Křišťálové kotě
Tři sestry pod oknem
Mami, to je přece o vás, že? Není to podobné?
Veronika si povzdychla.
Skoro. Ale teď už spi, povídám! Musím dneska ještě pracovat a ty mi zítra na oslavě budeš usínat na stole.
Jejda! Tak já už opravdu spím! Polinka se schovala pod peřinu, ale hned vykoukl její nosík ven. A budou balónky? Přijede taky Miluška? A
Veronika ji popadla, celou zabalila do peřiny a zaplavila ji polibky, i když se Polinka pokoušela bránit.
No, spát! Všechno se dozvíš ráno!
Položila Polince do natažených rukou oblíbeného medvídka a vyšla z pokoje s tím, že nechala rozsvícenou lampičku. Polina se totiž stále bála tmy a Veronika na to nikdy nezapomněla.
Došla dolů, přivřela kuchyňské dveře, zapnula notebook. Práce bylo nad hlavu, ale stejně si dala pár minut na srovnání myšlenek. Zítra bude pořádně náročný den. Nejen proto, že slaví Polinka narozeniny a je třeba všechno naplánovat. To ale Veroniku spíš těšilo. Milovala oslavy, obzvlášť ty pro svou dceru Ale protože přijede rodina, měla z toho i trochu sevřené hrdlo. Rozhodně zavrtěla hlavou a šla uvařit čaj. Dost! Problémy budu řešit, až přijdou. Teď je na řadě účetní roční uzávěrka, která rozhodně nepočká. Položila si hrnek vedle notebooku a vytáhla z aktovky desky. Dobře, že poslechla babičku a dala se na ekonomii. Kdyby šla na mořskou biologii, jak chtěla kdysi, celý její život by vypadal úplně jinak. Bylo by v něm asi víc romantiky, ale ta jistota do dalšího dne kdo ví Na vteřinku zavřela oči a představila si moře. Usmála se. Už brzy poletí s Polinou na dovolenou, stačí jen trochu vydržet a pokud se nic nepokazí. Vydechla, otevřela oči a začala pracovat.
Veronika se narodila do rodiny Libuše a Vladimíra Králových. Bývala tolik očekávaná, že celá rodina jásala. Babičky byly celé nadšené, rodiče nemohli spustit oči ze své krásné tvářičky.
Hned druhé! Aby si měly s kým hrát! rozhodly babičky a Libuše nakonec poslechla.
Prostřední sestra, Naďa, přišla po Veronice jen o kousek později. Nejlepší kamarádky, které se milovaly i předháněly. Zpočátku tím vztah netrpěl. Vzájemně se hecovaly a snažily být v něčem lepší než ta druhá. I se za sebe upřímně radovaly, když něco vyšlo. Libuše dbala na to, aby se holky nehádaly, pořád jim vysvětlovala, že na světě nejsou bližší lidé než ony jedna druhé. Domluvila s ředitelkou školy, že půjdou do jedné třídy. První září seděly společně v lavici a pod stolem si opíraly nohy o sebe novými střevíci. Jsem tu, jsem s tebou, neboj! Víc byla nervózní Veronika. Ta byla vždycky příliš zodpovědná. Zatímco Naďa dokázala nechat rozepsané úkoly z češtiny a jít počítat ptáky z okna, Veronika nevstala od stolu, dokud nebylo všechno hotové.
Veru, kde máš sešit? Vždyť už máš matematiku? Půjč mi to, opíšu a pak půjdeme ven!
Napiš si to sama! bránila se Veronika a brala sestře sešit z ruky. Jinak nás paní Gregorová zase rozhází na písemce a ničemu nepomůžeš! Mám ti pomoct s vysvětlením?
Naďa se zamračila, ale nikdy dlouho nevydržela. Za chvíli už žadonila, ať jdou na brusle nebo ke kašně krmit kachny.
V šesté třídě přibyla nejmladší sestra Ljuba. Libuše třetí dítě neplánovala, měla pocit, že dvě jí stačí. Když zjistila, že čeká další dítě, byla upřímně vyděšená.
Zase od začátku! Vláďo, už nejsem nejmladší, bude to těžké.
Libuško, teď už máš dvě pomocnice a mě k tomu. Společně to zvládneme! Co když to bude kluk, představ si tu radost!
