Já tě tak moc miluju, mami, říkám u snídaně, když mi je asi čtrnáct let.
Opravdu? usmívá se máma. Tak příště, než přijdu domů z práce, prostě oloupej brambory. Poznám to i bez slov.
Já toho našeho kocoura prostě zbožňuju! tisknu svou tvář do jeho hřejivého, hebkého kožíšku.
Tak mu třeba vyměň písek, podotkne táta. Chudák, bojí se jít do záchodu, když tam má mokro
Sedím a poslouchám rodiče s nepochopením. Mluvím přece o lásce! Co mají společného nějaké brambory a kočičí písek?
Vzpomínám si, jak jsem byla ještě hodně malá holka, asi sedmiletá, a skončila jsem na pár týdnů v nemocnici. Byla za městem, tehdy platila velmi přísná pravidla. Rodiče směli přinášet balíčky jen ve stanovenou dobu a děti mohli vidět jen přes nemocniční park, když jsme se vyklonili z otevřených oken. Naštěstí byl ještě září, takže venku nebyla zima.
Máma za mnou jezdí ráno i večer. Sestřička mi vždy dá na stolek balíček čerstvý tvaroh, teplý kompot, trochu pohankové kaše, dušený karbanátek. Všechno jen po troškách jen tolik, abych to najedla najednou, protože za pár hodin dostanu další čerstvé. A u stěny sáčku, zabalené v novinách, aby se nepomačkaly, 34 listy z bloku na nich oblečky pro papírovou panenku. Pamatujete, taková ta s bílými proužky, které se přehýbaly přes ramena? Milovala jsem, když jsem mohla ty šatičky vybarvovat a vystřihovat, a máma mi je neustále kreslila kdy to všechno stíhala? Vymýšlela pořád nové šaty, kabátky nebo pyžamka, každý kus úplně jiný: s mašličkami, puntíky i třapci
Nikdy jsem ji o to nežádala. Nebyly to léky, minerálka nebo vývar po domácku. Prostě věděla, že právě tohle mě vždycky moc potěší.
Tehdy tím způsobem řekla: Mám tě ráda. Plně jsem to pochopila až po letech, ale nezapomněla jsem to do konce života.
Hodně často podceňujeme drobnosti
Samozřejmě básničky, vyznání a hezká slova jsou krásná a důležitá. My ženy rády slyšíme slova lásky a potřebujeme je. Ale když za nimi nejsou skutky, zůstávají jen prázdným zvukem. Jistě, slova Miluji tě se dají vyjádřit i diamantovým prstenem, platinovými manžetovými knoflíčky, obrovskou kyticí nebo vyhlídkovým letem balonem a to je báječné (proč si to nepřiznat).
Ale mnohdy můžeme svou lásku projevit daleko jednodušeji, každý den stačí jen opravdu mít rád.
Naši známí mají jezevčíka, který ochrnul na zadní nožky. Takové milé, hodné zvíře, ale zadní packy už ho nikdy neposlouží. Už tři roky se starají, a majitel sám mu vyrobil vozíček na kolečkách, aby mohl chodit každý den ven na procházku.
Mohl by ho nosit v náručí nebo vozit v kočárku, ale pes chce chodit sám tak mu majitelé umožnili malou radost, protože ho opravdu milují.
Když díky opravdové lásce nacházíte možnosti projevit ji v každé situaci, děláte to naprosto přirozeně a ani chvíli o tom nepřemýšlíte.
Tiše vkročíme do pokoje ke spícímu dítěti, našlapujeme po špičkách, abychom nerušili spánek, upravíme polštář, aby nebolela záda, přikryjeme dekou, ať neprochladnou drobné nožky, nebo opatrně vyjmeme mobil z ochablé ruky, aby nepříjemné zazvonění nenarušilo večerní klid.
Stáváme se největšími kuchaři, vaříme tu nejlepší ranní kávu na světě a na dětský talíř skládáme parní vláček z eidamu uhánějící k barevnému květu z rajčat a vajíček.
