**Deník, 3. května**
„Moře se ruší,“ řekl Lukáš, aniž by pohledem odtrhl od mobilu. „Máma přijíždí.“
Stála jsem uprostřed ložnice, otevřený kufr vedle mě. V ruce jsem držela nový plavky s cenovkou – první za celých sedm let.
„Jak to může být ‚rušení‘?“ opatrně jsem položila plavky na postel. „Lístky už jsou koupené, nevratné. Dvacet osm tisíc korun, Lukáši.“
Přitiskl nos na ruku a usadil se na okraj pohovky – taková jeho pozice vždycky, když konverzace nevedla tam, kam chtěl.
„Co mám dělat? Už má mamka vlakové lístky na příští týden. Nemůžu říct, že se máš vrátit,“ odpověděl.
Sedm let manželství a během té doby jsem nikdy nevyjeli na dovolenou – ani k moři, ani do lázní, ani na víkend do sousedního města. První rok byl svatební cesta do Středomoří, tři dny, protože moje teta Jana zavolala s tím, že má vysoký tlak. Vrátili jsme se. Tlak 130 / 80 je normální pro její věk; věděla jsem to, protože pracuji v lékárně a denně vidím taková čísla na předpisech.
Od té doby žádný výlet. Kdykoli jsme plánovali odpočinek, vždy se objevil můj starý táta, pan Elišková. Čtvrtýkrát během sedmi let, jako po hodinářském rozvrhu.
„Lukáši,“ posadila jsem se vedle něj a snažila se mluvit rovným tónem. „Ušetřili jsme na tento výlet čtyři měsíce. Dělala jsem přesčasy, dvanáct hodin denně. Viděl jsi, jak přicházím domů.“
„Vidím,“ odpověděl, aniž by odložil telefon. „Ale mamka je důležitější.“
Upravila jsem brýle. Prsty mi sklouzly – ruce byly suché, popraskané po desítkách dezinfekčních prostředků. Osm let v lékárně mi udělalo pokožku jako brusný papír.
„Důležitější čemu?“ zeptala jsem se.
„Důležitější je moře, Bára,“ konečně se na mě podíval. „Mamka je jediné. Je jí sedmdesát čtyři. Nechápeš to?“
Rozuměla jsem. Věděla jsem, že Eliška bydlí v Ostravě, ve svém trojpokojovém bytě, s kamarádkou‑sousedkou, která ji každodenně navštěvuje. Eliška chodí na trh, nosí tašky, připravuje zimní zásoby – dvacet sklenic. Každá její „návštěva“ začíná stejným telefonátem k Lukášovi: „Synku, chybíš mi, přijdu na týden.“
„Týden“ se občas protáhl na dva, pak na tři. Jednou zůstala u nás celý měsíc, ale musela odjet, když sousedka zavolala a řekla, že se v bytě rozbil vodovod.
„Nebudu rušit,“ řekla jsem. „Jdi pozdravit mamku. Já odletím.“
Lukáš zvedl hlavu, jako kdybych mu řekla něco nepatřičného.
„Kam letíš? Sama? Bez manžela?“
„Se Sofií.“
„Ne,“ zvedl se. „Ne, Bára. Jsme rodina. Buď spolu, nebo vůbec nic.“
A já se vzdala. Přes čtyřikrát předtím jsem položila plavky zpět do skříně, zavřela kufr a uložila ho na podkrovní policu.
Dvacet osm tisíc korun spálilo. Nevratné.
O dva dny později stála v chodbě Eliška se těžkou šachkovanou taškou a pytlem domácích okurek.
„Ukažte, co tu máte,“ řekla, prohlížejíc koridory. „Něco byste měli změnit, třeba tapety. Lukáši, vůbec si se svojí ženou dům hlídáte?“
***
Eliška zůstala u nás tři týdny.
První dva dny přestavěla vše v kuchyni. Hrnec do jiné skříně, koření na vyšší polici, prkna pod dřez, „protože to je hygieničtější“. Pracovala dvanáct hodin denně a když jsem přijela domů, nemohla jsem nic najít.
„Eliško,“ řekla jsem třetí den, když jsem hledala pánev. „Zvykla jsem si na určitý řád. Je mi pohodlně, když je všechno na svém místě.“
Pohleďla na mě přes brýlů. Těžký pohled shora dolů, i když jsem byla o půl hlavy výš.
„Bára, ty jsi zvyklá na nepořádek. To není řád, ale chaos. Kdo dává pánvičku vedle obilí?“
„Mně to vyhovuje,“ odpověděla jsem.
