Maminka umírala dlouho, těžce a bolestně Jen její oči Čím blíž bylo nevyhnutelné, tím byly temnější. V předvečer byly sametově neprůhledné, neskutečně chytré a jakoby viděly skrz všechno Anebo to jen její tvář byla čím dál bělejší?
Jednoho dne na konci léta jsem ji přivezl ze zahrádky a protože bylo už pozdě, zůstal jsem přes noc u ní. Uprostřed noci, když šla na toaletu, upadla a až pak jsme zjistili, že si zlomila krček stehenní kosti. Pro starého člověka je to téměř rozsudek.
Pak už vše šlo rychle: sanitka traumatologie operace a deset dní v nemocnici.
Když jsme jeli do nemocnice, vybavila se mi vzpomínka, jak jsem jako malý nocoval u své učitelky ze školky, paní Anny Novotné, když pohřbívali tátu. Srazil ho na jeho staré Jawě v noci kamion na dálnici kdesi u Plzně. Mamince bylo tehdy osmadvacet, mně tři roky, a nechtěla mě ranit bolestí, tak mě na dobu pohřbu odvedla z domu a řekla, že tatínek odjel na služební cestu Znovu se už nikdy nevdala, protože měla strach, že nový muž nebude pro mě skutečný táta.
Když ji pustili z nemocnice, musel jsem dát výpověď z práce, abych se o ní mohl starat: na pečovatelku bychom neměli peníze, protože mladšímu synovi jsme právě kupovali byt, do kterého padly poslední úspory.
Přestěhoval jsem se tedy do maminčina malého bytu, kde jsem jí denně pětkrát šestkrát měnil pleny, myl ji a krmil. Nikdy si nestěžovala. Všechno snášela. Jen dětsky zanaříkala, když jsem ji otáčel moc prudce. Pak vždy zašeptala: Nic to není, synku, už je to dobré
Netušil jsem, že jsem tak slabý a přecitlivělý. V noci, když jsem si lehl na gauč vedle její postele, potichu jsem vzlykal do tmy z bezmoci. Bylo by krásné říct, že to byly slzy soucitu s ní. Ano, to je pravda ale možná jsem litoval ještě víc sám sebe.
Na pomoc jsem se nemohl spolehnout: oba synové měli práce a své rodiny, a žena Žena řekla: Vždyť to je tvoje máma, ne moje. Pro mě je to cizí člověk
V té chvíli jsem si vzpomněl, jak jsem poprvé přivedl domů svou Lucii představit ji mamince. Maminka byla celou dobu milá, pohostinná. Když jsem večer Lucii vyprovodil a vrátil se, pochybovačně ke mně zvedla oči a pokrčila rameny: Nevím, něco mi na ní nesedí Ale k ničemu tě to, synku, nezavazuje. Vždyť se ženíš ty, ne já. Celý život měla s mou ženou výborný vztah.
A teď jsme byli zase jako kdysi dávno jen spolu já a maminka. Večer, když jsem zhasl a lehl si, jsme ještě dlouho do tmy vedli rozhovory. Vyprávěla mi o babičce a dědečkovi, jak Němci vtrhli do jejich vesnice, a ona se starší sestrou se schovávaly za plotem a sledovaly cizí lidi v uniformách, kteří se smáli a hráli na harmoniky.
Vyprávěla mi o tátovi, kterého jsem sotva pamatoval, nebo snad opravdu už ne V mysli mi zbyl jen stín, nejasný obraz. Vysoký chlap s drsnými tvářemi, páchl po tabáku, vzal mě do náruče, líbal mě znovu a znovu, když se vracel z práce, a pořád opakoval: Můj synku, můj chlapče
Pak už mamince bylo čím dál hůř a naše noční hovory odezněly. Pořád jsem si vyčítal, že ji špatně krmím, že je to moje vina. Tak jsem začal objednávat jídlo z restaurace, nosili nám teplá jídla v krabičkách až domů. Ptával jsem se: Chutná ti to, mami? Ale její pohled byl prázdný, jen unaveně přikyvovala: Za tu dobu ses z tebe stal skvělý kuchař Jídla se sotva dotkla.
Poslední noc, co byla doma, začala vzpomínat na to, jak se v našem městě poprvé objevily kuličková pera. Chodil jsem do třetí třídy a slyšel o nich jen od spolužáků. Ale tatínek Martiny Hájkové jí jedno odněkud přinesl. Ta propiska byla úžasná, a já Zkrátka, večer jsem ji s nadšením mamince ukázal. Když zjistila, jak jsem ji získal, dostal jsem od mámy výprask. Páskem. A pak mě vzala za ruku i s propiskou a šli jsme společně k Hájkovým, abychom poklad vrátili právoplatné majitelce.
Ten okamžik jsem téměř zapomněl, ale matka mě začala prosit o odpuštění, že mě bila, omlouvala se, že se bála, abych ze mě nevyrostl zloděj.
Pohladil jsem ji po tváři a z nějakého důvodu mě pálil stud, přestože jsem žádným zlodějem nebyl.
Když už nad ránem bylo opravdu zle a odvážela ji záchranka, na chvíli se probrala z agónie, stiskla mi ruku a řekla: Pane Bože, jak ty tu beze mě zůstaneš Vždyť jsi ještě takový mládě hlupáčku můj
Maminka nedožila měsíc a půl do svých osmdesáti devíti. Den po její smrti mi bylo šedesát čtyři let.
