Láska s hořkostí pelyňku

LÁSKA S HOŘKOSTÍ PELU
Jejich láska nevoněla po růžích a medu, ale po suchém prachu cest a rozmačkaných stoncích pelyňku. Ve vesnici říkali: pokud se dají dohromady, svět se zboří, když se rozejdou, les zhoří.
Jarka byla bylinkářka už třetí v rodě. Rozuměla šepotu každé rostliny a uměla léčit i rány, které odmítaly zarůst. Měla hřejivé dlaně a voněla vždy po mateřídoušce.
Radek byl cizí, kouzelník, jehož moc sílila ne ze šepotu země, ale z ostrých rozkazů živlům. Jeho magie byla prudká jako nůž a studená jako voda ve Vltavě v lednu.
Potkali se jednou za mlžného večera, když oba hledali to samé: kořen čarodějnice, jenž kvete jednou za deset let.
Nesahej na něj, ozval se jasně Jarkův hlas do ticha. Není pro tvé chamtivé prsty, černoknižníku. Země jej dala k uzdravení, ne ke tvým kouzlům.
Uzdravení je jen dočasné, bylinkářko, zasmál se Radek bez ohlédnutí. Já chci spatřit pravou podstatu věcí.
Nestali se nepřáteli, ale ani přáteli být nemohli. Něco je k sobě táhlo navzdory rozumu i logice. Byla to láska zápas dvou sil, věčný spor mezi tvořit a vládnout.
…Nosila mu lesní med a odvary proti nespavosti, když ho jeho magie začala požírat zevnitř.
Nechal jí u dveří vzácné české granáty, v nichž pulsovalo zadržované světlo hvězd, aby v dlouhých zimních nocích nemusela být ve tmě.
Ale hořkost pelyňku je nikdy neopustila. Jarka viděla, jak Radek čerpá sílu z nicoty, a děsilo ji to. Radek zase křičel na její jemnost a obviňoval ji, že svůj dar mrhá na nevděčné.
…Jednou přišla do vesnice morová rána. Nemilosrdná ke všem dobrým i zlým.
Jarka obětovala poslední síly, vysávala horečku do svých žil, zatímco Radek… poprvé v životě pocítil strach. Ne o svět, ale o ni.
Aby ji zachránil, musel udělat to, čeho se nejvíc štítil odevzdat svou magii zpět zemi, aby mohla posílit vyčerpanou bylinkářku.
Když Jarka otevřela oči, Radek stál u okna. V jeho vlasech se poprvé objevila šedina, a už se v nich neleskly plameny.
Proč? zašepkala.
Pelyněk je hořký, Jarko, odpověděl, bez pohledu na ni. Ale bez té hořkosti je každá sladkost jen prach. Vybral jsem si tebe, ne věčnost.
…Zůstali spolu na okraji lesa. Ona dál léčila, on se učil slyšet šepot rostlin, které kdysi přehlušoval svou vůlí. Jejich láska zůstala tvrdá, trnitá a silná, jako vůně pelyňku za soumraku. Ani jeden by tu hořkost nevyměnil za ten nejsladší med, který kdy vytekl ze včelích pláství.
…Usadili se v staré chalupě na kraji Hnilého údolí místa, kam se neodvažovali ani dřevorubci, ani vesničané.
Radek, zbaven možnosti povolávat blesky, objevil v sobě dar slyšet kov. Stal se kovářem ne obyčejným, ale koval nože, které se nikdy neztupily, a podkovy, jež přinášely štěstí. V úderech jeho kladiva rezonovala ozvěna někdejší hněvivé magie, přetavená v tvorbu. To byl jeho úděl.
Jarka založila malou zahrádku, kde vedle sebe rostly jedovatý oměj i léčivá šalvěj. Přestala se bát Radkovy temnoty, protože pochopila: nejúrodnější půda je černá.
Jejich láska nikdy nebyla cukrová. Byla to život dvou silných povah, které se o sebe třely jako dva žulové mlýnské kameny.
Někdy se Radek pokoušel zlomit situaci vůlí. Když sucho hrozilo zahrádku zahubit, seděl hodiny na zápraží se zaťatými pěstmi, snažil se nacpat do prázdna aspoň kapku deště.
Přestaň, řekla Jarka tiše a položila ruku na jeho rameno. Země není otrokyní. Pros ji, ne rozkazuj.
Já neumím prosit, zamručel.
Ale večer spolu nosili vodu z daleké studánky. A v tom bylo víc kouzel než v kterémkoliv zaklínání.
…Do jejich chalupy často přicházely stíny. Někdy bývalí učedníci Radka, chtějící zpět svého mistra mezi černokněžníky, jindy nemocní, které Jarka sama nedokázala vyléčit.
Jednou k nim přišel Radkův dávný nepřítel kouzelník v černém rubáši.
Nepřišel zabíjet, ale vzít to, co Radek dlužil magii. Požadoval Jarkin hlas výměnou za vrácení Radkovy síly.
Radek se podíval na své mozolnaté dlaně kováře, pak na Jarku, která právě vařila pelyňkový odvar. Nežádala ochranu, jen na něj hleděla s nekonečnou důvěrou.
Síla získaná tichem milované ženy není síla, ale otroctví, řekl Radek.
Nepoužil magii. Vzal svůj těžký kovářský kladivo a vykročil ze dveří. Povídá se, že tu noc se les otřásal ne zaklínáními, ale obyčejným mužským hněvem ochránce domova. Stín ustoupil.
…Stárli krásně. Jarkiny vlasy zbělely jako květy třešní, zatímco Radkova bradka byla šedá jako vychladlý popel.
…Vypráví se, že když přišel jejich čas, neumřeli každý zvlášť. Prostě odešli do hloubi lesa v období květu pelyňku. Na tom místě teď stojí dva stromy: mocný dub, jehož kořeny sahají hluboko do železné žíly, a pružná vrba ovíjející jeho kmen.
A když poutník utrhne lístek z té vrby, ucítí na rtech tu pravou hořkost hořkost skutečné, nevymyšlené lásky, která je silnější než jakákoli magie
Cena medu i granátů se počítala v českých korunách a žádná nebyla tak cenná, jako jejich láska.