Můj přítel mi říká, že mě miluje, ale nikdy si mě nevybral.
Jsme spolu takto už tři roky. Tři roky se scházíme tajně. Tři roky poslouchám ta samá slova a sliby. Tři roky mám vztah, který existuje jen tehdy, když jeho manželka není poblíž.
Nezačala jsem ho poznávat s vědomím, že je ženatý. Až po několika měsících se ukázala pravda že spolu stále žijí jako normální pár. V tu chvíli už jsem byla citově příliš vtažená.
Od začátku bylo všechno za určitých podmínek. Scházeli jsme se jen některé dny, jen v určitých hodinách, vždycky někde, kde nás nikdo nezná. Nikdy u mě nemohl zůstat přes noc. Nikdy se mnou nemohl vyjet pryč. Já nikdy nemohla dát na sítě ani fotku. Ani naznačit.
Když jsem mu večer napsala a odpověď nepřišla věděla jsem proč.
Když se o víkendech ztratil opět bylo jasné, co se děje.
Jeho skutečný život byl jinde. Můj život se točil kolem mezer, které mi nechával volné.
Několikrát jsem se ho přímo zeptala, jestli svou ženu opustí. Klidně, bez emocí. Odpověď byla vždy stejná ano, ale teď ještě ne. Čeká na tu správnou chvíli. Není to jednoduché. Je potřeba něco vyřešit. Ona na něm závisí. Nechce jí ublížit. Slyšela jsem tuhle frázi tolikrát, až jsem ji začala nenávidět. Vždycky se objevil nový důvod, nové datum, nová naděje.
Já byla ta, která se přizpůsobovala.
Měnila jsem směny. Rušila plány. Naučila jsem se neptat, abychom se nehádali. Když s ní cestoval mlčela jsem. Když s ní slavil výročí dělala jsem, že se nic neděje. Když za mnou přišel po manželské hádce utěšovala jsem ho.
Já byla ta, která naslouchala.
Která snášela.
Která čekala.
A stejně jsem nikdy nebyla ta volená.
Měla jsem chvíle, kdy jsem si říkala, že už opravdu odejdu. Řekl jednou, že mluvil s právníkem. Znovu jsem mu řekla, že nejsem šťastná. Opět jsem hledala podnájem. Znovu doufala. Znovu dala všechno do hry.
Ale pak se pokaždé něco stalo práce, rodina, peníze, není vhodný čas.
A já zůstávala. Zmrzlá v příběhu, co se nikam neposouvá.
Mezitím můj život plynul dál.
Kamarádky se vdávají. Stěhují se. Plánují budoucnost.
Já jsem lhala. Říkala jsem, že jsem sama, nebo že mám něco bez závazků. Pravdu jsem vyslovit nemohla, protože bych slyšela, co si myslí ostatní. A přesto jsem zůstala. Ne proto, že bych byla naivní. Protože jsem ho milovala. Nebo jsem si aspoň myslela, že ho miluju. Někdy už ani nevím.
Nejbolestivější nebylo, že neopustil svou ženu.
Nejbolestivější bylo, že se za mě nikdy nepostavil.
Když něco tušila vzdálil se ode mě.
Když u nich doma bylo dusno já jsem zmizela ze scény.
Když měl volit, jestli dá najevo svoje city ke mně nebo bude vypadat dobře před ní vždycky zvítězila ona.
Já nikdy nebyla volbou.
Byla jsem záloha. Někdo, kdo může čekat.
Jsem s ním stále. Ale už nejsem stejná.
Chci ho, ale jsem unavená.
Unavená z pochopení.
Z čekání.
Z drobků času a lásky.
Potřebuji radu, abych se konečně rozhodla.
Stává se něco podobného někomu dalšímu?
Co byste řekli takové ženě, kdyby teď stála před vámi?
