Víte, já jsem přesvědčená, že v našem životě nic není náhoda za všechno jsme si tak nějak sami a všechno, co máme, jsme si nadělili sami sobě. Staré rozhodnutí mají neuvěřitelnou schopnost vklouznout nám do života, když je člověk nejmíň čeká. Třeba já před lety jsem udělala jednu opravdu nešťastnou volbu, když jsem se rozhodla svázat svůj osud s mužem, řekněme… poněkud nezodpovědným.
Zamilovala jsem se do Pavla. A dala jsem mu svou důvěru, ačkoliv mi kamarádky už tehdy říkaly, že je to záletník jak Brno. Doufala jsem, že se pro mě zázračně změní. Ha, vtip století! Pravda totiž je, že lidi se moc nemění ani když se narodí syn. Pavel pořád pokukoval po sukních.
Nějaký čas zpátky se začaly ke mně dostávat zvěsti o jeho nových dobrodružstvích. Stačilo jít na nákup do Alberta, sousedka už na mě mrkala a šeptala. Rodina, známí, dokonce i prodavačka u zeleniny mi něco říkali. Byla jsem zraněná a taky docela trapně zahanbená těžko říct, co víc. V této podivné polo-stagnaci jsem setrvávala rovnou pět let.
Nakonec Pavel opustil svůj byt v Nuslích, že ho předá našemu synovi, aby nemusel platit alimenty. Já si od něj začala ten byt pronajímat, přestěhovala jsem se tam se synem a mojí maminkou, která už potřebovala neustálý dohled.
Snažila jsem se synovi, Jakubovi, zařídit co nejlepší život všechny koruny, co jsem získala z pronájmu bytu, padly na školu, oblečení, aktivity, prostě vše, co by mohla česká máma vymyslet. A taky peníze na účty, jídlo a léky pro maminku. Doufala jsem, že až Jakub vyroste, ocení, co jsem pro něj všechno udělala. Jenže v 57 letech jsem místo vděku dostala jako bonus ještě diabetes. Teď už koukám na cukr v krvi snad víc než na zprávy na ČT a bez insulinu jsem jak bez kafe prostě nic.
Kvůli nemoci už pracovat nemohu ruku na srdce, je tu někde v Praze firma, co by chtěla zaměstnávat padesátnici s cukrovkou? Sotva. Takže jediný příjem zůstává pronájem bytu. Můj syn Jakub, čerstvě třicet jedna, mi nedávno s naprostou nonšalancí oznámil, že podnájemníci se musí vystěhovat potřebuje byt pro sebe a svoji pohlednou ženu Markétu. Když jsem se ohradila, že nebudu mít kde žít, řekl mi, že to je můj problém. Skoro mě klepla pepka.
Nevím, jak je možné, že jsem celý život dřela jako ta pověstná kobyla, a nakonec nemám ani našetřeno na důchod. Teď nevím, co budu dělat Musím kupovat léky, jídlo, platit složenky. Jak se mohl vlastní syn ke mně takhle otočit zády? Koho si myslí, že je? Češi prý mají pro všechno pochopení, ale na tohle už nemám vůbec žádný nápad…