„Mně ne. A Lukášovi také. Jo, Lukáši?“
Lukáš seděl u stolu s telefonem a mlčel. Ramena mu byla stále zakřivená, jakmile se matka obrátila k němu.
„Mami,“ řekl. „Dobře.“
„Dobře“ – to bylo vše, co jsem slyšela. Ne „Bára má pravdu“ ani „Mami, to je její kuchyně“. Jen „dobře“.
Pátý den se Eliška pustila do závěsů. Koupila jsem si je loni – lněné, hořčicové, sladce ladící s čalouněním křesla a polštáři. Osm tisíc korun.
Přišla jsem z práce a závěsy ležely na křesle, svinuté. Na oknech bílý tyl, který Eliška přivezla.
„Co je to?“ zeptala jsem se.
„To jsou normální závěsy, ne hadříky. Hořčicová není barva pro nemocnici, ale pro domov,“ odpověděla, poklepávala prstem po stole.
Mlčela jsem tři sekundy, pak jsem sundala tyl, složila ho a položila na stoličku. Vytáhla své závěsy a začala je věšet.
Ruce se nepohybovaly. Tentokrát ne.
„Co děláš?“ zníl hlas Elišky nižším tónem.
„Věším své závěsy,“ odpověděla jsem, neotáčela se. „Mám ráda svoje závěsy. To je můj domov. Barvu vybírám já.“
Ticho trvalo asi pět sekund, pak Eliška vstala a opustila místnost. V koridoru slyšela, jak vytáčí číslo. Hlas byl tlumený, ale slova jsem zachytila: „Lukáši, tvoje žena mi nadává. Nezvyklá jsem si na takové zacházení.“
Lukáš se vrátil dříve než obvykle. Dveře se zatáčily tak hlasitě, že Sofie ve svém pokoji zatřásla.
„Co jsi udělala?“ zeptal se z prahu.
„Věším své závěsy.“
„Matka je rozrušená! Přinesla nám, snažila se, a ty jí ani poděkovala!“
Podívala jsem se na něj, na jeho široká ramena, která právě zrovna přišla k zemi, když matka nebyla v místnosti, ale za zdí. Při ní se ohýbal, při mně zase narovnával.
„Lukáši,“ řekla jsem. „Řekla jsem ‘děkuji’ za okurky, za džem, za koláčky. Ale závěsy v mém domě vybírám já.“
„To je NÁŠ domov!“
„Tak proč rozhoduje tvoje mamka?“
Není odpověď. Přitiskl si nos a odešel ke své matce.
Večer Sofie přišla do kuchyně, tiše s učebnicí v ruce, jako by chtěla jen vodu.
„Mami,“ řekla. „On jí volá každou dobu před každou dovolenou. Slyšela jsem.“
„Co jsi slyšela?“
„Říká: ‘Mami, jedeme v …’ A ona přijde. Vždy.“
Postavila jsem konvici na plotna a poslouchala, jak voda bublá. To nebylo náhoda. To nebyl shod. Čtyřikrát po sobě – to byl systém.
Sofie se převalovala na nohy.
„Mami, jsi v pořádku?“
„Ano,“ odpověděla jsem. „Jdi na úkoly.“
Nebyla jsem ale v pořádku. Vytáhla jsem telefon, otevřela poznámky a spočítala. První – svatební cesta, tři osoby, sto dvacet tisíc. Druhá – Turecko, před dvěma lety, sto devadesát tisíc. Třetí – Kaliningrad, minulou jaro, padesát tisíc. Čtvrtá – ty dvacet osm tisíc.
Šest set čtyřicet tisíc korun za sedm let. Vše spálené.
Lukáš během té doby dvakrát vezl matku do Klatov – na lázeňské pobyty. Oběma byl použit společný rozpočet.
Zavřela jsem poznámky, schovala telefon a nalila si čaj. Ruce byly klidné. Rozhodnutí ještě nevyzrálé, ale uvnitř něco už posunulo.
Měsíc po odchodu Elišky jsem pozvala kamarádku na večeři. Magda pracovala se mnou v lékárně, znala mě devět let.
Lukáš šel k příteli sledovat fotbal. Sofie seděla ve svém pokoji. My s Magdou otevřely víno, nakrájely sýr a posadily se ke stolu. První normální večer po dlouhé době.
„Jak se máš?“ zeptala se Magda. „Kam letos?“
„Nikam,“ odpověděla jsem s úsměvem. „Už jsem si na tu otázku zvykla.“
„Zase?“
„Zase.“
Magda zavrtěla hlavou. Všichni to věděli.
Najednou zazvonil zvonek. Otevřela jsem – na prahu stála Eliška s těžkou šachkovanou taškou a pytlem okurek.