Kluk to nebyl. Narodila se Ljuba. Hlučná, tvrdohlavá, úplně jiná než její sestry, až Libuši z počátku zmátla. Ale brzy bylo všem jasné hlavou rodiny se stala Ljuba.
Libuše začala pociťovat rozdíl mezi mateřstvím v mládí a mateřstvím ve zralosti. Zatímco u starších dcer toužila hlavně po klidu, teď jí starosti o miminko přinášely radost. Nevím jak, ale starší holky šly pomalu stranou. Libuše je neustále někam posílala a začala přehlížet, co se jim děje. Nevšimla si, kdy mezi sestry vstoupila ona pověstná černá kočka.
Tou kočkou byl Sergej. Ze sousedního domu a oběma dívkám byl naprosto ukradený do Verunčiných šestnáctin. Rychle utíkala z tréninku, když ji na dvoře zastavil Sergej.
Veru, pojď na chvilku! přešlapoval, nevěda, jak to říct.
Dívala se na něj, pak se usmála:
Nemám čas, mamka čeká. V šest pod domem.
Sergej se rozjasnil a kývnul: Líbíš se mi!
To už jsem pochopila, zasmála se Veronika a utekla pod lipami, smíchem jako rolničky.
Komu to říct? První vzdech, první zamilování, první schůzka, první polibek, co člověka děsí i láká Samozřejmě, všechno postupně pověděla Naďe, která už dřív vycítila, že se se sestrou něco děje.
Později si to ani sama Naďa nedokázala vysvětlit proč najednou potřebovala Sergeje? Líbila se jí jeho pozornost, ačkoli o něj původně nestála.
Veronika ničemu nerozuměla, dokud nebylo pozdě. Jednou je náhodou potkala na dvoře, jak se líbají. Beze slov prošla podél, v bytě se zamkla v pokoji, i přes pláč Ljušky za dveřmi nijak nereagovala.
Veroniko! Co si to dovoluješ? Otevři okamžitě! Libuše bušila do dveří.
Veronika vždycky byla poslušná holka. Otevřela, a když do pokoje vstoupila matka, pochopila poprvé, co znamená hluboké zoufalství. Vystrčila Ljušku zpět na chodbu a sama opatrně zavřela dveře.
Verunko, co se stalo? Proč tak pláčeš?
Mami, strašně to bolí. Proč? Proč mi to Naďa dělá?
Libuše ji objala. Holčičko moje jak ti mám pomoct?
Veronika jen koukala oknem s prázdným pohledem. Jak to popsat? Jak to vysvětlit? To snad ani nejde.
Maminko, pomoz mi sbalit věci. Chci na čas k babičce. Nemůžu tu zůstat.
Naďa vpadla do bytu a skoro narazila do Veroniky s kufrem.
Hele, kam jdeš s kufrem?
Veronika se odtáhla a bez jediného slova odešla. Libuše, celá rozhozená, dala Naďe facku.
Jak jsi mohla?!
Naďa omámeně sledovala mámu, která vzala Ljušku a bouchla dveřmi tak, až zacinkal skleněný lustr v obýváku.
Rodina Králových ale nikdy neuměla být uražená dlouho. Po týdnu dvou si Libuše začala s Naďou povídat. Veronice trvalo víc než dva roky, než s Ní znovu promluvila. Možná by se už nikdy nebavily, jenže Libuše těžce onemocněla a sestry se semkly, aby matku v nemoci podpořily.
Promiň mi to Naďa upírala pohled do klína, ruce se jí třásly.
Seděly v parčíku u nemocnice a čekaly na konec operace.
Kdo na staré věci vzpomíná otočila se Veronika a Naďa pochopila, že jí možná odpustila. Zapomenout však není možné.
Naďa stiskla sestřino zápěstí, překvapená svou odvahou. Veronika neucukla, ale ani objetí nevrátila. Seděly tam dlouho mlčky, než vyšel táta a řekl, že operace dopadla dobře, teď už jen čekat.
Sestry si rozdělily čas, Veronika jezdila několikrát týdně pomáhat s Ljuškou. Teprve tehdy pochopila, jak je Ljuba svéhlavá, nezvladatelná. Nedbala na nikoho ani na sestry, ani na rodiče.
Libuše se uzdravila, život kráčel dál. Veronika odjela do Brna starat se o otcovu matku a tam už zůstala. Paní Olga odešla za rok vnoučce nechala velký byt.
