Když jsem přišla na svět, táta rovnou odešel pryč. Máma mě vychovávala sama. Teď už chápu, že moc jako rodič vlastně nikdy nefungovala. Odjakživa si pamatuju, že byla buď omámená vším možným, nebo na dny mizela neznámo kam, nebo si domů vodila své “kamarády”.
Až někdy do svých deseti let jsem si opravdu myslela, že i ostatní děti žijí ve stejných kulisách.
V gymplu jsem začala pracovat. Chtěla jsem mít co jíst, a po naší vesnici se vždycky našla nějaká ta brigáda. Dostala jsem pár korun nebo něco malého k jídlu.
Po ukončení školy jsem hledala normální práci, ale holka z chudé rodiny, bez známostí a bez haléře… Musela jsem to zvládnout, jak se dalo. Stejně jako máma.
Nikdy jsem přesně nezjistila, odkud ona brala pořád peníze. Ty drobné, co jsem domů nosila já, jsme hned utratily za chleba nebo polévku. Zdálo se, že jí to vyhovuje, protože nikdy nechtěla nic měnit.
Před třemi lety se u nás začal pořád častěji objevovat jeden chlap…
Vypadal uboze, ale klasický opilec to nebyl. Byl většinou docela milý, ale většinu času si mě ani nevšiml. Doufala jsem, že mámu třeba někam dovede a že bychom se konečně vyhrabaly z téhle žumpy.
Opravdu jsem tomu začala věřit. Po pár měsících pravidelných návštěv se k nám nastěhoval. Žádnou nenávist jsem z jeho strany necítila, ale měl ve zvyku se mi spíš vyhýbat. Katastrofa přišla zčistajasna.
Bylo to asi šest měsíců poté, co jsme spolu všichni bydleli. Přišla jsem večer domů, v ruce pár stokorun, vydřené dlouhým dnem. Myslela jsem, že tím mámě aspoň trochu zvednu náladu poslední dobou byla divně smutná a naštvaná….
Ale sotva jsem vkročila do dveří, máma na mě začala řvát, že už tam nejsem vítaná, a ať okamžitě vypadnu. Nechápala jsem to. Nic jsem jí přece neudělala. Ale věděla jsem, že teď nemá smysl nic vysvětlovat. Šla jsem přespat ke kámošce, s přáním, že máma zase “má své dny” a za pár dní bude klid.
Ale nebyl. Druhý den mě vyhodila znovu. Vyšlo najevo, že ten chlap mě nesnášel od začátku a jen čekal na chvilku, kdy mámu přesvědčí, aby mě vyhodila. A ona ho beze slova poslechla.
A tak jsem ve dvaadvaceti zůstala bez domova. Naštěstí mám přátele, u kterých teď bydlím. Pomáhají mi vezmou mě k sobě, jako bych byla vlastní. Živím se, jak to jde, stejně jako dřív.
Takže když slyším, jak někdo říká, že mladí už si svých rodičů neváží, chci křičet, že někdo k tomu má setsakramentsky dobrý důvod.