„Lukáš řekl, přijď, jsi sama doma,“ řekla. „Rozhodla jsem se tě navštívit. Už to je měsíc, co jsme se neviděly.“
Měsíc. A to je „už dlouho“.
Vešla, uviděla Magdu, posadila se ke stolu. Nalila jsem jí čaj, protože Eliška nepije víno a vůbec to neschvaluje.
Deset minut probíhalo normálně, pak se Magda zeptala:
„Eliško, cestujete?“
A pak začala.
„No!“, zvedla se Eliška. „Lukáš mě dvakrát vozil do Klatov. Lázně, masáže, hory. Krása!“
Otočila se ke mně.
„A ty, Bára, kde jsi byla poslední dobou? Neviděla jsem od tebe žádnou fotku. Všude?“
Upravila jsem brýle.
„Ne,“ řekla jsem. „Nikde.“
„Vidíš,“ odpověděla Eliška Magdě, jako by to byla samozřejmost. „Mladá, zdravá, a nejezdí. Lukáš jí nabízí, ona odmítá. Je to její vina. V mém věku jsem už procestovala celý Čech.“
Magda se podívala na mě, svírala rty.
„Eliško,“ řekla, „Bára nejezdí, ne proto, že nechce.“
„Proč?“
Magda se ztišila a hleděla na mě, jako by čekala povolení.
A já odpověděla sama.
„Protože pokaždé, když koupíme lístky, přijdeš ty. Svatební cesta – zavolala jsi, vrátili jsme se. Turecko – přišla jsi den před odletem. Kaliningrad – to samé. Letos – moře. Dvacet osm tisíc nevratných. Celkem šest set čtyřicet tisíc korun. Spočítala jsem.“
Eliška přestala třískat prsty o stůl. Ruka se zastavila u šálku.
„Co to sakra povídáš?“
„Říkám čísla,“ odpověděla jsem. „Ne výčty. Můžu dát i data, kdy chceš.“
Ticho.
Magda vstala, řekla, že už musí jít. Odnesla ji ke dveřím. Když jsem se vrátila do kuchyně, Eliška už volala Lukáše.
Dvacet minut po tom vstoupil do bytu.
„Proč mamiši vyhadíš před cizími?“ řekl, aniž by sundal boty.
„Nevyhádí, jen jsem řekla částky,“ odpověděla jsem.
„Jaké částky? O čem mluvíš?“
„O šesti set čtyřiceti tisících korun, které jsme ztratili na zrušených výletech. Za všechna roky manželství.“
Lukáš se podíval na matku. Eliška stála ve dveřích kuchyně, ruce složené.
„Synku,“ řekla. „Buď já, nebo ona.“
„Mami,“ Lukáš si otřel nos.
„Ona se má omluvit,“ přerušila Eliška.
Lukáš se otáčel ke mně.
„Bára, omluv se mamince.“
Složila jsem brýle, otřela je škemrnou košilí. Bez nich byla všechna tváře rozmazaná – Lukáš, jeho matka i prázdný vstupní prostor s botami.
„Ne,“ řekla jsem. „Neomluvím se.“
„Pak odjíždím k mamince,“ řekl. „Dokud se nevrátíš do sebe.“
„Dobře,“ odpověděla jsem.
Čekal jsem na jinou reakci. Viděla jsem, jak se mu napřáhne brada. Ale mlčela jsem, a on také. Pak vzal bundu a odešel. Eliška ho šla následovat. Taška s okurkami zůstala v předsíni.
Sedla jsem si na stoličku v prázdné kuchyni. Nohy mě bolí po směně, dvanáct hodin za pultem, a pak tohle. Ale uvnitř to bylo jasné – jako po bouři.
Vrátil se po třech dnech. Bez omluv, bez rozhovoru. Jen přišel, pověsil bundu a usedl k večeři. Eliška odjela zpátky do Ostravy.
Týden poté Lukáš začal mluvit úsporně: „Je večeře hotová?“, „Kde je košile?“, „Vezmi Sofii.“ Uvědomila jsem si, že mě trestá mlčením za to, že jsem se neomluvila.
A další týden jsem začala šetřit. Na zvláštní účet, o kterém on nevěděl.
Rok utekl rychle. Sofie slávila šestnácté narozeniny, a já jí sama vyřídila cestovní pas. Lukáš podepsal souhlas, aniž by se ptal, proč. Záleželo mu jen na tom, když matka volala.
V kvKdyž jsem konečně ležela na slunci u moře, pochopila jsem, že moje vlastní svoboda je jediným klíčem k životu, který si zasloužím.
