Miliardář z Prahy nabídl své služebné partii v šachy, aby se jí vysmál, se slibem, že když vyhraje, daruje jí šachovnici ze zlata.
V rozlehlém salonu pod křišťálovými lustry všichni považovali Kateřinu za pouhou služku. Klidná, svědomitá, téměř neviditelná. Nikdo nic nevěděl o jejím minulém životě. Pro hosty pana Vávry byla jen součástí vybavení, podobně jako staré obrazy nebo kamenné sochy lvů na krbu.
Jednoho ospalého odpoledne, když z kuchyně zněla vůně houbové polévky a smetanových koláčů, se Kateřina zastavila u masivního stolu, na němž ležela nádherná šachovnice. Zlaté a stříbrné figurky tu zvláštně zářily, jako by jimi prosvítalo odpolední slunce plné deště. Hleděla na ně tiše, zapomenutá, pohroužená ve zvláštní mlze myšlenek.
Pan Vávra scházel po velkolepém točitém schodišti, s poharkem medoviny v ruce, a zahlédl její zasněný pohled.
S úšklebkem pokývl hlavou, jako by přesně věděl, co jí běží hlavou, i když neznal vůbec nic.
Obdivuješ mou šachovnici, co? houkl pohrdavě.
Kateřina jen nepatrně zamrkala.
Ano, pane.
Založil si ruce na prsou, zlaté manžetové knoflíčky mu vrhaly mihotavé odlesky do všech stran.
Ty vůbec víš, jak se tyhle figurky přesouvají?
Ano, pane.
Pánova drobná zábava začínala. Výborně, pojď si zahrát. Když mě porazíš, je tvoje, ta zlatá šachovnice.
Posadil se, oči mu blýskaly, prsty se mu nervózně dotýkaly figur řady začínající bílým pěšcem. Kateřina se posadila naproti, beze strachu, oči podivně jasné, takové, které mají jen lidé, co se občas propadnou do jiných světů.
Zápas začal. Pan Vávra hrál nejdříve sebevědomě, jako by ovládal všechny pravidla světa. Ale jeho útoky dychtivě narážely jako vlaštovky do skleněné tabule. Každý další tah služebné byl přesnější, vychýlený někam za hranici logiky, a přece zcela správný.
S podivem, jakoby se dům trochu naklonil, vnímal, že tahle žena staví své tahy s bizarním umem, jemně, jako když se šije jemná krajka u Vltavy ve tři ráno.
Když obětovala věž na c8, aby otevřela šikmou cestu svému střelci, pán si myslel, že sní. Pak, až po dvou tazích, zjistil, že jeho dáma je v pasti, kterou připravovala už od začátku.
Zvedl k ní oči s podivným mrkáním, jako by spatřil v okně podivnou vlaštovku nebo malovaného čápa. Hra pokračovala dál, ale rovnováha byla ta tam. Jeho strategie plesnivěla, zatímco Kateřinin každý pohyb byl jako kapka piva stékající přes pěnu přímo na štamgastovu košili.
Nakonec sklonila hlavu, téměř smířeně, a řekla tichým hlasem:
Šach mat, pane.
Zůstal nehnutě zírat na šachovnici, pusy plné ticha, jako když se v lese náhle zastaví jelen.
Jak je to možné? Kde ses to naučila? vydechl mezi úžasem a naštváním.
Vy jste hleděl na zlato, já na šachové postavení, pane, odpověděla bez špetky pýchy.
Mlčel. Zjednou smekl klobouk před neviditelnými kořeny české krajiny.
Táta mě to učil, když jsme naše krávy pásli za Novým Městem u Vysokého lesa, pronesla a oči jí krátce zaleskly, Říkal, že šachy nejsou pro bohatství nebo domýšlivost, ale pro trpělivost a klidný rozum.
Pán ucítil, jak ho zlost opouští jako mlha nad Berounkou. Služebná sklonila hlavu.
Chtěl jste vyhrát hned, prohodila vlídně. Stačilo jen čekat na správnou chvíli.
Díval se na ni již jinak, nebyla v tu chvíli už jen součástí domácnosti, nýbrž ženou, která slyší hudbu, již ostatní neslyší. Pak pomalu posunul zlatou šachovnici směrem k ní.
Je tvoje, slíbil jsem.
Zavrtěla hlavou.
Tu šachovnici nechci.
A co tedy chceš, děvče?
Pevně, jistým hlasem pronesla: Příležitost. Aby mě posuzovali podle toho, co mám v hlavě, ne podle zástěry.
A teprve tehdy Vávra pochopil, že právě dnes dostal ponaučení, které je cennější než kterákoliv šachovnice z ryzího zlata.
