Minulý rok má máma udělala něco opravdu podivného rozhodla se nám prodávat zeleninu ze své zahrádky. Řekla, že jsme za ní skoro nechodili, že jsme jí moc nepomáhali, a takhle že to bude. A kdo prý platil za vodu, za fóliovník, za ty pomocníky, kteří rytím a skládáním záhonů pomáhali, na to jsme rychle zapomněli. Zeleninu a ovoce jsme si kupovali levně v obchodě.
Nikdy jsme neměli vlastní chatu. Celý život jsme žili ve městě, táta snad nikdy v životě neviděl, jak vypadá brambor, než se objeví v sáčku v supermarketu. Máma, naproti tomu, pochází z vesnice, takže měla dětství protkané zahradou, záhonky a plevelením, ale už ji to dávno nebavilo. Dárkové koše jí přišly zbytečné.
Za tátova života nebylo potřeba shánět zeleninu a pěstovat si vlastní zásoby. Táta nás vždycky uživil, i když nebylo z čeho. Máma taky chodila do práce, ale rodinu živil hlavně on.
Po tátově smrti se toho moc nezměnilo.
Když jsem dospívala a začala jsem pracovat, mohla jsem mámě pomáhat, což jsem dělala. Žili jsme spolu, tak jsem platila půl na půl účty. Odstěhovala jsem se až před dvěma lety, po svatbě.
Minulý rok šla máma do důchodu a rozhodla se koupit si zahrádku s chatičkou u Prahy, snad ve Stodůlkách, že prý se jí stýská po babiččině zahradě. Vybrala si peníze z banky a koupila tu parcelu. Nemyslím si, že je to tam moc pohodlné, ale hlavně že máma je spokojená. Rodinné hry ji nijak netrápily.
Já a manžel jsme samozřejmě museli platit opravy chatky a zahrady. Měli jsme na to, vydělávali jsme slušně. Postavit z toho vilu by nešlo, ale stačilo to na opravu střechy, zavedení vody, obložení verandy.
Jít tam makat jsme odmítli. Nemáme nasazení ani sílu se v zemi rýpat, jsme oba měšťáci a na víkendy máme jiné představy dlouhé spaní, výlety s přáteli nebo lenošení doma.
Za naši nerozvážnost jsme od mámy sklidili spoustu výtek, ale vždycky byly zapomenuté, když přišla další žádost o peníze. A těch bylo! Tu skleník, tu máma chtěla vyvýšené záhony, to zas potřebovala někoho na rytí a trhání starých keřů. Nic z toho si sama platit nemusela.
Když měla moc těžký nákup, zaplatili jsme jí i taxík na zahradu, aby s tím netáhla vlakem a pěšky.
Občas mi psala, jak pěkně to na zahradě kvete, posílala fotky barevných záhonů a pochvalovala si tu idylku. Já to nikdy moc neprožívala, nerozuměla jsem tomu světu. Tak to šlo, dokud mi neposlala obrázek jahod.
Ty plody byly obří, sytě červené, vybavil se mi v puse jejich sladký letní chuť. Prosila jsem mámu, ať mi je dá bokem, že si je odpoledne po práci vyzvednu. Ani ve snu mě nenapadlo, že mi máma pošle fotky různých nádob a napíše mi ceny v korunách za každý kelímek.
Opravdu jsem to četla dvakrát, abych si byla jistá, že jsem to pochopila správně že mi chce jahody prodat. Zavolala jsem mámě, jestli je to vážně pravda. A ona, že ano.
A co jsi čekala? Já tu běhám, starám se o každou jahodu, a vy s mužem, dva měšťáci, se ani jednou neukážete. A proč bych vám to měla dávat zadarmo? Kdo nepracuje, ať nejí, osvětlila mi máma svůj postoj.
Připomněla jsem jí, že jsme tu zahradu vlastně vytvořili z našich peněz. Máma se rozčílila, že jí já, její dcera, teď chce platit za něco, co by měla sama dělat z lásky: “Jak takhle můžeš mluvit s vlastní mámou?”
Já jsem zásadně odmítla, že si od mámy něco koupím. Ať si na tom něco vydělá od cizích, my si zeleninu a ovoce koupíme na trhu, tam je toho dost. Máma se nás pak snažila přesvědčit, abychom si od ní koupili i okurky, cukety a vše, co na jí na záhonu vyrostlo. Odmítli jsme.
Takže zahradu už mamce platit nebudeme. Na důležité věci léky, platby za energie, nebo když něco vážně potřebuje ano, ale její záliby a záhony jsou už jen její sen, zvláštní, skoro neskutečný, který si žije svým vlastním životem na kraji města.