Užívej si života, dítě! Spoléhej hlavně na svá rozhodnutí. I nejbližší se ti můžou vzdálit, když jde o vlastní zájmy.
Veronika se v duchu usmála. Nechtěla babičku zatěžovat podrobnostmi ze svého soukromí.
Za pár let se tiše vdala. O svatbě nikdo nevěděl; s manželem Alešem zašli na úřad, slavili pouze spolu ve dvou. Aleš neměl rodinu, Veronika tu svou ani nezvala.
Manželství jim klapalo klidně a šťastně. Jediné, co trápilo, neměli děti. Obojí je moc chtěli, ale nedařilo se. Lékaři nenašli žádnou překážku.
Tak budeme čekat, až dítě přijde, prohlásila rázně Veronika.
Roky plynuly, nic. Zvažovali adopci z dětského domova. Jenže život rozhodl jinak.
Veronika s rodinou udržovala jen letmý kontakt pohledy a občasné pozdravy. Dvakrát přijela s Alešem na Moravu, ale Aleš se členům rodiny nezavděčil, tak další návštěvy omezili.
Vybrala jsem ho. Budeš to muset přijmout, mami.
No jo, tvoje volba. Jsi krásná, vzdělaná, tolik možností Ale jak sis ho mohla vybrat?
Ale těžko mohla mamince vysvětlovat, že lepšího muže není. Bylo jí s Alešem dobře, nehádali se, i když pracoval jen jako řidič, kdežto ona už byla hlavní účetní ve velké firmě. Rozhodně neřešili, kdo má větší slovo. Když byla nemocná, Aleš o ni pečoval, vařil, uklízel bez řečí.
Máš štěstí na muže! vzdychala Naďa, když naháněla staršího syna a v náručí držela nejmladší dceru. Já mám všechno na svých bedrech, můj mi jen vyčítá každý drobný nepořádek!
Veronika její stížnosti neřešila věděla, že Nadě život vyhovuje. Horší to bylo s Ljubou.
Ljuba vyrostla do krásy. Ostatní sestry byly pěkné, ale ona byla hvězda.
Ljuška je naše královna! žasla Libuše a sledovala Lenku, jak se znuděně válí v křesle, zatímco starší chystají stůl na rodinnou oslavu. Ljuba nesnášela takové dýchánky. Vydržela deset minut, něco si nechala pochválit, a pak zmizela. Rodiče se zlobili, ale bylo jí to jedno.
Po škole se rozhodla, že už ji učení nebaví.
Budu modelka! oznámila šokované rodině.
Rychle zjistila, že v téhle branži musí dřít stejně, ne-li víc, než jinde. Brzo ji to přestalo bavit, a když potkala zajištěného podnikatele Petra, neváhala a nastěhovala se za ním. Věděla, že má rodinu, dvě děti, ale stejně jí to nevadilo. Na něžné domluvy matky reagovala chladně:
Nechte mě na pokoji! Jestli chcete, abych občas přišla, nepleťte se mi do života. Uvidíte mě, jen když budu chtít já!
Chtěla toho hodně, nakonec jí zbylo pramálo. Chtěla si Petra k sobě připoutat, otěhotněla ale pohádka skončila. Hádky, scény, dokonce navštívila jeho ženu. Ta se na ni jen povýšeně podívala:
Děvče, takových jako vy měl deset, dvacet… Já jsem ale jeho žena. Mě nikdy neopustí.
Jsi si tím tak jistá? nechápala Ljuba tu sebejistotu.
Samozřejmě. Vy nejste první, kdo tu stojí s nároky. Pffff.
Ale čekám jeho dítě!
Co na tom. Právoplatné děti má se mnou. Rodit můžete, kolik chcete, to je vaše věc. Ale ničeho víc se nedomůžete. To vám říkám jako advokátka.
Konec. Ljuba běsnila v bytě, čekala na Petra, který přišel s jasným verdiktem.
Řiď si svůj život sama. Zaplatím ti byt i alimenty, ale více se nevídáme. Dítě je tvoje starost. Přijdeš k nám, máš po všem. Tečka.
Jen zírala na zavřené dveře. Vždycky získala, co chtěla. Teď ale
Nakonec se, ve víru hádek, nestihla ohlídat a narodila se Polina. Od prvních dnů se o ni starala hlavně Libuše. Ljuba lítala od jedné krajnosti ke druhé: chvíli dceru odmítala půjčit z rukou, pak zmizela na několik dní. Libuše už nevěděla kudy kam. Nejhůř bylo, když Ljuba zmizela úplně tragická havárie po noční párty ji připravila o život.
