Mělo to být u moře, řekl Luděk, aniž by zvedl oči od mobilu. Přijíždí máma.
Stála jsem uprostřed ložnice s otevřeným kufrem. V ruce jsem držela plavky, nové, s visačkou. První za sedm let.
– Jak to – ruší se? – položila jsem plavky opatrně na postel. – Lístky jsou koupené. Nevratné. Dvě stě osmdesát tisíc korun, Luděk.
Promnul si kořen nosu a klesl na kraj pohovky. Dělal to pokaždé, když rozhovor nevedl tam, kam chtěl.
– No a co mám dělat? Už si vzala lístek na vlak. Bude tu pozítří. Neřeknu jí přece – otoč se a jeď.
Sedm let jsme byli svoji. A za těch sedm let jsem nebyla ani jednou na dovolené. Ne u moře, ne v lázních, ne v sousedním městě na víkend. Nikde. První rok – líbánky v Chorvatsku, tři dny, protože Naděžda Pavlovna zavolala, že má tlak. Vrátili jsme se. Tlak byl sto třicet na osmdesát – na její věk normální. Věděla jsem to přesně, protože jsem lékárnice a tyhle číslice vidím na receptech denně.
Od té doby – ani jedna cesta. Pokaždé, když jsme plánovali dovolenou, objevila se Naděžda Pavlovna. Počtvrté za sedm let. Jako na drátku.
– Ludáku, – posadila jsem se vedle něj a snažila se mluvit klidně. – Šetřili jsme na tuhle dovolenou čtyři měsíce. Brala jsem přesčasy. Po dvanácti hodinách. Sám jsi viděl, jak jsem chodila.
– Vidím, – pořád zíral do mobilu. – Ale máma je důležitější.
Narovnala jsem si brýle. Prsty sklouzly – ruce jsem měla suché, popraskané od dezinfekcí. Osm let v lékárně – kůže jako smirkový papír.
– Důležitější než co? – zeptala jsem se.
– Důležitější než moře, Růženo, – konečně se na mě podíval. – Máma je sama. Je jí čtyřiasedmdesát. Copak to nechápeš?
Chápala jsem. Chápala jsem, že Naděžda Pavlovna bydlí v Brně, ve svém třípokojovém bytě, s kamarádkou sousedkou, která k ní chodí každý den. Že si sama jezdí na trh, sama nosí tašky, sama dělá zavařeniny – po dvaceti sklenicích. A že každá její „návštěva“ začíná stejně: „Synku, stýská se mi, přijedu na týden.“
Týden se protáhl na dva. Pak na tři. Jednou u nás Naděžda Pavlovna bydlela měsíc a odjela jen proto, že sousedka zavolala, že jí v bytě praskla trubka.
– Já rušit nebudu, – řekla jsem. – Jeď sám. Přivítej mámu. Já poletím.
Luděk zvedl hlavu. Jako bych navrhla něco neslušného.
– Kam poletíš? Sama? Bez muže?
– Se Soňou.
– Ne, – vstal. – Ne, Růženo. Jsme rodina. Buď spolu, nebo nijak.
A já se podvolila. Jako čtyřikrát předtím. Uklidila jsem plavky zpátky do skříně, zavřela kufr a dala ho na skříň.
Dvě stě osmdesát tisíc přišlo vniveč. Nevratné.
A za dva dny stála v předsíni Naděžda Pavlovna s těžkou kostkovanou taškou a igelitkou domácích okurek.
– Tak ukažte, co tu máte, – řekla a rozhlížela se po chodbě. – Tapety by už chtěly vyměnit. Ludáku, ty se ženou vůbec nedbáte na byt?
***
Naděžda Pavlovna u nás bydlela tři týdny.
Během prvních dvou dní přestěhovala všechno v kuchyni. Hrnce do jiné skříňky. Koření na jinou polici. Prkénka pod dřez, „protože je to hygieničtější“. Pracovala jsem po dvanácti hodinách a přicházela do bytu, kde jsem nic nenašla.
– Naděždo Pavlovno, – řekla jsem třetí den, když jsem otevřela skříňku a hledala pánev. – Jsem zvyklá na určitý pořádek. Vyhovuje mi, když je všechno na svém místě.
Podívala se na mě přes brýle. Těžký pohled shora dolů – i když jsem byla o půl hlavy vyšší.
