Můj syn přivedl domů svou snoubenku. Jakmile jsem zahlédl její tvář a uslyšel její jméno, hned jsem volal na policii cítil jsem, jak se mi podlamují kolena. Znal jsem ji. Ach, jak dobře jsem ji znal. Nikdy bych neřekl, že něčeho takového budu schopen
Trvalo mi pouhé tři měsíce, než mi začalo docházet, že se Kuba změnil. Začal se víc ztrácet venku, doma se moc neukazoval, často se večer usmíval do talíře, aniž by byl důvod. Když jednou u večeře nesměle zakašlal a svěřil se, že má holku, málem mi upadla vidlička na podlahu. O žádné Lucii jsme nikdy neslyšeli. Ani slovo. Žádné fotky, žádná zmínka, prostě tajemství.
Seznámili jsme se v kavárně u univerzity, usmál se Kuba. Jmenuje se Lucie.
Jméno jako vánek. Ale vyslovil je s takovou pýchou, až mi bylo trapně za něj. Lucie byla prý ohromně stydlivá a rodinná setkání pro ni byla něco jako demonstrace stres a horror. Trochu mě to zarazilo, ale co, děti už jsou dospělé, a stejně je neovlivníme. No, jenže asi po čtvrt roce mi oznámil, že jí požádal o ruku. Pot mi vyrašil i mezi prsty.
Trvali jsme na tom, že ji chceme poznat. Takže ať hezky přijde. Já celý den dřel v kuchyni, skládal ubrousky, žena vybírala nejlepší hovězí steaky, co trh dal. Cítili jsme, že ji musíme přijmout, jak se sluší a patří. Uvnitř mě už ale cosi neklidně bublalo.
A pak přišel ten večer. Dveře se otevřely a Kuba ji přivedl. Vonělo to v kuchyni, světla byla všude, a ona Lucie Mé srdce na vteřinu úplně vynechalo. V její tváři bylo něco děsivě povědomého. Něco, co se mihne v polozapomenuté melodii. A když se představila, v hlavě mi to zapadlo přesně jako kostky domina někdo najednou rozsvítil v mém podkroví.
Lucie, pojď se mnou do sklepa, vybereme víno k večeři, řekl jsem tak klidně, že by mě měli zapisovat do učebnic asertivity. Vešel jsem první, pak ukázal gestem, ať jde přede mnou. Sklep nás vítal příjemným chladem a trochou vůně dubových sudů. Jakmile byla uvnitř, rychle jsem zabouchl dveře a otočil klíčem. Z druhé strany se jen ozvalo tlumené Haló?
Zpátky nahoru. Manželka i Kuba stáli jak dvě sochy.
Teď voláme policii, řekl jsem suše. Musím něco vysvětlit.
Před deseti lety totiž zmizela dívka dcera našich sousedů. Jmenovala se Lucie také. Byla tichá, krásná, s obrovskýma očima. Často chodila k nám, pomáhala mi na zahradě, smála se s Kubou Zdálo se, že ji čeká celý život. A pak byla pryč. Našli u řeky její věci, policie to uzavřela jako nehodu, ale tělo nikde. A ten den, kdy zmizela, jsem jí dovolil si od nás ze sklepa zavolat taxíka. Nikdo ji už neviděl.
Roky mě to tížilo. A teď stojí přede mnou dívka, která vypadá úplně stejně. Ty samé oči.
Tati, to je blbost! křičel Kuba. Ona neví, o čem mluvíš!
Ale někde hluboko jsem měl pocit, co se málokdy splete.
Zavolali jsme policii.
Lucie v tom sklepě mlčela. Žádné křiky, žádné bušení do dveří. Ticho, ze kterého mrazí.
Když přijeli policisté, vytáhli ji nahoru. Čekal jsem alespoň pláč nebo řev, ale Lucie vyšla úplně klidná. Jako kdyby to čekala.
Jste podobná dívce, která před deseti lety zmizela, řekl policista.
Lucie se usmála ledově.
Já vím, odpověděla.
Výslech trval dvě hodiny. Poslali nás domů čekat. Ale policie byla zpátky už za hodinu bledí, nervózní.
Zmizela, řekl policista. Zmizela přímo z místnosti. Kamery nic. Vešla, ale nikdo neviděl, jak odešla. Jako by se vypařila.
Svět se se mnou zhoupl.
Pár dní u nás vládlo peklo. Kuba nás ignoroval, třískal dveřmi, a mohl jsem za všechno já. Miloval ji. Viděl jsem, že v očích nemá zlost, ale bolest.
Na třetí noc zmizel Kuba taky.
Prolezli jsme celý dům, sklep, zahradu, nic. Pak šla žena do sklepa, celá rozechvělá, a zavolala mě.
Na stole na víno ležel lístek krasopis.
Nezkoušejte nás hledat. Vrátím se, až budu moct. Lucie.
U lísku byla přilepená stará fotka: Já, Kuba a u nás jiná Lucie. Ta opravdová. Dívala se na nás jako domů, na rodinu.
Dopoledne za týden zazvonil Kuba. Vypadal starší. Propadlé tváře, pod očima kruhy.
Ona není člověk, tati, zašeptal.
Uvnitř mě všechno zamrzlo.
Vyprávěl:
Po deseti letech Lucii našli nějací lidi. Ale byla ŽIVÁ. Jen tělo už pořádně nefungovalo. Byla nějaký tajný vědecký experiment pokusit se ji opravit jinak než medicínou. Zachovali její vědomí v umělém těle. Ale paměť měla rozbitou, občas zapomínala, pak si něco vybavila, pak zase nic.
Když tě viděla, všechno se jí vrátilo, šeptal Kuba. A toho bylo moc.
Lucie se vrátila, aby dokončila, co začalo před deseti lety. Aby si konečně vzpomněla na to poslední, co jí pořád unikalo. Náš sklep. Poslední telefonát. Slova, která slyšela před cestou k řece.
Přeběhl mi mráz po zádech.
Co si vzpomněla? špitla jsem.
Kuba mi podal druhý lístek.
To ty jsi mi večer řekla: jdi sama domů. Je to důležité. Důvěřovala jsem ti. Pak už jen voda.
Zakryla jsem si ústa rukou. Vzpomněla jsem si. Tenkrát jsem si myslela, že ji táta čeká v autě.
Byla to chyba. Osudná. Stála ji život.
Odpustila ti, řekl Kuba tiše. Ale sobě ne. Proto se vrátila.
Kde je? zeptal se muž.
Kuba pokrčil rameny.
Šla k vodě. Tam, kde všechno začalo. Navždy.
Večer jsme šli s Kubou a mužem k řece. Voda byla tichá a kalná, vítr přinášel chlad. Položila jsem Kubovi ruku na rameno.
A pak jsme ji spatřili postavu na mostě v dálce. Stála nehybně, jako socha. Otočila se k nám, přiložila dlaň k srdci jako poděkování.
A zmizela, rozpustila se jako obraz ve vlně.
Kuba mlčel dlouho, pak zašeptal:
Byla napůl stroj, ale srdce měla skutečné.
Přikývla jsem. Došlo mi, že nejde o vinu před policí nebo mužem, ale před pamětí. Lucie nepřišla, aby nám škodila ale aby uzavřela kruh.
Od té doby je sklep prázdný. Ale někdy, když jdu kolem, uslyším jemné cinknutí lahve tichý šepot:
Všechno si pamatuju. A odpouštím.
A to je nejděsivější a nejhezčí, co kdy může člověk slyšet.
