V prvních letech našeho manželství jsme žili úplně normálně, manžel se vším souhlasil vypráví Iveta, osmadvacetiletá žena z Brna. Oba jsme tvrdě pracovali, šetřili koruny na zálohu na hypotéku. Neměli jsme problémy s jídlem. Petr, můj muž, jedl, co bylo, nikdy si nestěžoval. Já jsem si hlavu nelámala, pořídila jsem si multifunkční hrnec a vařila jsem rychle jednoduchá jídla kaše, rizoto, polévky, nikdy žádné stížnosti. Občas si však manžel zasněně posteskl, že by rád něco speciálního…
Jaké “speciální”? No třeba bramborové knedlíky plněné uzeným masem, svíčkovou, nebo domácí koláče. Má opravdu slabost pro složitější jídla, která se připravují na několik etap: vařit, nechat vychladnout, zcedit, zadělat těsto, zase vařit, nakonec nasekat prostě zábava na celý den, a to mě moc neláká. A hlavně, kupované rozhodně ne! Jídlo má být domácí, od srdce…
Kdy to vlastně začalo? Asi dva roky poté, co jsem nastoupila na mateřskou. Upřímně, vaření mě nebaví. Ale vařím každý den! Petr pracuje celé dny v kanceláři, vydělává peníze pro nás, takže není možné, abych neměla připravenou večeři. Teplé jídlo vždy na stole, a není to žádná těstovina s párkem něco jednoduššího, jako brambory a maso, kuře, polévka, segedínský guláš, salát. Přesto je Petr nespokojený! Říká: Celý den jsi doma, mohla bys klidně udělat těsto, usoudit domácí knedlíky, koláče, nebo plněné zelí… Chápu ho když je člověk na mateřské, tak se všem zdá, že má spoustu času, že dítě je v pohodě, na to chlapi rádi zapomínají…
U nás to ale není o tom dítěti! Dcera Aneta je dárek klidná, rozumná holčička, sedí vedle mě v kuchyni, dostane kousek těsta a je zabavená, jak dlouho je třeba. Zpíváme si, říkám jí básničky. Díky ní mě nic neruší. Ale prostě se mi nechce trávit čas u plotny. Navíc já taková jídla nejím, jsem na dietě, snažím se omezit maso a všechnu mouku jsem už vyřadila. Mám snad vařit domácí knedlíky a koláče jen pro manžela? Není to trochu moc…?
Tak jsme měli spokojený život: Petr běhá domů z práce, nikdy se nezdrží zbytečně, účastní se firemní akce jednou za rok a to jen na chvíli. Pomáhá mi s Anetou, sám od sebe hraje si s ní, koupe ji, chodí s ní ven.
Pouze poslední dobou začal mít chuť na nakládanou zeleninu, o minulém týdnu jsme kvůli tomu měli vážnou hádku, pak jsme spolu pár dní nemluvili.
Petr upřímně nechápe, že je to opravdu těžké: připravit těsto, upéct tucet bramborových plněných knedlíků, naplnit je masem? Je zklamaný, protože má pocit, že vařím jen z povinnosti, abych to měla rychle z krku. Nevidí snahu potěšit ho, překvapit…
Je to pro mě těžké! říká podrážděně Iveta Nejprve maso, pak těsto, pak knedlíky, pak to plnit… A já to nejím, musím vařit něco jiného pro sebe a dceru!
Iveta je přesvědčená, že dnes už nikdo doma nevaří tradiční jídla jako domácí tlačenku, škvarkové koláče nebo knedlíky plněné zelím. Možná jednou za rok o Vánocích nebo silvestru, ale dnešní mladí si nechtějí dělat starosti s bohatým stolem. A běžně pokud někdo hodně touží po koláčích, může si je objednat, i když to vyjde draho, zvlášť když jste na mateřské a splácíte hypotéku. Upřímně, není to na každodenní vaření.
Petr mi často připomíná babičku, která “vždy voněla po koláčích a chlebíčcích”. Pracovala celý život, měla plno děti a přesto všechno stíhala.
No jo! rozčiluje se Iveta Ženy dříve prostě neměly večer co dělat. Nebyla televize, internet, tak si vymyslely práci praly, vařily, pekly knedlíky. Já raději trávím čas s Anetkou jdeme ven, než abych tři hodiny stála u sporáku…
Nedávno jsem volala tchýni s úsměvem mi povídala, že cesta k mužskému srdci vede přes žaludek a že prý není tak těžké naplnit Petrovy chutě. Ukázalo se, že Petr už mamince stěžoval…
Řekla jsem jí, že já plněné zelí nejím, proto se mi ho nechce vařit. No samozřejmě, hned bylo “ko-ko-ko”, jakoby to byla povinnost, že ženy to vždy měli dělat a že muži přece vařili také!
Co s gurmánem Petrem? Je to drzost, když v domě je vždy čerstvé a teplé jídlo, aby si každý den přál speciality? Má jíst, co je, a pokud touží po slanině nebo koláčích, mohl by si je připravit sám?
Nebo bych měla naslouchat jeho přáním?
Nakonec jsem si uvědomila, že nejdůležitější je ochota navzájem si vyjít vstříc, i když to znamená kompromis. V rodině by měl každý přinášet nejen jídlo, ale také porozumění a respekt. Chce-li Petr svíčkovou nebo knedlíky, můžeme se domluvit a někdy je společně uvařit. Možná mě překvapí a rád mi pomůže. Společné chvíle nejsou jen o vaření, ale o tom, že si umíme udělat radost. Proto jsem se rozhodla, že místo hádek zkusím Petrovi splnit malé přání a možná díky tomu budeme oba šťastnější. Protože v životě nejde jen o to, co máme na stole, ale o to, abychom si naslouchali a byli tu jeden pro druhého.