– Ty, Růženo, jsi zvyklá na nepořádek. To není pořádek, to je chaos. Kdo dává pánev vedle luštěnin?
– Mně to tak vyhovuje, – řekla jsem.
– Mně ne. A Ludákovi taky. Že, Ludáku?
Luděk seděl u stolu s mobilem a mlčel. Ramena měl shrbená, jako vždycky, když k němu matka promluvila.
– Mami, – řekl. – No tak.
„No tak“ – to bylo všechno, co jsem slyšela. Ne „Růžena má pravdu“ ani „mami, to je její kuchyně“. Jen „no tak“.
Pátý den se Naděžda Pavlovna pustila do záclon. Koupila jsem je loni – lněné, hořčicové barvy, vybírala jsem je dva týdny, protože ladily s čalouněním křesla a polštáři. Osm tisíc korun.
Přijdu z práce – záclony leží na křesle srolované. Na oknech bílý tyl, který si Naděžda Pavlovna přivezla.
– Co to je? – zeptala jsem se.
– To jsou normální záclony, – řekla a poklepávala prstem na stůl. – Ne nějaké hadry. Hořčicová je barva do nemocnice, ne do bytu.
Mlčela jsem tři vteřiny. Pak jsem sundala její tyl, složila ho a položila na stoličku. Vyndala jsem své záclony a začala je věšet.
Ruce se mi netřásly. Tentokrát ne.
– Co to děláš? – hlas Naděždy Pavlovny zesílil.
– Věším si své záclony, – řekla jsem, aniž bych se otočila. – Líbí se mi moje záclony. To je můj domov. A barvu záclon si vybírám já.
Ticho trvalo asi pět vteřin. Pak Naděžda Pavlovna vstala od stolu a vyšla z místnosti. Slyšela jsem, jak na chodbě vytáčí číslo. Hlas tlumený, ale slova se dala rozeznat: „Ludáku, tvá žena je na mě drzá. Nejsem na takové jednání zvyklá.“
Luděk se vrátil z práce dřív než obvykle. Dveře práskly tak, že Soňa ve svém pokoji trhla.
– Cos to provedla? – zeptal se od prahu.
– Pověsila jsem si své záclony.
– Máma je rozhozená! Přivezla nám je, snažila se, a tys ani nepoděkovala!
Podívala jsem se na něj. Na jeho široká ramena, která právě teď byla napřímená, protože matka nebyla v místnosti, ale za zdí. Když byla přítomná, hrbil se. Přede mnou narovnával záda.
– Ludáku, – řekla jsem. – Poděkovala jsem za okurky. Za marmeládu. Za koláče. Ale záclony si v mém domě budu vybírat já.
– To je NÁŠ dům!
– Tak proč rozhoduje tvoje máma?
Neodpověděl. Promnul si kořen nosu, otočil se a odešel za matkou.
Večer za mnou přišla Soňa do kuchyně. Tichá, s učebnicí v ruce, jako by si šla pro vodu.
– Mami, – řekla. – On jí volá pokaždé. Před každou dovolenou. Slyšela jsem to.
– Co jsi slyšela?
– Říká: „Mami, chystáme se jet tehdy a tehdy.“ A ona přijede. Pokaždé.
Postavila jsem konvici na sporák a stála a poslouchala, jak se voda vaří. Takže to není náhoda. Není to souhra okolností. Čtyřikrát za sebou – to je systém.
Soňa stála vedle, přešlapovala z nohy na nohu.
– Mami, jsi v pořádku?
– Jo, – řekla jsem. – Jdi dělat úkoly.
Ale v pořádku jsem nebyla. Vytáhla jsem mobil, otevřela poznámky a spočítala si to. Poprvé – líbánky, zájezd pro tři, sto dvacet tisíc. Podruhé – Chorvatsko, před dvěma lety, sto devadesát tisíc. Potřetí – Krkonoše, loni na jaře, letenky a hotel za padesát tisíc. Počtvrté – těch dvě stě osmdesát.
Šest set čtyřicet tisíc korun. Za sedm let. Všechny vniveč.
A Luděk za tu dobu dvakrát vezl matku do Karlových Varů. Na lázeňské pobyty. Oba časy z našich společných peněz.
Zavřela jsem poznámky, uklidila mobil a nalila si čaj. Ruce byly klidné. Rozhodnutí ještě nedozrálo, ale uvnitř se už něco posunulo.
