Deník Kateřiny: Moje kamarádka z hřbitova
Jednoho podzimního večera odešel můj manžel Petr do obchodu a už se nevrátil. Pět let jsme žili s dětmi u jeho maminky v Praze-Modřanech v jejím starém bytě.
Brzy ráno jsem šla na policejní služebnu ohlásit jeho zmizení. Řekli mi, že žádost mohou přijmout až za tři dny. Zapsala jsem tedy jeho popis a čekala…
Prošly už tři roky.
Každý den jsem doufala, že se u dveří objeví stín a že vstoupí do místnosti. Před jeho zmizením jsme žili pod jednou střechou s jeho matkou, která mě nikdy moc neměla ráda spíš mě nenáviděla potichu. Když jsme tam po jeho zmizení zůstali s dětmi samy, už zcela ztratila soudnost. Sousedy přesvědčovala, že jsem jejího syna nechala zabít svými milenci a hodila ho do Hostivařské přehrady.
Snažila jsem se být trpělivá, doufala jsem, že si uvědomí, jaké hovadiny vykládá. Ale nic se nezlepšovalo. Ano, v Praze je pár přehrad a propastí, ano, muži na mě občas pohlédli, ale nikdy jsem neměla žádného milence rodina je pro mě posvátná.
Každým dnem byly vztahy se tchyní horší. Hádkám stačilo málo jednou jsem položila lžíci na špatné místo, jindy šálek. A moje trpělivost nakonec praskla začala jsem hledat možnosti, jak byt rozdělit a odstěhovat se.
Na to mi tehdy řekla jen ledově: Nedovolím ti se dostat do lepšího bytu! Ani nesni, vražedkyně!
Jakmile přišla nabídka výměny, nenašla se dohoda. Nabízeli třetí patro prý ne, má špatné nohy. První patro bude hluk pod okny. Druhé patro vzdálené od obchodu. Když se objevil volný byt přímo naproti našemu, druhé patro, klidný známý blok, nový důvod: Budu z okna vidět své staré okno, odkud můj syn zmizel.
Zavlekla mě do stavu zoufalství, že bych se odstěhovala kamkoli, jen aby hádky skončily a děti už tu hrůzu nemusely poslouchat. Nakonec jsem se s dětmi odstěhovala do starého cihlového domu na kraji Strašnického hřbitova přízemní byt, dlouhé chodby, ticho přerušované jen pohřební hudbou.
Se svou tchyní jsme se rozcházely jako nepřátelé, jako bychom spolu nežily tolik let. Bylo zjevné, že ani na vnoučata jí vůbec nezáleželo. Vůbec ji nezajímalo, že děti každý den poslouchají pohřební marše, pláč truchlících nebo se dívají na kříže a pomníky místo hřiště.
Bylo jasné, že mi chce vrátit svou nenávist. Přitom já neměla se zmizením mého muže nic společného.
Nebylo zbytí, musela jsem si nějak zvyknout na nové místo. Hned první večer jsem koupila pevnou modrou látku, abych ušila závěsy. Na katafalky jsem se dívat nechtěla. Do rána byly hotové, zatemnily jsme okna a rázem žily skoro jako v podzemí skoro bez slunce.
Uběhl měsíc.
Jednoho dne jsem vařila dětem kaši, když jsem v chodbě uslyšela veliké rány. Na schodech seděla Lída naše sousedka. Bolela ji noha, nemohla vstát, a kolem ní se rozkutálely nákupy. Pomohla jsem jí domů, posadila ji na pohovku a přinesla rozkutálené nákupy zpět. Seděla, tiše plakala.
Nabídla jsem, že zavoláme doktora, odmítla. Prý že nepláče bolestí.
Tohle místo je prokleté, zamumlala. Snad každej, kdo tu bydlí u hřbitova, má každý den nějakej malér.
