Hele, loni mi volala jedna stará kamarádka, že prý má svoje nejlepší přátele, co by rádi na týden k nám na chalupu u Lipna. Že si chtějí odpočinout u vody právě v našem vesnickém ráji. Vyloženě mě prosila, až jsem neměla to srdce odmítnout, tak jsem teda kývla, ale hned jsem jim předem vysvětlila:
Teď je sezóna v plném proudu, takže jim nemůžu dát pokoj zadarmo. Ale popravdě, ani mi není úplně příjemné účtovat něco kamarádům.
A ona se smála: Neboj, zaplatí. Peníze nejsou problém, jen mají strach, aby nenarazili na nějaké podvodníky víš jak, ti co vezmou zálohu a pak hosty vůbec nepustí dovnitř, nebo je vyhodí v půlce dovolené.
No, chytla jsem se do pasti. Kdybych tušila, co mě to bude stát, nikdy bych to nevzala.
Sama jsem cítila takovou neklid, tak jsem jim nakonec nabídla pokoj za poloviční cenu. Hezká sleva, co.
Den D přišel. Místo rodiny, co mi slíbila, dorazila puberťačka s desetiletým klukem. Byli sice sympatičtí, ale na třílůžkovém pokoji to moc neklapalo, nebyli moc v pohodě.
No, setkání bylo takové přátelské. Uvařila jsem dobrou večeři, potom jsem jim ukázala, co stojí za návštěvu v našem městečku, popřála dobrou noc a šla na svoje online lekce.
Druhý den: syn těch hostů vzal vodní pistoli a stříkal do zapnuté televize! Rodiče byli v pokoji, ale ho to nezastavilo. Omluvili se a slíbili, že televizi opraví. No, dodnes čekám Tak jsem jim z vedlejšího pokoje dala jinou televizi. Co budou večer dělat asi bez té nové
A pak někdo spálil rychlovarnou konvici. Pokud správně pamatuju, puberťačka zapomněla nalít vodu. Paráda.
Když začali pokoj “vylepšovat” (prý moc malý), zlomili dvě nohy jednu u nočního stolku, jednu u stolu. Pro ně to byla sranda “Haha, máte toho nábytku hodně! Přilepíme to lepicí páskou a bude.” “A pod stolek dáme kus dřeva nic hroznýho.”
Vrchol byl hlasitý mejdan, co trval do dvou ráno. Řev, jekot, běhání. Když jsem je požádala po jedenácté, ať přece jen stáhnou muziku, odpověď byla: Odpočívej, za svoje peníze. No jo, nakonec to fakt trochu stáhli, i když až po druhém varování.
Nemělo smysl diskutovat s opilci, tak jsem počkala do rána. Další den jsem sedla s tím párem a řekla na rovinu, že tohle chování fakt nejde. Nejste tu sami a chcete-li odpočívat, musíte být ohleduplní i k ostatním a k mé technice.
Jenže oni pokrčili rameny: Zaplatili jsme, ne? To už mě vytočilo. Díky, že jste přijeli jako kamarádi kamarádky, jinak byste tu nebyli!
Pak byli o něco slušnější a nic dalšího už neponičili ale tím to s tou pseudo-přátelstvím skončilo.
Od té doby si nepíšeme ani nezvedáme. Ale nezabránilo jim to odnést dárky a suvenýry, které jsem chystala pro ně i pro naši společnou kamarádku. A taky dvě velké froté osušky a jeden terakotový prostěradlo z pokoje vzali si je a ani nemrkli.
Musím dodat, že to byli nejlepší přátelé mé kamarádky. S tou jsem byla v kontaktu celou střední, až do její svatby a odstěhování do Plzně. Popisovala je jako fajn a slušné lidi. Kdyby to tak bylo, mohli u nás trávit každé léto.
Tak to dopadlo. Kamarádka dlouho mlčela, ale pak jednou přiznala, že se jim dovolená u nás nelíbila: říkali, že jsem je furt kritizovala a kazila jim náladu. Přitom prý platili hodně peněz!
Upřímně, za ty peníze co dali, nekoupím ani novou televizi, rychlovarnou konvici, stůl, noční stolek, povlečení a osušky. Navíc jsem přišla o zdravé nervy a ostatní hosté byli taky naštvaní. To má vliv i na reputaci příští rok si turisté možná vyberou jiný penzion.
Ale aspoň jsem získala zkušenosti někdy je lepší prostě říct ne.
