Jirko, slyšíš se vůbec? Znamená to snad, že ve čtyřiceti mám běhat s břichem, abych napravila tvoje mladistvé chyby?
No a proč bych měl platit za to, že ti garáž byla kdysi zajímavější než tvůj vlastní syn? ptala se Anna s opravdovým údivem v hlase.
Aničko, prosím tě! tlačil na pilu Jirka. Byl jsem blbec, necenil jsem si toho. Nevnímal jsem, co ztrácím. Teď už je všechno ztracené, Štěpán mě ani nebere jako tátu.
A v čem nemá pravdu? Anna se hořce pousmála. Sedmnáct let žil spíš se spolubydlícím než s otcem. Myslel sis, že dítě se dá vypnout a zapnout jako televize, když tě napadne si zrovna hrát na tátu?
Jirka ztuhl a zamračil se. V jeho očích zablikal známý osten podráždění. Stejný, jaký Anna viděla vždycky, když šlo o otcovské povinnosti.
Aničko, už toho nech! To je minulost. Dej mi ještě šanci, naléhal.
Aby sis zase pohrál a pak všechno hodil na mě a další dítě rostlo bez táty? založila si ruce na hrudi Anna. Děkuji, stačil mi jeden pokus. Ne, Jirko, tohle se už neřeší.
Přes tvář Jirky přeběhla grimasa urážky a hněvu. Nenašel slova, a tak jen vztekle odfoukl a zabořil pohled do mobilu.
Spor byl u konce. Prozatím. Ale problém nezmizel. Po rozhovoru zbyla Anně v duši těžká pachuť. Ne že by ji tolik mrzely ty nesmyslné požadavky, spíš ji bolelo kvůli Štěpánovi.
Bylo jí třiadvacet, když se Štěpán narodil. Stála před porodnicí, vyčerpaná i šťastná, držela v náručí malinkatou bílou smotaninou zabalenou bytost.
Jirka nad nimi stál jako dravec ochraňující své mládě, ani na krok se nevzdaloval. Zářil štěstím, pořádkoval deku, líbal Annu na čelo a s posvátnou úctou bral syna do náruče.
Je celý po mně! I tu důlku na bradě má stejnou, básnil. Jsem tátou, Aničko!
Já to teprve teď začínám chápat. Udělám pro něj všechno. Budu ho vodit ven, balit do plen, budu s ním kopat do míče Budu nejlepší táta, uvidíš!
A Anna na něj hleděla s někde stejným jiskřením v očích. Věřila každému slovu. Zdálo se jí, že mají před sebou dokonalou rodinu, plnou lásky, péče a společných radostí.
Ale skutečnost ukázala svou všední a tvrdou stránku
Hlouboká noc. S tmavými kruhy pod očima chodí Anička po pokoji, houpe řvoucího kojence, už potřetí v té noci. Jirka nespokojeně přetáhne deku přes hlavu, stočí se dál.
Tak ho už konečně uklidni! procedí tiše. Ráno vstávám do práce!
V těch chvílích Anně nezbylo než se stáhnout do druhého pokoje se slzami bezmoci. Dítě řvalo ještě víc, ale ona neměla volbu. Zavírala dveře a hodiny houpala Štěpána, aby Jirka mohl spát.
Víkend. Vyčerpaná z týdne beze spánku, nesměle prosí:
Jirko, nešel bys s ním aspoň na dvě hodiny ven? Padám na pusu, potřebuju si aspoň na chvilku lehnout
Anno, jindy, teď to fakt nejde, mám plno věcí. Kluci mi přislíbili auto do garáže na opravu.
Ale já už vážně nemůžu
Aničko, vždyť jsi silná. Zvládneš to. A já pak přijdu a pomůžu ti.
Dveře se za ním zabouchly. Anna zůstala sama se silou a materstvím, které ji drtilo. A to pak nikdy nepřišlo.
Čas běžel. Štěpán rostl. Anna se snažila navázat aspoň trochu vztahu mezi otcem a synem. Přijde k Jirkovi, ten rozvalený v křesle kouká na fotbal. Podává mu růžovolícího prcka, který natahuje ručičky.
Vem si ho, pohraj si trochu, prosí ne kvůli sobě, ale pro rodinnou soudržnost.
Jirka bere syna nerad, jako kdyby mu někdo vrazil do rukou podezřelý balíček. Drží ho na natažené ruce daleko od těla, dívá se skrz něj na televizi. Minutu, půl druhé pak ho odkládá na zem a otočí se zpátky k zápasu.
A už je Štěpánovi pět. Staví si na koberci ve světlé obýváku hrad z kostek. Jirka prochází kolem na pohovku.
Ani se na něj nepodívá, Štěpán také nezvedne oči. Už si zvykl, že otec v jeho životě chybí.
Nebylo spravedlivé tvrdit, že Jirka byl úplně k ničemu. Domů peníze nosil, dokonce pomáhal Anně s vařením a uklízením.
Ale synovo dětství prostál někde jinde. Jak se teď divit, že ho už dospělejší Štěpán nebral jako otce?
Štěpo, jak ti to jde ve škole? začal se jednou Jirka vyptávat.
Hmm Dobře. Všechno v pohodě, odpověděl zmateně Štěpán.
