– Moře se ruší, – řekl Luděk, aniž by zvedl oči od telefonu. – Přijíždí k nám máma.
Stála jsem uprostřed ložnice s otevřeným kufrem. V ruce jsem držela plavky – nové, s cedulkou. První za sedm let.
– Jak to – ruší? – položila jsem plavky opatrně na postel. – Lístky jsou koupené. Nevratné. Dvě stě osmdesát tisíc korun, Luděku.
Promnul si kořen nosu a klesl na kraj gauče. Dělal to pokaždé, když rozhovor nešel tam, kam chtěl.
– No co mám dělat? Už si koupila jízdenku na vlak. Pozítří bude. Neřeknu jí přece – otoč to.
Sedm let jsme byli manželé. A za těch sedm let jsem nebyla na dovolené ani jednou. Ne u moře, ne v lázních, ne v sousedním městě na víkend. Nikde. První rok – líbánky v Chorvatsku, tři dny, protože Naděžda zavolala a řekla, že má tlak. Vrátili jsme se. Tlak měla sto třicet na osmdesát – normální v jejím věku. Věděla jsem to přesně, protože jsem lékárnice a takové hodnoty vidím denně na receptech.
Od té doby – ani jedna cesta. Pokaždé, když jsme plánovali dovolenou, objevila se Naděžda. Počtvrté za sedm let. Jako podle hodin.
– Luděku, – posadila jsem se vedle něj, snažila se mluvit klidně. – Šetřili jsme na tenhle pobyt čtyři měsíce. Brala jsem přesčasy. Dvanáctihodinové směny. Viděl jsi, jak jsem chodila domů.
– Vidím, – pořád koukal do telefonu. – Ale máma je důležitější.
Narovnala jsem si brýle. Prsty sklouzly – ruce suché, popraskané od dezinfekcí. Osm let v lékárně – kůže jako smirkový papír.
– Důležitější než co? – zeptala jsem se.
– Důležitější než moře, Růženo, – vzhlédl konečně. – Máma je sama. Je jí čtyřiasedmdesát. Copak nechápeš?
Chápala jsem. Chápala, že Naděžda bydlí v Brně, ve svém třípokojovém bytě, s kamarádkou-sousedkou, která k ní chodí každý den. Že sama jezdí na trh, sama nosí tašky, sama dělá zavařeniny – dvacet sklenic. A že každá její „návštěva“ začíná stejným telefonátem Luděkovi: „Synku, stýská se mi, přijedu na týden.“
„Týden“ se protáhl na dva. Pak na tři. Jednou u nás Naděžda bydlela měsíc a odjela jen proto, že sousedka zavolala, že jí v bytě praskla trubka.
– Nebudu rušit, – řekla jsem. – Jeď sám. Přivítej mámu. Já poletím.
Luděk zvedl hlavu. Tvářil se, jako bych navrhla něco neslušného.
– Kam poletíš? Sama? Bez manžela?
– Se Soňou.
– Ne, – vstal. – Ne, Růženo. Jsme rodina. Buď spolu, nebo nijak.
A já to vzdala. Jako čtyřikrát předtím. Dala plavky zpátky do skříně, zavřela kufr a uložila ho na půdu.
Dvě stě osmdesát tisíc přišlo vniveč. Nevratné.
A za dva dny stála v předsíni Naděžda s těžkou kostkovanou taškou a sáčkem domácích okurek.
– No, ukažte, co tu máte, – řekla a rozhlížela se po chodbě. – Tapety byste už měli vyměnit. Luděku, ty se ženou vůbec nehlídáte byt?
***
Naděžda u nás bydlela tři týdny.
Během prvních dvou dnů přestěhovala všechno v kuchyni. Hrnce – do jiné skříňky. Koření – na jinou poličku. Prkénka – pod dřez, „protože je to hygieničtější“. Pracovala jsem dvanáct hodin a přicházela do bytu, kde jsem nic nenašla.
– Naděždo, – řekla jsem třetí den, když jsem otevřela skříň a hledala pánev. – Jsem zvyklá na určitý řád. Vyhovuje mi, když je všechno na svém místě.
Podívala se na mě přes brýle. Těžký pohled shora dolů – i když jsem byla o půl hlavy vyšší.
