozvod. Prý se zamiloval a už mu rodina nic neříká. „Ani, nezlob se, ale podávám žádost o rozvod. Jsi jak ledová ryba. Kdyby aspoň jsi byla dobrá hospodyně, ale ani to ne.“ „Dobře, souhlasím s rozvodem.“ Vašík byl v šoku, čekal hádku a slzy, ale Anička byla klidná. „Fajn, tak si zabal věci, já tě nebudu zdržovat. Zítra se sem vrátím, klíče nech pod rohožkou.“ Aničku pozoroval a něco mu na jejím úsměvu přišlo divné, ale rychle na to zapomněl. Představoval si svůj nový šťastný život bez dětí a otravné ženy. Druhý den dorazil domů s novou milenkou. Hledá klíč pod rohožkou – nic. „Nevadí, vyměním zámek a hotovo,“ pomyslel si. Ale klíč nešel do zámku. Zazvonil. Dveře otevřel mohutný chlap v pantoflích a županu. „Co potřebujete, pane?“ „To je moje byt,“ zamumlal nejistě Vašík. „To bych se hádal – máte nějaké doklady?“ Doklady na byt u sebe neměl. Najednou si vzpomněl – v občance je přece trvalé bydliště! Rychle ji vytáhl. Chlap si ji prohlédl a pak mu ji s úšklebkem vrátil. „Kdy jste naposledy měl tuhle knížečku otevřenou?“ Vašík zbledl. Na stránce s trvalým pobytem byly dvě razítka – jedno s přihlášením, druhé s odhlášením, z doby před dvěma lety. Jak se to mohlo stát? Neházel se s chlapem – zavolal ženě, ta však byla nedostupná. Chtěl na ni počkat u továrny – ale Anička už tam rok nepracu­je. Dcera studuje v cizině, syn snad bude ve škole? Ani tam ho nenašel – Štěpánek chodí už rok jinam, a otec údaje nedostane. Zcela zničený si sedl na lavičku a chytil se za hlavu. Jak se tohle mohlo stát? Jeho Anička, myška, najednou všechno otočila. Jak mohla prodat byt? Ale v soudní síni se ukázala pravda – před dvěma lety sám podepsal manželce plnou moc, protože měl tehdy románek s Elenou a chtěl mít klid. O všechno přišel vlastní rukou. Byt, rodinu i manželku. Eleně, jakmile zjistila, že nemá kde bydlet, se vypařila ze života. Povzdechl si: „No nic, aspoň jí dám lekci a napíšu, že nedám alimenty.“ Jenže další zásah – místo alimentů ho čekalo soudní řízení o otcovství. Obě děti jsou ve skutečnosti syny jiného muže. V den svatby totiž Anička viděla, jak jí manžel podvádí s číšnicí. Praštilo ji to do hlavy tak, že si ani nevzpomíná jak, ale rozhodla se pomstít opravdu nečekaně. Začala šetřit a všechny peníze, co jí dával, syslila bokem. Doma skromně, ale děti byly u babičky v pohodě. Matka Aničky ji varovala, že pomsta ničí, ale ona šla neústupně za svým. Až dosáhla cíle. Udělala DNA testy, byť věděla, kdo je otcem dětí. Tohle Vašíka zlomilo víc než ztráta bytu. Dejte si pozor na ženy, které jste zklamali. V hněvu jsou schopné všeho.

Zuzanu všichni považovali za hloupou. S manželem žila už patnáct let a měli spolu dvě děti. Eliška byla čtrnáctiletá, Vojtíšek měl sedm. Manžel, jménem Tomáš, měl nevěry málem veřejně. Poprvé jí byl nevěrný už druhý den po svatbě, a to s číšnicí v jejich oblíbené hospodě. Pak už nešlo spočítat, kolikrát to udělal. Kamarádky jí nejednou zkoušely otevřít oči, ale Zuzana se vždy usmívala a mlčela.

Zuzana pracovala jako účetní ve fabrice na výrobu dětských hraček. Podle vlastních slov měla plat sotva na přežití, zatímco práce ji zahlcovala až do noci. Často byla nucena pracovat i o víkendech. Když bylo období čtvrtletních či ročních uzávěrek, domů kolikrát vůbec nespala.

Přestože Tomáš vydělával velmi dobře, nebyla Zuzana ani nejlepší hospodyně. Ať bylo peněz, kolik chtělo, nikdy to nestačilo ani na běžný nákup potravin, lednička byla většinou prázdná, a uvařeno bylo maximálně na boršč a karbanátky s těstovinami. Tak si žili. Všichni se divili, když zahlédli Tomáše s další novou známostí. Často přicházel domů zcela střízlivý, ale unavený životem.

Ta Zuzka je ale trpělivá, co na tom nevěrném frajerovi může vidět? šeptaly si sousedky.