Libuše ztratila sílu žít, zhroutila se. Vladimír se snažil pečovat o ni i malou vnučku, ale nestačil na to. Prosil Nadědu o pomoc, ale ta měla svých starostí dost.
Tati, mám vlastní děti. Ještě jednu prostě nezvládnu.
Vladimír pokývl a zavolal Veroniku.
Ta neváhala ani vteřinu. Vzala si volno, do měsíce byla oficiálně opatrovnicí Poliny. Všechny dokumenty zařídila, manžel prodal jejich byt, aby mohli dokončit dům.
Aleši! Jsi úžasný. Je to přesně, jak jsem si přála! chodila po novém domově a věděla, že začínají nový život.
Malá Polina jim přinesla všechno, co jim chybělo. Temperamentní, veselá, zvonivá jako rolnička, naplnila jejich život štěstím. Devět let uteklo jako voda.
Za tu dobu Veronika téměř neudržovala s rodinou kontakt. Občas se sešli na svátky a Veronika měla pocit, že ji rozebírají pod mikroskopem. Libuše, stále zlomená po ztrátě nejmladší dcery, byla k neunesení.
Vosvědčili ti ji! Uvidím, jak se s tím popereš! Odvezla sis ji mohla jsi myslet na matku a být tady!
Veronika se snažila nevšímat si výčitek, spíš Libuši litovala. Věděla, že kdyby se něco stalo jim dvěma, máma to nikdy neponese tak bolestně. Ale Ljuba to bylo jiné.
Při pohledu na Polinu tající matčin hněv povolil.
Taková krásná holka z ní vyroste! utírala si slzy a dívá se přísně na Veroniku. Neuzavírej ji, ať je šťastná!
Zlehka stiskla ruku manžela, prosila očima, ať nevysloví nic ostrého.
Nech to být zachytila Alešův pohled. A bouře nikdy nezačala.
Proč, Verunko? Nebylo by lepší si to vyjasnit?
Nevím, Aleši. Je mi jí líto. Ta zlost je zoufalství.
Ale proč bys to měla trpět ty?
Možná proto, že tady zbyla jen ona a já
A když to zkusí říct Polině?
Myslím, že to neudělá. Dítěti Ljuby neublíží.
Měla pravdu. Svou bolest si Libuše vylévala na Veroniku, ne na vnučku. Dobře věděla, jak je Polina šťastná, a přestože ji štvalo, že matkou ji Polina považuje za Veroniku, tušila, že by poznání pravdy Polinu zničilo.
Veronika zaklapla notebook, protáhla se. Je půlnoc! Dopila vychladlý čaj a šla k oknu. Škoda, že Aleš je na cestě. Zítra se ale vrátí a bude tu aspoň večer. Jaký jen dárek veze Polině? Nepoví, jen se směje:
Uvidíte! Bude se vám líbit!
Usmála se jaké měla štěstí na manžela a šla spát.
Mami! Všechno nejlepší mně! Polina vyskočila na postel a zasypala Veroniku polibky. I tobě! Blahopřeju ti, že mě máš!
Děkuju! Veronika ji objala a hleděla jí do očí. Všechno nejlepší, broučku! Ať jsi zdravá a šťastná!
Polina se k ní přitulila a funěla jí do krku:
Jsem už velká?
Jasně! Deset let! Ale víš co?
Co?
Pro mě jsi pořád trošku malá. Zkřivila Veronika úsměv a Polina vyprskla smíchem.
To je dobře! Malé mají všichni rádi!
A nestydíš se? Kdo by tě tu nemiloval?
Začala ji lechtat, Polina se chechtala a snažila uhnout.
Tak! Je čas na dárky! sáhla do nočního stolku. Mám něco výjimečného.
Podala Polině krabičku.
Opatrně!
Polina opatrně nadzvedla víčko.
Mami podívala se na Veroniku s úsměvem. To je ten?
Ano přikývla Veronika.
Opatrně vytáhla malou skleněnou sošku koťátka. Věděla, že ji kdysi daroval Veronice její děda Vladimír.
Pro starší dcerku tak ti říkal, že?
Přesně tak.