Chvíli jsem ji utěšovala, říkala jsem, že zveličuje, že to přejde. Sama jsem tu měsíc, děti se zvykly, i když ty pohřební marše nepřestávají člověk si zvykne na vše.
Lída jen pokrčila rameny: Uvidíš sama…
A skutečně jakoby se na nás sypaly pohromy: Syn Adam si doma rozdrtil prst činkou, skončil se sádrou. Dcera Terezka začala trpět na žaludek lékař diagnostikoval gastritidu.
To nejhorší ale přišlo za týden.
Probudil mě v noci škrábavý zvuk jako by někdo byl nehty po skle. Byly přesně dvě hodiny. Instinkt mě vedl k oknu. Odsunula jsem závěs a strach mě doslova znehybnil.
Venku stála ve světle luny žena asi mých let. Její namodralý obličej vypadal jako smrtelná maska, na rtech uštěpačný úšklebek. Nedokázala jsem se pohnout, nemohla jsem křičet. Jen jsem tiskla závěs v rukou.
Žena se tiše otočila a odcházela pomalu směrem ke hřbitovu, dokud se neschovala za bránou. Teprve k ránu jsem se znovu probrala ke spánku.
Celý následující den jsem na nic jiného nemyslela. Bála jsem se o tom někomu říct aby si nemyslel, že jsem blázen.
Hledala jsem vysvětlení třeba že si ze mě někdo jen vystřelil? Co když na mě nasadila najatou ženu tchyně? Nebo to mohlo být dílo pohřebního ústavu, kteří chtějí byt vykoupit a udělat z něj kancelář na prodej věnců? Možné i nemožné varianty se mi honily hlavou
Nepříjemnosti se ale jen zhoršovaly. Za dva dny mi v práci oznámili, že mě čeká výpověď kvůli restrukturalizaci. Že mám děti, nikoho nezajímalo. Vybrala jsem si: radši jsem podala výpověď sama.
O dva další dny později, když jsem se vracela domů, zjistila jsem, že mi někdo v autobuse ukradl peněženku s posledními penězi asi čtyři tisíce korun, celá moje jistota. Rozbrečela jsem se
Z domu jsem vzala naše snubní prsteny a šla je zkusit prodat do zastavárny na Žižkově. Nabídli pár stovek směšné. Rozhodla jsem se zkusit ještě štěstí. Venku jsem zahlédla muže s cedulkou: Koupím zlato nabídl o patnáct stovek víc. Souhlasila jsem.
S penězi v kapse jsem mířila na tramvaj, když kolem běžel mládenec a upustil balíček.
Křikla jsem za ním, ale už zmizel. Zvedla jsem balíček uvnitř byly pětitisícové bankovky, snad třicet tisíc.
Objevila se starší Romka: No vida, to máme štěstí, že jsme našly peníze! Policii? Proč, vezmou si je pro sebe. Rozdělíme se!
Vytáhla z balíčku půlku, zbytek mi vrazila do ruky a zmizela.
S pocitem studu a přiznáním, že peníze teď potřebuju jako sůl, jsem pokračovala domů. Po dvou krocích za rohem už na mě čekal onen mladík s mohutným vyholeným parťákem a baseballovou pálkou.
Slyšel jsem, že jste našla můj balíček!
Musela jsem jim peníze vrátit.
Není to celý!
Co jsem vytáhla s Romkou, je vůbec nezajímalo. Označili mě za zlodějku a zabavili mi i ty peníze z prstenů.
Byla jsem zoufalá nevím, jak jsem se dostala zpět domů. Brečela jsem do polštáře a vybavila si, co říkala Lída: tenhle dům děla z lidí trosky, přináší jen smůlu. Nikdy mi nebylo tak mizerně.