Když Vojtíšek slavil desáté narozeniny, přišel Tomáš domů a suše oznámil, že se rozvádějí. Prý se zamiloval jinde a rodina už ho nenaplňuje.

Zuzko, nezlob se, ale podávám žádost o rozvod. Jako hospodyně za moc nestojíš, v posteli jsi studená jako led a vůbec už mě to doma nebaví.

Dobře, souhlasím. Rozvedeme se, odpověděla klidně Zuzana.

Tomáš zůstal na místě jako opařený. Čekal hádku, slzy, výčitky, hysterické scény. Ale na to klidné přijetí nebyl vůbec připravený.

Tak si sbal věci, já ti bránit nebudu. Zítra si klíče nech pod rohožkou, navrhla mu bez emocí.

Zuzana se na něj podívala zvláštně, s úsměvem, a tomáš nechápal, co si má myslet. Ale rychle se vrátil ke své vysněné představě nové svobody, bez dětí a bez starostí.

Druhý den přišel domů v doprovodu nové přítelkyně. Sáhl pod rohožku, ale klíč nenašel. Mírně ho to rozladilo.

No nic, vyměním zámky a bude klid, zamumlal si pro sebe, ale klíčem v zámku neotočil. Zazvonil. Otevřel mu cizí muž statné postavy, v domácích pantoflích a županu.

Co si přejete? zeptal se muž.

Ale, tohle je přece můj byt, nejistě odpověděl Tomáš.

Máš k tomu nějaké doklady? Jestli ano, ukaž mi je, prosím.

Tomáš samozřejmě u sebe neměl žádné listiny. Najednou si vzpomněl, že by měl mít trvalé bydliště napsané v občance. Začal chaoticky hledat peněženku a občanský průkaz.

Vytáhl občanku a ukázal ji muži. Muž si dokument prohlédl, usmál se a podal mu ho zpět.

Kdy jsi naposledy otevřel tuhle knížečku? zeptal se.

Tomáš nalistoval adresu a uviděl dvě razítka: jedno s přihlášením k trvalému pobytu a hned pod tím druhé s datem odhlášení, dva roky starým. Zmateně vycouval a zkusil zavolat Zuzaně, ale byla pro něj nedostupná.

Čekal na ni před vrátnicí u fabriky, ale neuspěl. Už rok tam Zuzana nepracovala. Dceru nenašel doma studovala v zahraničí. Syn přece musí být ve škole, pomyslel si Tomáš. Ani tam neuspěl zjistil, že Vojtíšek přešel na jinou školu, o čemž Tomáš neměl tušení.

Úplně zničený si sedl na lavičku a složil hlavu do dlaní. Jak tohle mohla Zuzana dokázat? Jak mohla prodat byt? Říkal si, že to v soudní síni všechno vyřeší. Rozvod už mají příští týden.

Na soud přišel odhodlaný bojovat, odhalit Zuzanino podvodné jednání a dostat zpět, co mu náleží. Na soudě ale rychle pochopil všechno. Zapomněl totiž, že před dvěma lety, když poprvé poznal Helenu, krásnou cizinku, podepsal Zuzaně plnou moc ke správě celého majetku. Prý to bylo kvůli přijímačkám na gymnázium pro Elišku, potřebovali různé dokumenty a Tomáš podpisy odkládal. Advokát mu tehdy doporučil vystavit manželce plnou moc.

Takto se vlastnoručně zbavil všeho, co měl. Zůstal na ulici. A největší šok přišel, když Helenu opustil a ona najednou zmizela z jeho života dozvěděla se totiž, že už žádný majetek nemá.

Aspoň budu mít klid od alimentů. Nedám jí ani korunu! utěšoval se. Ale místo žádosti o alimenty mu přišla předvolání k soudu k určení otcovství. Zjistilo se totiž, že ani jedno z dětí není jeho.

Zuzana viděla už na svatbě, jak ji manžel podvádí s číšnicí. Něco v ní prasklo. Nevěděla, co přesně v ní zlého proudilo, ale rozhodla se pro pomstu. A zvolila neobyčejnou cestu. Prvním krokem byla nevěra za nevěru.

Pak začala šetřit. Všechny peníze, které Tomáš dával na domácnost, pečlivě odkládala bokem. Doma skoro nic nebylo, ale děti vždy měly co jíst u babičky, byly dobře oblečené i obuté. Maminka Zuzany ji však varovala:

Tu pomsta tě zničí, rozbije tvoje děti, říkala jí smutně.

Zuzana však šla tvrdě za svým. Konečně došla do cíle. Udělala si i DNA testy, přestože dávno věděla, kdo je skutečným otcem dětí.

Ztrátu bytu zvládl Tomáš snáz než poznání, že děti nejsou jeho.

Když člověku ublížíte, nikdy nevíte, na jakou sílu pomsty v sobě najde. Je lepší jednat poctivě a s láskou protože i ta nejtišší a nejtrpělivější povaha může svou bolest proměnit v sílu, která nám zásadně změní život.