– Ty, Růženo, jsi zvyklá na nepořádek. To není řád, to je chaos. Kdo dává pánev vedle luštěnin?
– Mně to tak vyhovuje, – řekla jsem.
– A mně ne. A Luděkovi taky. Že, Luděku?
Luděk seděl u stolu s telefonem a mlčel. Ramena měl shrbená, jako vždycky, když se na něj matka obrátila.
– Mami, – řekl. – No dobře.
„No dobře“ – to bylo vše, co jsem slyšela. Ani „Růžena má pravdu“ ani „mami, to je její kuchyně“. Jen „no dobře“.
Pátý den se Naděžda pustila do záclon. Koupila jsem je loni – lněné, hořčicové barvy, vybírala dva týdny, protože ladily s potahem křesla a polštáři. Osm tisíc korun.
Přijdu z práce – záclony leží na křesle, srolované. Na oknech – bílý tyl, který si Naděžda přivezla.
– Co to je? – zeptala jsem se.
– To jsou normální záclony, – řekla a poklepávala prstem na stůl. – Ne hadry. Hořčicová je barva pro nemocnici, ne pro domov.
Mlčela jsem tři vteřiny. Pak jsem její tyl složila a položila na stoličku. Vytáhla své záclony a začala je věšet.
Ruce se mi netřásly. Tentokrát ne.
– Co to děláš? – Naděždin hlas zeslábl.
– Věším své záclony, – řekla jsem, aniž bych se otočila. – Líbí se mi moje záclony. Je to můj dům. A barvu záclon si vybírám já.
Ticho trvalo asi pět vteřin. Pak Naděžda vstala od stolu a vyšla z místnosti. Slyšela jsem, jak na chodbě vytáčí číslo. Hlas – tlumený, ale slova šla rozeznat: „Luděku, tvoje žena mi drze odmlouvá. Nejsem na takové chování zvyklá.“
Luděk se vrátil z práce dřív než obvykle. Dveře práskly tak, že Soňa ve svém pokoji trhla.
– Co jsi zase provedla? – zeptal se hned od prahu.
– Pověsila jsem si své záclony.
– Máma je rozčilená! Pro nás to přivezla, snažila se, a ty jí ani nepoděkovala!
Podívala jsem se na něj. Na jeho široká ramena, která teď byla vztyčená, protože matka nebyla v místnosti, ale za zdí. Před ní se hrbil. Předo mnou – narovnával záda.
– Luděku, – řekla jsem. – Poděkovala jsem za okurky. Za marmeládu. Za koláče. Ale záclony v mém domě si budu vybírat já.
– To je NÁŠ dům!
– Tak proč rozhoduje tvoje máma?
Neodpověděl. Promnul si kořen nosu, otočil se a odešel k matce.
Večer za mnou do kuchyně přišla Soňa. Tichá, s učebnicí v ruce, jako by si šla jen pro vodu.
– Mami, – řekla. – On jí volá pokaždé. Před každou dovolenou. Slyšela jsem.
– Cos slyšela?
– Říká: „Mami, chystáme se jet tehdy a tehdy.“ A ona přijede. Pořád.
Postavila jsem konvici na sporák a stála, poslouchala, jak voda bublá. Takže to nebyla náhoda. Ne shoda okolností. Čtyřikrát po sobě – to je systém.
Soňa stála vedle, přešlapovala z nohy na nohu.
– Mami, jsi v pořádku?
– Ano, – řekla jsem. – Jdi si dělat úkoly.
Ale v pořádku jsem nebyla. Vytáhla jsem telefon, otevřela poznámky a spočítala. Poprvé – líbánky, zájezd pro tři, sto dvacet tisíc. Podruhé – Řecko, před dvěma lety, sto devadesát tisíc. Potřetí – Krkonoše, loni na jaře, letenky a hotel za padesát tisíc. Počtvrté – těch dvě stě osmdesát.
Šest set čtyřicet tisíc korun. Za sedm let. Všechno vniveč.
A Luděk za tu dobu dvakrát vezl matku do Karlových Varů. Na lázeňské pobyty. Oba z našich společných peněz.
Zavřela jsem poznámky, odložila telefon a nalila si čaj. Ruce byly klidné. Rozhodnutí ještě nedozrálo, ale uvnitř se už něco posunulo.
