Spolu se svým přítelem jsme před lety pronajali pokoj u jedné staré paní v Praze. Bydleli jsme s ní už osm měsíců.
Sdíleli jsme lednici její police byly vždy prázdné. Jediné, co se tam pravidelně objevovalo, byl hrnec s ovesnou kaší vařenou na vodě. Mýdlo měla jen prací, olej ten nejlevnější a nejpáchnoucí. Boty v předsíni byly opravované a všude v bytě bylo znát, že tu vládne chudoba.
Naše domácí se o nás nijak nestarala, od brzkého rána chodila ven sbírat zálohované lahve a vylepovala plakáty na zastávkách. Každou neděli si dopřávala hostinu z otlučeného ovoce, které si přinesla domů z pražské tržnice.
Bylo mi jí upřímně líto, někdy až do slz. A když za ní přišla návštěva, brečela jsem z nespravedlnosti světa.
Máš připravené peníze? zeptala se žena okolo pětačtyřiceti, která vešla s klíčem v ruce do bytu.
Ano, dcero. Tady jsou, vezmi si je, odpověděla naše domácí.
To nestačí. Zítra přivedu svou dceru.
Čí jsou tohle šaty? Máš návštěvu?
Pronajímám pokoj, potřebuji z něčeho žít, dávám ti celou penzi začala se stará paní omlouvat.
Tak se půjdu podívat, jaké máš podnájemníky. Říká se, že jsou to podvodníci. Žena otevřela naše dveře.
No podívejme, koho tu máme!
Takové ztroskotání na pokoj, za který jsme poctivě platili, mě zasáhlo nečekaným šokem.
Paní, zavřete dveře, prosím z druhé strany!
A kdo jsi, abys mi říkala, co mám dělat? Já jsem tu pánem! Teď mi budete platit, tady je moje číslo a tady číslo účtu, vrazila nám dvě lístečky na stůl i s botami na nohou. A ne že budete platit se zpožděním, jinak vás vystěhuji! Kdy jste platili poslední nájem?
Dcero, nech je na pokoji, prosím tě, zaprosila domácí. Dlužné za elektřinu jsem zaplatila tímto, jinak by mi proud vypnuli. A jak bych tu byla bez světla? téměř se rozplakala stará paní.
Neber si od nich peníze! Ať mi je posílají sami. Zítra, jak jsem řekla, přivedu svou dceru.
Žena odešla, stará paní se posadila na židli na chodbě a začala brečet. Šla jsem k ní, objala ji a utěšovala:
Nebuďte smutná, babičko. Všechno bude lepší.
Dala bys mi hrnek čaje?
Nikdy jsem u ní pravý čaj neviděla vždycky si dělala nálev z maliníkových či rybízových listů, co visely na šňůrkách v kuchyni.
Vzala si šálek a začala vyprávět:
Sama jsem vychovala dceru, manžela jsem ztratila jednoho dne odešel a už se nevrátil. Dala jsem do ní celé srdce i duši. A ona vyrostla z ní pyšná, muže si hledající žena. Vdala se až v pětatřiceti, porodila mi vnučku. Ale její muž je lakomý a chamtivý, tak jsem jim začala pomáhat i vnučce.
Jenže ta dobrovolná pomoc se změnila v povinnost. Dcera mi bere důchod, a když ho nedám, nesmím vidět vnučku. Říkala jsem si, že když pronajmu pokoj, i něco k jídlu mi zbyde, ale i to chce zabavit… Koho jsem to vychovala?
Slzy jí stékaly po tvářích a na svůj čaj zapomněla. Bylo mi jí líto.
Teď mě chce přesunout byt prodat a najít mi garsonku někde na okraji Prahy. Možná mě nechá na ulici. Už to i říká. Když odmítnu, vyhrožuje mi vnučkou. Ale já klidně prodám vlastní byt, jen abych aspoň někdy vnučku viděla.
Když se můj přítel vrátil ze studií studoval práva na Karlově univerzitě, ptala jsem se ho, jestli by nemohl nějak pomoci té staré paní?
Objeli jsme sousedy, co slyšeli její dceru, jak na ni křičela kvůli penězům, promluvili jsme s nimi a našli svědky pro případný soud. Potom jsme ji dovedli na matriku, aby si podala návrh na styk s vnučkou.
Také jsme doporučili, ať si obstarala potvrzení od psychiatra pro soud, kdo ví, co bude dcera tvrdit.
Soud jsme vyhráli. Dnes babička vídá vnučku legálně, jednou za dva týdny na tři hodiny. Už ji nikdo nevydírá důchodem. Na stole má maso i běžné ovoce, aspoň drobný komfort. Pomáháme jí s úpravami bytu; nic většího, ale třeba natřít stěnu nebo vyměnit třicet let staré tapety zvládneme.
Na oplátku odmítá naše peníze za pokoj, ale my jí je stejně vždy nějak věnujeme.
Jak může někdo takhle zacházet s vlastní matkou? Vzít jí téměř všechen důchod, nestarat se, co jí žena, která tě porodila a v slzách vychovala? Taková nevděčnost je k vlastní mámě krutá.
Milujte své rodiče! Jste tu jenom díky nim.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