Děkuju! Strašně jsem si přála, aby byl můj! pohladila drobná ouška kotěte. Ale já jsem jediná dcera
Veronika se usmála a Polina jí pátravě koukla do tváře.
Opravdu? zašeptala. Veronika kývla a Polina vše pochopila, zaťala v pěst kotě a vykřikla: Hurá! Budu starší sestra! Mami, a kdo?
To zatím nevím, zlatíčko.
Dívala se, jak Polina po pokoji skáče a cítila slzy v očích. Po tolika letech čekání
Polina se zarazila, obrátila k Veronice:
To je ten nejlepší dárek, co jsi mohla dát!
Veronika vstala, vytáhla z šatníku velkou krabici.
To je taky pro tebe.
Polina byla unešená krásnými šaty, točila se před zrcadlem.
Mami, kdy všichni dorazí?
Veronika se podívala na hodiny, zalapala po dechu.
Zaspaly jsme! Musíme spěchat.
Stihly to. K obědu už Polina ve slavnostních šatech vítala hosty, domem zněl její smích.
Jak se máte? Libuše usedla unaveně a pohlédla na dceru.
Všechno v pořádku, mami. Polka skončila školu s vyznamenáním, je šikovná i v hudebce. Je radost ji mít.
Tak si toho važ. Ne každý to má zadarmo.
Veronika povzdechla, mluvit s matkou bylo čím dál těžší. Naštěstí přišla do kuchyně Naďa a obrátila řeč na děti. Z osmdesáti procent byla Veronika na půl ucha, když slyšela, jak i starší Miluška skončila na samé jedničky a Viktor je šampion v boxu.
Najednou zazněl Polinčin křik, Veronika vběhla do dětského pokoje. Uprostřed stála uplakaná Polina, bílé šaty už flek na fleku. Veronika ji sevřela v náručí.
Naďo! Lékárnička, rychle! Je nad lednicí!
Všichni začali pobíhat, jen Miluška tiše seděla v koutě, pozorovala Polinu.
Polko, co se stalo? ptala se vyděšeně Veronika.
To není pravda. Lže! Lže!
Kdo lže?
Poranění nebyla vážná. Ošetřila ji, převlékla a posadila si ji na klín v ložnici.
Řekneš mi, co se stalo?
Polina chvíli mlčela, zabořená v matčinu náručí, pak zvedla stejné šedé očiPolina se křečovitě držela maminčina svetru a chvíli jen těžce dýchala. Potom mezi vzlyky vykoktala:
Miluška říkala že jsem cizí dítě, že nepatřím ani tobě, ani babičce že ji mamka s Viktorem měla radši, protože není jako já
Veronika pohladila Polinu po vlasech a dlouho mlčela. Pak si ji přitáhla ještě blíž.
Polinko, víš, odkud jsi přišla? Vím, že se to občas může plést, ale rodina nevzniká jen tak, že někdo někoho porodí. Rodina to je místo, kde je o tebe postaráno, kde tě mají rádi, kde tě přijali srdcem. Pamatuj si, že tě miluju nade všecko na světě. Já i Aleš. A babička tě má taky moc ráda, i když je někdy mrzutá. A jestli ti někdy někdo bude říkat, že nejsi naše pamatuj: jsi. Navždycky.
Polina zvedla oči plné slz.
Opravdu?
Opravdu. Víc než krev je láska, co mezi lidmi proudí.
Chvíli se jen objímaly, dokud se flek na šatech nestal tou nejmenší starostí. Potom Polinka pomalu sklouzla z maminčina klína, narovnala si šaty a setřela slzy.
Tak to půjdu ven a budu se smát nejvíc ze všech! Aby všichni věděli, že tohle je moje rodina.
Veronika se na ni usmála a v jejích očích se místo starých strachů rozhostil klid.
Když večer rozezněl dům babiččin laskavý smích i veselý hlas hostů, Polina seděla na verandě a hladila v ruce křišťálové kotě. Přisedl si Aleš, pohladil ji po vlasech.
Tak co, Polko? Jaký byl den?
Polina se usmála do podvečerního světla.
Víš, tati myslím, že my všichni máme v srdci jedno křišťálové kotě. Stačí jen najít odvahu věřit, že někam patříme.
Aleš ji vzal do náruče a dlouho spolu pozorovali, jak za okny rozkvétají nové sny.
A všechno bylo, jak mělo být.