Měsíc po Naděždině odjezdu jsem pozvala kamarádku na večeři. Valérie se mnou pracovala v lékárně, znaly jsme se devět let.
Luděk odešel za kamarádem na fotbal. Soňa seděla u sebe. S Valérií jsme otevřely víno, nakrájely sýr, usadily se v kuchyni. První normální večer za dlouhou dobu.
– Jak se máš? – zeptala se Valérie. – Kam letos v létě?
– Nikam, – řekla jsem a usmála se. Už jsem si na tu otázku zvykla.
– Zase?
– Zase.
Valérie zavrtěla hlavou. Věděla to. Všichni věděli.
A vtom zazvonil zvonek. Otevřela jsem – na prahu stála Naděžda. S taškou a sáčkem.
– Luděk říkal, stav se, jsi sama doma, – řekla. – Rozhodla jsem se tě navštívit. Nebo jsme se dlouho neviděli.
Měsíc. Uplynul měsíc. A to „dlouho“.
Vešla, uviděla Valérii, posadila se ke stolu. Nalila jsem jí čaj, protože víno Naděžda nepila a neschvalovala.
Deset minut rozhovor probíhal normálně. A pak se Valérie zeptala:
– Naděždo, cestujete ráda?
A začalo.
– Ale jistě! – Naděžda se narovnala na židli. – Luděk mě vezl do Karlových Varů. Dvakrát. Koupel, masáže, hory. Krása!
Otočila se ke mně.
– A ty, Růženo, kde jsi byla v poslední době? Od tebe jsem neviděla jedinou fotku. Vůbec nikde?
Narovnala jsem si brýle.
– Nikde, – řekla jsem. – Nikde.
– No vidíš, – obrátila se Naděžda k Valérii, jako by vysvětlovala něco samozřejmého. – Mladá, zdravá, a nikam nejezdí. Luděk jí nabízí – ona odmítá. Sama si za to může. Já v jejím věku procestovala celé Chorvatsko.
Valérie se na mě podívala. Všimla jsem si, jak stiskla rty.
– Naděždo, – řekla Valérie. – Růžena nejezdí ne proto, že by nechtěla.
– A proč tedy?
Valérie zmlkla. Podívala se na mě – očima se ptala na dovolení.
A já odpověděla sama.
– Protože pokaždé, když koupíme letenky, vy přijedete, – řekla jsem. Hlas byl klidný. Nekřičela jsem. Jen vyjmenovávala. – Čtyřikrát za sedm let. Líbánky – zavolala jste, a my se vrátili. Řecko – přijela jste den před odletem. Krkonoše – to samé. Letos moře. Dvě stě osmdesát tisíc nevratných. Celkem – šest set čtyřicet tisíc korun. Spočítala jsem.
Naděžda přestala ťukat prstem po stole. Její ruka se zastavila na půli cesty k šálku.
– Co to povídáš?
– Říkám čísla, – odpověděla jsem. – Ne výčitky. Čísla. Můžu uvést i data, jestli potřebujete.
Ticho.
Valérie vstala, řekla, že už musí jít. Doprovodila jsem ji ke dveřím. Když jsem se vrátila do kuchyně, Naděžda už vytáčela Luděka.
Za dvacet minut vletěl do bytu.
– Proč jsi mámu před cizími zostudila? – stál v předsíni a nesundával si boty.
– Nezostudila. Řekla jsem částky.
– Jaké částky? O čem to mluvíš?
– O šesti stech čtyřiceti tisících korunách, které jsme ztratili na zrušených cestách. Za všechny roky našeho manželství.
Luděk se podíval na matku. Naděžda stála ve dveřích kuchyně, s rukama zkříženýma na prsou.
– Synku, – řekla. – Buď já, nebo tahle.
– Mami, – Luděk si promnul kořen nosu.
– Musí se omluvit, – utnula ho Naděžda.
Luděk se otočil ke mně.
– Růženo. Omluv se mámě.
Sundala jsem si brýle, otřela je o svetr. Bez nich bylo všechno trochu rozmazané – Luděk, jeho matka, předsíň s jejich botami.
– Ne, – řekla jsem. – Neomluvím se.
– Tak já odjíždím k mámě, – řekl. – Dokud nepřijdeš k rozumu.
– Dobře, – odpověděla jsem.
