Vlaďka, moje nejlepší kamarádka, byla mou součástí už od školky. Proplétaly jsme se spolu ulicemi Prahy od dětských let, seděly vedle sebe ve třídě, a když jsme nastoupily na Karlovu univerzitu, bylo nám jasné, že nic nás nerozdělí. Ve snové mlze jsem tehdy potkala mladého muže, jeho úsměv měl barvu podzimního dne, a jeho oči, hnědé jako vltavská voda, mě hypnotizovaly. Srdce mi zaplálo, ale jeho pohled sklouzl náhodou k Vlaďce ta byla nejen půvabná, ale snad měla okolo sebe zvláštní záři. Zamiloval se do ní, a já se dívala, jak mu Vlaďka opětuje pohled.
Jednoho večera, kdy barevné světýlka Staroměstského náměstí tančily pod oknem, přišla ke mně kamarádka s otázkou zda smí s tím mužem flirtovat. Přiznala, že k němu cítí něco, co jí nedává spát. Zaváhala jsem, v ústech mi zůstala hořkost, ale řekla jsem, že mi to nevadí, a přitom jsem cítila, jak v srdci rozlévám lásku, kterou jsem měla jen pro něj. Nechala jsem navždy darem ten pocit Vlaďce. Život šel dál, mračna odplouvala a čas nás donesl k rodině a dětem. Nakonec jsem svou dávnou lásku pustila k vodě a všechnu něhu věnovala svým blízkým.
Po letech, mezi snovými záblesky a deštěm, mě Vlaďka požádala, abych ji kryla měla tajné rande. V hlavě mi vířily otázky, proč manžel nesmí vědět, kam vede její stíny. Vlaďka se mi tehdy svěřila, že její srdce našlo jiného muže, že bez něj nemůže dýchat, ale rozvod ji neláká, protože její muž je spolehlivý, dobře se stará o děti, miluje ji, je laskavý a vždy přinese domů dostatek korun českých.
Nerozuměla jsem světu, kde se její kroky vydaly. Její muž byl v mých snech prototypem laskavého, úspěšného, pohádkového otce. Proč by měla hledat jiného? Kdyby byl lhostejný, nebo ji nevážil, snad bych chápala, proč utíká. Ale když jí dává tolik lásky, oporu a bezpečí, proč vrtat do těch nejistých pocitů a ztrácet to, co už má? Šeptaly mi o tom zvony kostelů i šustění lipových listů, ale odpověď se vznášela mezi oblaky snů a nikdy nepřišla.