V noci mě opět probudil škrábavý zvuk na skle. Vyděšená, ale neschopná odolat, jsem šla k oknu. Za závěsem opět stála ta hrozná žena. Kdyby tu nebyly děti, asi bych vykřikla. Ucpala jsem si ústa rukou a dívala se na ni. Když se pomalu odvrátila a šla zpět ke hřbitovu, klesla jsem na zem a zůstala sedět v rohu až do rána.
Nevěřila jsem, že tohle všechno se děje zrovna mně.
Později další den přišla Lída přinesla mi složenku od správy domu. Měla jsem slzy v očích, ona to viděla, nabídla, že to zaplatí za mě. Něco se ve mně zlomilo rozbrečela jsem se před ní. Vše šlo z pusy ven: hádky s tchyní, nemocné děti, ztracený muž, práce pryč, peníze pryč.
Lída mě obejmula silně a já jí pak řekla i o nočních návštěvách té ženy.
Tak pojď se mnou, něco ti ukážu, kývla.
Za deset minut jsme stály na hřbitově. Přivedla mě k jednomu hrobu. Na fotce památníku jsem poznala ženu z okna.
To je ona? zeptala se tiše.
Jen jsem přikývla, neschopná promluvit.
Držela mě za ruku a vysvětlila, že viděla jejího ducha taky. Po tom zemřel její syn, odešel manžel, ona sama onemocněla cukrovkou a přišly další rány.
Několik dní pak nestrašila. Jenže mě začalo něco nutit chodit k tomu hrobu stále častěji. S každým dnem to sílilo.
Nakonec jsem to nevydržela a šla tam. Bez strachu byl jasný, slunečný den.
Místo bylo zarostlé a zanedbané, sesbírala jsem listí a vytrhala plevel. Když jsem byla hotová, až pak jsem se podívala na fotografii.
Ve dne už nevypadala tak strašně. Její oči měly zvláštní klid, obličej byl krásný, jemný. Šaty jí slušely.
Přišla mi na jazyk otázka: Co dělám špatně? Proč mě chodíš strašit, Věro (přečetla jsem její jméno na kameni)? Co po mně chceš? Myslíš, že jsem šťastná?
Najednou ze mě všechno vylétlo stála jsem u jejího hrobu a vyprávěla jí o svých starostech i strastech. Bylo mi čím dál lehčeji.
Když jsem odcházela, rozloučila jsem se s Věrou jako se starou kamarádkou. Její osud byl ukončen smrtí, můj beznadějí. Ale aspoň jsem žila, mohla zkoušet znovu a znovu.
Tu noc se mi zdál sen. Do mého pokoje vstoupila Věra teď to už nebyl žádný přízrak, ale ta žena z fotografie. Posadila se ke mně a řekla:
Poslouchej. Žádné viny na sobě nemáš. Udělej, co ti povím bude dobře. Tvůj muž padl do dluhů kvůli hazardu. Dluží velké peníze. Skončil v otroctví na Balkáně omámili ho a odvezli pryč. Je naživu, ale už ho nenajdeš. Prodali ho jako pracovní sílu drogy, krutost, všichni tam zešílí. Už se nevrátí. Ty prodej byt pohřebnímu ústavu a kup nový, daleko odsud. Pomohu ti. Brzy potkáš jiného muže a děti bude mít rád jako vlastní. Sbohem.
Zmizela jako kouř. Probudila jsem se s pláčem, ale všechno si dokonale pamatovala šaty s krajkou, brož se zeleným kamenem, vůně mokré země.
Třetí den od návštěvy snu přišli z pohřební služby a nabídli mi odkoupit byt na kancelář.
Nevěřila jsem, jak rychle se naplnila Věřina slova, ale souhlasila jsem. Realitní agent mi během týdne našel byt v klidné, krásné čtvrti. Teď žijeme v pražských Vinohradech ticho, klid a děti mají zase radost.
Brzy jsem potkala hodného muže, který moje děti přijímá jako vlastní. Všechno dopadlo, jak mi kamarádka z hřbitova řekla.
A já na ni nikdy nezapomínám.