Měsíc po odjezdu Naděždy Pavlovny jsem pozvala kamarádku na večeři. Valérie se mnou dělala v lékárně, znaly jsme se devět let.
Luděk odešel ke kamarádovi na fotbal. Soňa seděla u sebe. S Valou jsme otevřely víno, nakrájely sýr, usadily se v kuchyni. První normální večer za dlouhou dobu.
– Tak jak? – zeptala se Vala. – Kam letos v létě?
– Nikam, – řekla jsem a usmála se. Už jsem si na tu otázku zvykla.
– Zase?
– Zase.
Vala zavrtěla hlavou. Věděla. Všichni věděli.
A vtom zazvonil zvonek. Otevřela jsem – na prahu stála Naděžda Pavlovna. S taškou a igelitkou.
– Luděk říkal, stav se, že jsi sama doma, – řekla. – Rozhodla jsem se tě navštívit. Abychom se zas někdy viděli.
Měsíc. Uplynul měsíc. A tohle „někdy“.
Vešla, uviděla Valu, posadila se ke stolu. Nalila jsem jí čaj, protože víno Naděžda Pavlovna nepila a neschvalovala.
Asi deset minut šla řeč normálně. Pak se Vala zeptala:
– Naděždo Pavlovno, vy cestujete?
A začalo to.
– To víte, že jo! – Naděžda Pavlovna se na židli napřímila. – Luděk mě vozil do Karlových Varů. Dvakrát. Kyselky, masáže, hory. Nádhera!
Otočila se ke mně.
– A ty, Růženo, kde jsi byla poslední dobou? Já od tebe neviděla žádnou fotku. Vůbec nikde?
Narovnala jsem si brýle.
– Nikde, – řekla jsem. – Nikde.
– No vidíš, – obrátila se Naděžda Pavlovna na Valu, jako by jí vysvětlovala něco samozřejmého. – Mladá, zdravá, a nikam nejezdí. Luděk jí nabízí – ona odmítá. Sama si může za to. V jejím věku jsem už procestovala celé Chorvatsko.
Vala se na mě podívala. Všimla jsem si, jak stiskla rty.
– Naděždo Pavlovno, – řekla Vala. – Růžena nejezdí ne proto, že by nechtěla.
– A proč tedy?
Vala zmlkla. Podívala se na mě – ptala se pohledem.
A odpověděla jsem sama.
– Protože pokaždé, když koupíme lístky, vy přijedete, – řekla jsem. Hlas byl klidný. Nekřičela jsem. Jen vyjmenovávala. – Čtyřikrát za sedm let. Líbánky – vy jste zavolala a my se vrátili. Chorvatsko – vy jste přijela den před odletem. Krkonoše – to samé. Letos moře. Dvě stě osmdesát tisíc nevratných. Celkem – šest set čtyřicet tisíc korun. Spočítala jsem si to.
Naděžda Pavlovna přestala poklepávat prstem na stůl. Ruka jí zůstala viset v půli cesty k šálku.
– Cos to řekla?
– Říkám čísla, – odpověděla jsem. – Ne výčitky. Čísla. Data můžu uvést, jestli potřebujete.
Ticho.
Vala vstala, řekla, že už musí jít. Vyprovodila jsem ji ke dveřím. Když jsem se vrátila do kuchyně, Naděžda Pavlovna už vytáčela Luďka.
Za dvacet minut vletěl do bytu.
– Cos to matce provedla před cizíma lidma? – stál v předsíni, ani si nezul boty.
– Neprovedla jsem nic. Řekla jsem částky.
– Jaké částky? O čem to mluvíš?
– O šesti stech čtyřiceti tisících korunách, které jsme ztratili na zrušených cestách. Za celá léta našeho manželství.
Luděk se podíval na matku. Naděžda Pavlovna stála ve dveřích kuchyně s rukama založenýma.
– Synku, – řekla. – Buď já, nebo tahle.
– Mami, – Luděk si promnul kořen nosu.
– Musí se omluvit, – utnula ho Naděžda Pavlovna.
Luděk se otočil ke mně.
– Růženo. Omluv se mámě.
Sundala jsem brýle, otřela je o lem svetru. Bez nich bylo všechno trochu rozmazané – i Luděk, i jeho matka, i předsíň s jejich botami.
– Ne, – řekla jsem. – Neomluvím se.
– Tak já jedu k mámě, – řekl. – Dokud nepřijdeš k rozumu.