Čekal jinou odpověď. Viděla jsem to podle toho, jak trhla bradou. Ale já mlčela, a on mlčel taky. Pak si vzal bundu a vyšel ven. Naděžda šla za ním. Sáček s okurkami nechala v předsíni.
Sedla jsem si na stoličku v prázdné kuchyni. Nohy brněly po směně. Dvanáct hodin za pultem, a pak tohle. Ale uvnitř bylo jasno – jako když je po bouřce jasná obloha.
Vrátil se za tři dny. Bez omluvy. Bez rozhovoru. Prostě přišel, pověsil bundu a posadil se k večeři. Naděžda odjela zpátky do Brna.
Ale za týden se mnou Luděk začal mluvit jen krátkými větami. „Je večeře?“, „Kde je košile?“, „Vyzvedni Soňu.“ A já pochopila, že mě trestá mlčením. Za to, že jsem se neomluvila.
A za další týden jsem začala šetřit peníze. Na zvláštní účet, o kterém nevěděl.
Rok uběhl rychle. Soňe bylo šestnáct a sama jsem jí vyřídila cestovní pas. Luděk podepsal souhlas, ani se nezeptal proč. Bylo mu to jedno, dokud matka nevolala.
V květnu jsem koupila letenky. Dvě – já a Soňa. Chorvatsko, hotel tři hvězdičky, devět nocí. Zaplatila jsem ze svého účtu – z toho, o kterém Luděk nevěděl. Každý měsíc jsem dávala stranou sedmačtyřicet tisíc ze svého platu. Za rok se nasbíralo dost.
Letenky jsem vzala vratné. Tentokrát jsem poučila z minulosti.
A řekla jsem Luděkovi:
– Pojeďme všichni spolu. V červnu. Našla jsem dobrý tip.
Podíval se na mě, jako bych mluvila cizím jazykem. Pak kývl.
– Dobře. Zkusíme to.
Dva týdny jsem čekala. Balila kufry. Koupila Soňe nové sandály a klobouk. Sobě opalovací krém, který v naší lékárně stál o dvacet procent méně díky slevě pro zaměstnance.
Čtyři dny před odletem přišel Luděk z práce později než obvykle. Sedl si ke stolu, položil telefon displejem dolů. Už jsem tenhle gesto znala. Telefon displejem dolů – znamená, že volal matce. Nebo ona jemu.
– Růženo, – začal.
A já ucítila, jak se mi stáhly prsty. Nehty se mi zaryly do dlaní. Ne ze vzteku – z očekávání. Protože jsem věděla, co řekne. Věděla jsem to čtyři dny dopředu.
– Máma jede. Musíme ji uvítat.
– Kdy? – zeptala jsem se, i když jsem odpověď už znala.
– Pozítří.
Pozítří. Dva dny do odletu.
– Luděku, – řekla jsem. – Zavolal jsi jí?
– Cože?
– Zavolal jsi jí a řekl, že letíme?
Odvrátil oči. Promnul si kořen nosu. A já pochopila – ano. Zavolal. Jako čtyřikrát předtím. Řekl jí datum, řekl trasu, a Naděžda hned koupila jízdenku na vlak. Jako hodinky.
– Stýská se jí, – řekl Luděk. – Letos jí bude pětasedmdesát.
– Čtyřiasedmdesát, – opravila jsem. – V listopadu bude pětasedmdesát.
Mávl rukou.
– Jaký je rozdíl. Máma je sama. My jsme jediní, co má. Moře nikam neuteče.
A v tu chvíli jsem si vzpomněla. Všech sedm let. Každé „moře nikam neuteče“. Každé plavky s cedulkou. Každý kufr, který jsem vytáhla a zase uklidila. Šest set čtyřicet tisíc korun. Čtyři zmařené cesty. Dvanáctihodinové směny, od kterých popraskala kůže na rukou.
– Dobře, – řekla jsem.
Luděk vydechl. Uvolnil se. Myslel si, že jsem to zase vzdala.
– To je hodná holka, – řekl. – Zavolám mámě, ať si vezme vlastní ložní prádlo, my máme málo náhradního.
Přikývla jsem. Vyšla jsem z kuchyně. Vešla do Soňina pokoje.
– Balíme, – řekla jsem. – Letíme pozítří.
Soňa zvedla oči od telefonu.