Hodiny nasloucháme přátelům, když potřebují naši pozornost, přemýšlíme nad dárky, plánujeme překvapení, tvoříme náladu.
Někdy bez myšlení dáme i posledních pár korun na léky
Bez váhání roztrhneme milované korále, jen abychom jimi ozdobili šatičky malé sněhové vločce.
Ať je život jakkoliv dlouhý nebo krátký, drobnosti si budeme pamatovat navždy. Jen srdce plné lásky pozná, kdy je naše mám tě rád nejdůležitější.
Pamatuji si, že máma i babička vždy chodily vyhlížet ze dveří, když táta nebo dědeček přicházeli domů protože muž musí vědět, že na něj někdo čeká. Snažím se to dodržovat i já.
Teď sedím před monitorem, tlačím na klávesy a ve spleti myšlenek se snažím najít nějaký smysluplný vzor. Slyším klíč ve dveřích a v duchu si říkám, že za chvilku vstanu jen dopletu řadu, abych neztratila očička. Ohlédnu se do otevřených dveří, usměju se: Ještě chvilku, a můžeme večeřet. A ztrácím se v tom svém klubku z písmen a čárek.
A v tu chvíli, bez jediného slova a bez jakéhokoliv hluku, se na stole objeví šálek s silným čajem a talíř s dvěma chlebíčky a dvěma rozbalenými bonbony. Dívám se na ten malý talířek, kde je všechno možné pečené maso, salám, sýr, rajče, oliva prostě to, co bylo v lednici. A ty bonbony rozbalené, jen abych se zbytečně nezdržovala. V tom tichu svého bytu slyším najednou obrovské množství důležitých slov.
A chápu, že v tu chvíli není možné říct miluji tě výstižněji.
Je neskutečně důležité umět říkat mám tě rád i bez slov.
Výletem do přírody i prostě uvařenými bramborami, vyžehlenou košilí i modrým balonkem, vytouženou panenkou i čistou miskou pro kočku, vášnivým polibkem i starostlivě přehozeným plédem, otevřeným deštníkem nebo lívanci s oušky, lajky, srdíčky, úsměvy a pohledy.
Nemá význam, jestli právě posloucháte stesky na změny ve společnosti, nebo jen o zmeškaném gólu ve včerejším zápase hlavní je, jak posloucháte.
Není podstatné, zda popíjíte Bohemia sekt z křišťálového skleničky nebo podzimní kávu z papírového kelímku důležitá je nálada.
Nesejde na tom, jestli se procházíte noční Prahou nebo setmělým polem za Brnem hlavní je, kdo jde s vámi.
Musíme si stále připomínat, že nádherná, dojemná a tolik očekávaná slova miluji tě bez skutků rychle ztrácí svou sílu a barvu.
A to nesmíme nikdy připustit.
Láska se totiž nikdy neměří jen slovyProtože láska není v tom, co říkáme, ale v tom, co žijeme v těch tisících nenápadných chvílích, kdy jsme tady jeden pro druhého. V každém malém gestu necháváme kousek svého srdce, upletené z mlčení, úsměvů, pomoci a povinnosti, co se dávno stala radostí. A možná právě proto, když dnes večer zvednu oči od rozdělané práce a potkám váš pohled, usměju se. Už nehledám žádná velká slova.
Protože vím, že skutečná láska je někdy jen o tom podat lžíci polévky, vyprat oblíbené tričko, postavit hrnek na stůl nebo zůstat potichu, když druhý potřebuje klid. Je v těch drobnostech, které mění obyčejný den v malý zázrak a my tomu často ani nevěnujeme pozornost.
A tak děkuji, že se mi do života vešla láska, nejen vyslovená, ale žitá a prožívaná. Protože právě díky ní vím, že nejhezčí miluji tě může někdy vonět po chlebu s máslem a lese po dešti, šustit papírem vystřihovaných šatiček nebo být prostě a jen v teplé dlani, co mlčky obejme moji.
A to stačí. Víc už není potřeba.