– Dobře, – odpověděla jsem.
Čekal jinou odpověď. Viděla jsem to na škubnutí jeho brady. Ale mlčela jsem, a on taky. Pak si vzal bundu a vyšel. Naděžda Pavlovna šla za ním. Tašku s okurkami nechala v předsíni.
Sedla jsem si na stoličku v prázdné kuchyni. Nohy mi hučely po směně. Dvanáct hodin za pultem a pak tohle. Ale uvnitř bylo jasno – jako bývá jasno na obloze po bouřce.
Vrátil se za tři dny. Bez omluvy. Bez řeči. Prostě přišel, pověsil bundu a sedl si k večeři. Naděžda Pavlovna odjela zpátky do Brna.
Ale za týden začal Luděk se mnou mluvit krátkými větami. „Je večeře?“, „Kde je košile?“, „Vyzvedni Soňu.“ A já pochopila, že mě trestá mlčením. Za to, že jsem se neomluvila.
A za další týden jsem začala odkládat peníze. Na zvláštní účet. O kterém nevěděl.
Rok utekl rychle. Soně bylo šestnáct a já jí sama zařídila cestovní pas. Luděk podepsal souhlas, ani se nezeptal proč. Bylo mu to jedno, dokud matka nevolala.
V květnu jsem koupila letenky. Dvě – já a Soňa. Antalya, hotel tři hvězdy, devět nocí. Zaplatila jsem ze svého účtu – z toho, o kterém Luděk nevěděl. Sedmačtyřicet tisíc z výplaty jsem dávala stranou každý měsíc. Za rok se nasbíralo dost.
Letenky jsem vzala vratné. Tentokrát jsem se poučila.
A řekla jsem Luďkovi:
– Jeďme všichni spolu. V červnu. Našla jsem dobrou nabídku.
Podíval se na mě, jako bych mluvila jiným jazykem. Pak kývl.
– Dobře. Zkusíme to.
Dva týdny jsem čekala. Balila kufry. Koupila Soně nové sandály a klobouk. Sobě opalovací krém, který v naší lékárně stál o dvacet procent míň, protože byla sleva pro zaměstnance.
Čtyři dny před odletem přišel Luděk z práce později než obvykle. Sedl ke stolu, položil mobil displejem dolů. Tenhle gesto jsem už znala. Mobil displejem dolů znamená, že volal matce. Nebo ona jemu.
– Růženo, – začal.
A já cítila, jak se mi stáhly prsty. Nehty se mi zaryly do dlaní. Ne zlobou – očekáváním. Protože jsem věděla, co řekne. Věděla jsem to čtyři dny dopředu.
– Máma přijíždí. Musíme ji přivítat.
– Kdy? – zeptala jsem se, i když jsem znala odpověď.
– Pozítří.
Pozítří. Dva dny do odletu.
– Ludáku, – řekla jsem. – Zavolal jsi jí?
– Cože?
– Zavolal jsi jí a řekl jí, že letíme?
Uhnul očima. Promnul si kořen nosu. A já pochopila – jo. Zavolal. Jako čtyřikrát předtím. Řekl datum, řekl trasu, a Naděžda Pavlovna hned koupila lístek na vlak. Jako hodinky.
– Stýská se jí, – řekl Luděk. – Letos jí bude pětasedmdesát.
– Čtyřiasedmdesát, – opravila jsem ho. – V listopadu bude pětasedmdesát.
Mávl rukou.
– Jaký je v tom rozdíl. Máma je sama. Má jen nás. Moře nikam neuteče.
A v tu chvíli jsem si vzpomněla. Na všech sedm let. Na každé „moře nikam neuteče“. Na každé plavky s visačkou. Na každý kufr, který jsem vytáhla a zase uklidila. Šest set čtyřicet tisíc korun. Čtyři zmařené cesty. Dvanáctihodinové směny, od kterých mi praskala kůže na rukou.
– Dobře, – řekla jsem.
Luděk vydechl. Uvolnil se. Myslel si, že jsem zase ustoupila.
– To je hodná holka, – řekl. – Zavolám mámě, ať si vezme vlastní povlečení, my ho máme málo.
Kývla jsem. Vyšla z kuchyně. Vešla do Sonina pokoje.
– Balíme, – řekla jsem. – Letíme pozítří.
Soňa zvedla oči od mobilu.