– Mami, vždyť říkal–
– Vím, co říkal. Sbal kufr. Plavky, knížky, nabíječku. Pas mám já.
Soňa se na mě dívala asi tři vteřiny. Pak se usmála – poprvé za měsíc – a sáhla po batohu.
Vrátila jsem se do kuchyně. Luděk seděl u stolu s telefonem, už probíral s Naděždou, jaké prostěradlo si má přivézt.
– Luděku, – řekla jsem. – Neruším letenky.
Zvedl hlavu.
– Jak to?
– Jednoduše. Letím se Soňou. Ty zůstáváš. Přivítej mámu.
Telefon ztichl. Naděžda na druhém konci pravděpodobně také ztichla.
– Myslíš to vážně? – zeptal se.
– Sedm let, Luděku. Sedm let jsem nebyla na dovolené. Čtyřikrát jsme přišli o peníze. Pracuju šest dní v týdnu, dvanáct hodin denně, a ruce mám popraskané od dezinfekce. Je mi osmačtyřicet. A chci vidět moře.
– A máma? Co jí mám říct?
– Řekni jí, že tvoje žena odjela na dovolenou. Poprvé za sedm let.
Vstal. Židle skřípla o podlahu.
– Růženo, když odjedeš – to je, – zarazil se. – To je neúcta. K mé mámě. Ke mně.
– A čtyři zrušené dovolené – to je úcta ke mně?
Neodpověděl. Stál, svíral telefon. Z reproduktoru se ozval Naděždin hlas: „Luděku! Co tam je? Co říká?“
Otočila jsem se a vyšla z kuchyně.
Tu noc jsem nespala. Seděla jsem v Soňině pokoji, kontrolovala doklady. Dva pasy – můj a dceřin. Rezervace hotelu. Pojištění. Transfer. Všechno zaplacené.
Ráno jsem napsala vzkaz. Krátký, na lísteček z bloku:
„Luděku, já se Soňou jsme odletěly. Vrátíme se za deset dní. Přivítej mámu. Potřebujeme tuhle dovolenou. Růžena.“
Položila jsem vzkaz na kuchyňský stůl, vedle jeho hrnku. Vzala dva kufry, vzbudila Soňu, zavolala taxi.
Na prahu jsem se otočila. Byt byl tichý. Luděk spal.
– Jedeme, – řekla jsem Soňe.
V taxíku Soňa asi pět minut mlčela. Pak se zeptala:
– Mami, bude se zlobit?
– Bude, – řekla jsem.
– A co?
Podívala jsem se z okna. Ranní město plulo kolem – šedé, všední. Za čtyři hodiny uvidím moře. Poprvé za sedm let.
– Nic, – odpověděla jsem.
Na letišti jsem vypnula telefon. Zapnula ho až v letadle, když jsme nabrali výšku. Dvanáct zmeškaných hovorů od Luděka. Tři zprávy od Naděždy: „Růženo, co to děláš?“, „Vrať dítě!“, „Nenechám to tak!“
Uklidila jsem telefon do kabelky. Soňa vedle četla knihu. Za okýnkem byly mraky.
Moře bylo teplé.
Uplynuly tři týdny. Se Soňou jsme se vrátily opálené. V lednici stály sklenice s okurkami – Naděžda je přivezla. Na stole ležel můj vzkaz – ten samý. Luděk ho neodklidil.
Seděl v obýváku, když jsme vešly. Podíval se na nás a neřekl nic. Pak vstal a odešel do ložnice. Dveře se zavřely.
Od té doby spí na gauči v obýváku. Mluví se mnou přes Soňu: „Řekni mámě, že jsem v práci“, „Zeptej se mámy, kde je složenka“. Naděžda volá každý večer. Soňa říká, že slyší přes zeď: „Synku, ona si tě neváží. To není žena, to je trest.“
A já spím klidně. Poprvé za sedm let. Na nočním stolku leží mušle, kterou Soňa našla na pláži.
Manžel říká, že jsem zradila rodinu. Tchyně říká, že jsem opustila muže kvůli dovolené. Já si myslím, že po sedmi letech bez jediného dne volna jsem měla právo rozhodnout sama za sebe. Někdy musíme udělat věci, které ostatní nechápou, abychom si zachovali vlastní důstojnost.