No, doufám, že známky máš slušný? Jestli potřebuješ, rád ti poradím. Škole je potřeba věnovat pozornost.
Nechci, abys skončil jako zametač ulic!
Dík, tati Ale zvládám. A hned se spěšně vypařil do svého pokoje.
Hele, kdyžtak, o víkendu bychom mohli na ryby, to tě určitě bude bavit! křikl Jirka za ním.
Ale Štěpán už neodpověděl. Jen Anna věděla, že dnes má ve škole diskotéku, pozval na ni spolužačku a ona odmítla. A že ryby ho vůbec nezajímají.
Bylo jasné, že vlak odjel. Štěpán už nebyl malý kluk, co by potřeboval tátu. Dětství, o kterém Jirka začal snít, nenávratně skončilo.
Když si to Jirka uvědomil, začal znova toužit po opravě po čistopise, po dalším dítěti. Anna, která pamatovala každou probdělou noc, byla ostře proti.
Brzy se o jejich rozpory doslechli příbuzní.
Dceruško, všechno vím, Jirka se mi svěřil. Poslechni mě, zvaž druhé dítě. Jirka se změnil, dospěl! Nedopusť, abys mu upřela druhou šanci. Vždyť to je štěstí, zase vychovávat miminko!
Tchyně také přiložila ruku k dílu.
Anno, jestli neustoupíš, můžeš o něj přijít. Chlap má sen, chce být otcem.
Když ty nebudeš chtít, najde si jinou A navíc, je to výhodné i pro tebe. Přemýšlej do budoucna. První syn už brzy vyletí z hnízda, druhý vaše manželství upevní. Nebudete sami na stáří.
Anně bylo nevolno z toho, co slyší od jiné ženy. Jako by její život i tělo byly věcíka směny na tržnici.
Všichni v ní viděli jen matku a manželku, ale ne unavenou ženu, která už jednou tou cestou prošla a dobře ví, co ji na konci čeká.
V zoufalství přišel Anně na mysl podivný plán, skoro absurdní, ale výmluvný. Z komory vylovila starou krabici s věcmi po Štěpánovi a našla v ní ještě fungujícího digitálního mazlíčka tamagoči.
Malá elektronická potvora, kterou je nutné krmit, bavit, léčit a uklízet po ní. Když Jirka přišel z práce, Anna mu podala plastové vajíčko s šedou obrazovkou.
Co to je? divil se Jirka.
Zkušební provoz. Zkus aspoň desetinu z toho, co znamená být táta. Musíš ho krmit a starat se o něj podle hodin.
Jako s miminkem, jen mačkáš čudlíky. Jestli bude to tamagoči živé po roce, uvěřím, že jsi na dítě připravený.
Jirka se nejdřív rozchechtal, myslel, že je to vtip. Pak uviděl její kamennou tvář a ztuhl.
Myslíš to vážně? Živý dítě a tohle, to se nedá srovnávat.
Tak začni s tímhle. Když nezvládneš ani hračku, o dítěti nemůže být řeč.
Jirka se usmál, myslel, že to bude hračka. Hodil tamagoči do kapsy.
První tři dny poctivě vstával v noci, krmil vtipnou potvůrku. Pátý den začal brblat, ale pokračoval dál. Po týdnu si stěžoval, že kvůli nedospání nestíhá práci.
Osmý den doma praštil tamagoči na stůl. Na obrazovce svítil křížek konec hry.
Zapomněl jsem ho nakrmit, v práci byl frmol, prohodil dýkařsky a uhýbal očima před Annou.
Od té doby se hádky a spory nezastavily, jen utichly. Atmosféra nepochopení zůstala, Jirka už ale tak zuřivě netrval na dítěti.
Po třech letech se vše samo vyřešilo. Štěpán se stal vysokoškolákem a přivedl domů přítelkyni, brzy oznámili, že čekají dítě.
Jirka zase ožil. Nadšení neměl hranic. Začal mluvit o druhé šanci v roli dědečka.
Mladým koupil kočárek za peníze, co spořil bokem, nakoupil dupačky špatné velikosti a stavebnice s titěrnými dílky. Přísahal, že bude tím nejlepším dědou na světě. Že bude pomáhat, vozit a hlídat.
Anna sledovala tuhle estrádu s úsměškem a odstupem.
Když se narodil vnuk, historie se opakovala. První týdny Jirka opravdu pomáhal, houpal mimino, fotil se s ním. Euforie rychle opadla.
Na jeho popud si mladí našli pronájem a pomoc skončila u pár naplánovaných návštěv o víkendech, kdy bylo dítě nakrmeno, vykoupáno a v dobré náladě.
Jakmile vnuk zabreptal, Jirka si vždy vymyslel urgentní práci, telefonát, nebo že musí za maminkou na chalupu.
Anna opět pomáhala, dívala se na oba na syna i jeho unavenou přítelkyni a věděla, že se rozhodla dobře.
Štěpán vyrostl v vnímavého muže, nenechal ženu samotnou. A Jirka Ten se nezměnil. Zůstal jen tím, kdo miluje představu otcovství, ne jeho smysl.
Napište do komentářů, co si o tom myslíte! Myslíte, že Anna rozhodla správně? Pište své myšlenky, dejte like!