– Mami, vždyť on říkal –
– Vím, co říkal. Sbal kufr. Plavky, knížky, nabíječku. Pas mám já.
Soňa se na mě dívala asi tři vteřiny. Pak se usmála – poprvé za měsíc – a sáhla po batohu.
Vrátila jsem se do kuchyně. Luděk seděl u stolu s mobilem, už domlouval s Naděždou Pavlovnou, jaké povlečení má přivézt.
– Ludáku, – řekla jsem. – Já letenky neruším.
Zvedl hlavu.
– Jak to?
– Normálně. Letím se Soňou. Ty zůstáváš. Přivítej mámu.
Mobil ztichl. Naděžda Pavlovna na druhém konci asi taky ztichla.
– To myslíš vážně? – zeptal se.
– Sedm let, Ludáku. Sedm let jsem nebyla na dovolené. Čtyřikrát jsme přišli o peníze. Pracuju šest dní v týdnu, dvanáct hodin, a ruce mám popraskané od dezinfekce. Je mi osmačtyřicet. A chci vidět moře.
– A máma? Co jí řeknu?
– Řekni, že tvá žena odjela na dovolenou. Poprvé za sedm let.
Vstal. Židle skřípla o podlahu.
– Růženo, když odjedeš – to, – zarazil se. – To je neúcta. K mé mámě. Ke mně.
– A čtyři zrušené dovolené – to je úcta ke mně?
Neodpověděl. Stál, svíral mobil. Z reproduktoru se ozval hlas Naděždy Pavlovny: „Ludáku! Co tam? Co říká?“
Otočila jsem se a vyšla z kuchyně.
Tu noc jsem nespala. Seděla jsem v Sonině pokoji a kontrolovala doklady. Dva pasy – můj a dceřin. Rezervace hotelu. Cestovní pojištění. Transfer. Všechno bylo zaplacené.
Ráno jsem napsala vzkaz. Krátký, na lístek z bloku:
„Ludáku, se Soňou jsme odletěly. Vrátíme se za deset dní. Přivítej mámu. Potřebujeme tuhle dovolenou. Růžena.“
Položila jsem vzkaz na kuchyňský stůl, vedle jeho hrnku. Vzala dva kufry, vzbudila Soňu, zavolala taxi.
Na prahu jsem se otočila. Byt byl tichý. Luděk spal.
– Jedeme, – řekla jsem Soně.
V taxíku Soňa asi pět minut mlčela. Pak se zeptala:
– Mami, bude se zlobit?
– Bude, – řekla jsem.
– A co?
Podívala jsem se z okna. Ranní město plulo kolem – šedé, důvěrně známé. Za čtyři hodiny uvidím moře. Poprvé za sedm let.
– A nic, – odpověděla jsem.
Na letišti jsem vypnula mobil. Zapnula jsem ho až v letadle, když jsme nabrali výšku. Dvanáct zmeškaných hovorů od Luďka. Tři zprávy od Naděždy Pavlovny: „Růženo, co to provádíš?“, „Vrať dítě!“, „Tohle tak nenechám!“
Uklidila jsem mobil do tašky. Soňa vedle četla knížku. Za oknem byly mraky.
Moře bylo teplé.
Uplynuly tři týdny. Se Soňou jsme se vrátily opálené. V lednici stály sklenice s okurkami – Naděžda Pavlovna je přivezla. Na stole ležel vzkaz, můj, ten samý. Luděk ho neuklidil.
Seděl v obýváku, když jsme vešly. Podíval se na nás a neřekl nic. Pak vstal a odešel do ložnice. Dveře se zavřely.
Od té doby spí na gauči v obýváku. Se mnou mluví přes Soňu: „Řekni mámě, že jsem v práci“, „Zeptej se mámy, kde je složenka.“ Naděžda Pavlovna volá každý večer. Soňa říká, že to slyší přes zeď: „Synku, ona si tě neváží. To není žena, to je trest.“
A já spím klidně. Poprvé za sedm let. Na nočním stolku mám mušli, kterou Soňa našla na pláži.
Manžel říká, že jsem zradila rodinu. Tchyně říká, že jsem opustila muže kvůli dovolené. A já si myslím, že po sedmi letech bez jediného dne odpočinku se může člověk jednou rozhodnout sám za sebe.
Přestřelila jsem to s tím vzkazem a útěkem? Nebo jsem po sedmi letech bez dovolené měla právo odletět bez jeho svolení?
