Je těžké si představit, kdo mohl bratrovi vnuknout představu o jeho uměleckých schopnostech během školních let, protože to jen vyústilo v jeho neopodstatněné sebevědomí a přehnanou sebedůvěru. Když Karel, můj bratr, představil rodičům svůj nově objevený talent, rozhodli se ho podpořit a přihlásili ho do výtvarného kurzu v Brně. Po několika lekcích však namyšleně prohlásil, že už ví vše, co je potřeba, a přestal na kurzy chodit. Rodiče doufali, že nakonec své umělecké ambice překoná dřív, než dokončí gymnázium jenže Karel se nevzdal a dokonce se pokusil dostat na Akademii výtvarných umění v Praze. Bohužel nebyl přijat; jeho obrazy se nesetkaly s uznáním, ale on tvrdohlavě trval na tom, že talent předčí diplom a pokračoval v malování.
Otec, Josef, měl jiný pohled a rozhodl se, že mu na jeho umělecké plány už neposkytne ani korunu. Mezi nimi zavládlo napětí. Karel sice mohl ještě nějakou dobu bydlet ve společném domě v Brně, ale na žádné kapesné už nemohl spoléhat. Nakonec rezignovaně odešel z domu, našel si práci jako číšník v kavárně na náměstí Svobody a zároveň dál maloval ve volném čase. Brzy se seznámil s Klárou, mladou Češkou, která obdivovala jeho talent a zanícení, a nastěhoval se k ní. Jednoho dne někdo koupil jeho obraz za 2000 Kč, což mu ještě více posílilo ego, a rozhodl se opustit práci v kavárně, aby se naplno věnoval umění.
Když byla Klára jediným živitelem rodiny, dostali se do finančních potíží, zvlášť když zůstávala doma na mateřské. Karel si opět našel práci v kavárně, ale nevydržel po pár měsících odešel, aby se “plně ponořil do světa umění”. Jenže peněz bylo málo i na základní věci jako jídlo. Maminka, Marie, nevydržela pohled na vnoučka trpícího hladem zasáhla a koupila jim potraviny. Karel a Klára pak měli tři děti, Klára nemohla kvůli mateřské pracovat, a Karel stále maloval, ale za pět let prodal jen pár obrazů a příjem byl žalostný.
Jejich finanční situace byla silně závislá na mně a našich rodičích. Stále jsme jim museli zajišťovat základní potřeby a pomáhat jim udržet rodinu pohromadě.
