Dnes si musím zapsat velkou událost mám svůj byt! Po tolika letech žití pod cizí střechou, kde mi paní domácí vypínala světlo přesně v jedenáct, stála mi za zády a zavírala plyn pod rozvařenou polévkou, kde jsem nesměl použít fén ani žehličku, aby to nevyhodilo pojistky. Koupel vanou? Zapomeň, sprcha stačí, vyber si ráno nebo večer, stejně paní Ludmila zaklepe na dveře a bude mručet, že moc hlučím s vodou.
Celý rok jsem žil pod jejím dohledem Ludmila byla přesvědčená, že je mi mentorkou a že mě musí řídit na každém kroku. Po osmnáctých narozeninách jsem rodiče uprosil, abych mohl na kolej ale to bylo další dobrodružství. Švábi, štěnice, ztracené pánvičky (člověk si na chvíli odskočí od smažených brambor a už je nemá), sousedky s návštěvami neznámých kluků… Vydržel jsem rok, ale když táta přijel a viděl ten chaos, druhý den mi kolej zakázal.
Pak následoval nový azyl: babička Dušana. Babička byla skvělá, jen občas trochu svérázná. Po škole jsem šel do práce a zůstal u babičky Dusi ještě pár let. Každý měsíc jsem spořil, mým snem bylo mít svůj byt, i když maličký, ale vlastní. Když si ostatní holky kupovaly nové šaty a kabelky za peníze z brigád, já jsem pracoval a odkládal každou korunu. I babička mě přesvědčovala, ať zvolním a začnu si užívat, ale já šel tvrdohlavě za svým.
A pak se stalo něco výjimečného rodiče přijeli a oznámili mi, že se rozhodli mi pomoct spolu s babičkou Lojzou, vzdálenou příbuznou. Babička Lojza celý život učila ve škole, byla přísná a rozkmotřila se s půlkou příbuzenstva. Měla slabost jen pro mého tátu a moji mamku, která byla také učitelka. Když jednoho dne Lojza požádala tátu, jestli by jí mohl pomoct najít místo v pečovatelském domově, táta to s mamkou odmítli a radši jí připravili pokoj u sebe doma.
Lojza byla pořád při smyslech a řekla tátovi, ať nemá špatné svědomí, prý je to tak lepší. I pro naše zvířata (kocour Felix a papoušek Oskar) bylo fajn, že tu nebyla sama, když jsme někam odjížděli. Když potřebovali s mamkou odjet, Lojza doma dohlédla na zvířata i byt, vařila jsme všichni spolu, byli jsme spokojení. Lojza nakonec prožila několik spokojených let mezi svými, a když odešla, odkázala většinu svého majetku mému tátovi a mně předala staré rodinné náhrdelník, který nikdy v těžkých dobách neprodala.
Náhrdelník jsem přijal s velkou radostí i úctou a často na babičku vzpomínám. Táta navrhl, ať prodáme její byt v Hradci Králové a koupím si vlastní tam, kde už teď bydlím a kde se mi líbí. Tak jsem si koupil svůj první dvoupokojový byt v Brně! Paní, která byt prodávala, říkala, že v něm nechává dobrou energii já se s chutí pustil do rekonstrukce, rodiče mi taky přikládali ruku k dílu. Navrhoval jsem různá řešení, táta je trpělivě realizoval.
Nakonec jsme měli krásně zrekonstruovaný byt. Mamka prohlásila, že doma teď taky chce změnu, a já jí slíbil, že jim vymyslím nový design. Pomalu jsem si zvykal na cizí Brno a začal ho mít rád.
V práci jsem se spřátelil s Katkou, která ke mně ráda chodila na návštěvy. Jednou jsme si povídali o dětství a zmínil jsem, jak jsem s kamarádkou Markétou ze sedmého patra lozilil po střeše paneláku a tam se opalovali. Katka se smála: Hele, a proč nezajdeme na střechu teď? Zasmáli jsme se a souhlasili. Vzpomněl jsem si, jak kdysi v dětství nás tam zamkl ulice pan správce, pan Miroslav, protože nás neslyšel a zavřel za námi zámek táta přišel dřív z práce, jako by to cítil, a vysvobodil nás.
Katka měla nápad: raději si domluvíme klíč s naším současným správcem domu, panem Rasidem. Nejdřív se bránil, báli se, že budeme běhat po střeše, spadneme a on přijde o místo, ale nakonec nám vyhověl pod podmínkou, že budeme slušní. A tak jsme trávili slunné víkendy na střeše.
Jednou jsme slyšeli ruch u dveří s Katkou jsme oněměli, když jsme za výklenkem spatřili elegantní, starší paní s krajícem chleba v ruce. Kdo jste? volali jsme. Trochu zmateně odpověděla: Já… jmenuji se Ivana Borivojová. V tu chvíli mi byla povědomá, tak jsem se jí zeptal, jestli není bývalá majitelka mého bytu. Přikývla a rozplakala se. Vyprávěla, že vyrůstala sama s nemocným synem Tomášem. Byla na něm závislá, nikdy se nevdala znovu. Syn vystudoval a povedlo se mu v práci, časem si našel Aničku velmi ochotnou, pracovitou ženu, která se starala o domácnost i Tomáše.
Ivana si chvíli myslela, že bude mít konečně čas na sebe, když mladí odešli do vlastního. Ovšem pak přišly děti vnoučata, postupně tři, a ona se zase starala. Anička šla zpět do práce a výchovu dětí v podstatě svěřila Ivaně. Ale Ivana už neměla sílu když onemocněla, lékaři jí nařídili klid, ale v bytě plném křiku a běhajících dětí to nešlo.
Začala proto dělat výletníka když jí bylo nejhůř, předstírala výlety na chatu, místo toho bloudila městem, seděla u Svratky na lavičce, chodila na výstavy do Moravské galerie a v létě klidně nespaním přečkala noc venku.
Katka jí hned pozvala k nám, a i když se paní Ivana bránila, nakonec svolila. Katka se napřímo zeptala, co vlastně udělala s penězi za prodaný byt není právnička pro nic za nic! Ivana přiznala, že všechno dala dětem, prý jí Tomáš slíbil, že půlku uloží na účet s úrokem, ale ve skutečnosti z toho žádné peníze neviděla.
Katka se hned chopila organizace a začala řešit s Ivanou nové bydlení. Pomáhali jsme jí najít pěkný jednopokojový byt znovu v jejím domě. Dopadlo to dobře natolik, že i vnoučata k ní začala pravidelně docházet. Anička s tím dlouho nesouhlasila, časem se ale smířila, že babička potřebuje klid a své soukromí.
My s Ivanou teď chodíme do divadla, na výstavy, sem tam posedět na kafe. Katka jednou prohlásila: Hele, až já zestárnu, budu bydlet sama ve svém! Na žádné ukecávání na společné bydlení s rodinou nehraju. Nechci každou noc prosedět na lavičce! Smáli jsme se a souhlasili.
Jsem šťastný za to, že mám svůj domov, svoje přátele a že jsem byl schopen někomu pomoct. Dnešní zkušenost mě naučila, že občas je dobré stát si za svým a nevzdávat se svého místa ve světě, i když zpočátku vypadá malé protože i z malého kousku může být jednou opravdový domov. Děkuji všem, kteří jsou se mnou. Objímám!
