Prostě jen cizí člověk
Eliška se nemohla dočkat, až snoubenec odkráčí z bytu. Jakmile se za ním zavřely dveře, otočila se k mámě s očima, které jí hořely nadšením.
Tak co, mami? Jaký na něj máš názor? Přiznej, že je úžasný! S ním jsem vážně v bezpečí!
Stála uprostřed obýváku, bradu hrdě zvednutou, už viditelně rozplánovaná v roli budoucí paní Novákové. Ve slovech zněla nejen naděje, ale i taková ta česká jistota, že máma její volbu přece potvrdí a poplácá schvalujícím pohledem.
Paní Alena listovala Světem ženy a podívala se na dceru skrz brýle. Mírně pokrčila rameny, než beze spěchu odpověděla:
Je to tvoje volba. Je celkem sympatický, slušně vychovaný, má velké plány. Pokud jeho plat odpovídá slovům, nevidím problém. Ale je to nakonec tvoje rozhodnutí.
Eliščina tvář se rozzářila, jako by ji někdo rozzářil z vnitřní zásuvky. Nadskočila radostí a hned běžela zbrojit souhlas i u svého nevlastního otce, který zabíral křeslo naproti, nohama na stolku a s mobilem v ruce.
A co ty, Pepo? Co myslíš ty? Hodím se zeptat i mužského pohledu!
Josef se jen ironicky usmál, s pohledem zkušeného pamětníka českých rodinných dramat. Mužský pohled bylo u Elišky synonymem pro řekni mi přesně to, co chci slyšet, nebo nic neříkej.
Tvůj Patrik je samolibý, sebevědomě zahleděný do sebe a peníze mu nejsou cizí, pravil klidně a přímo. Děláš si z něj ideálního chlapa, ale nevidíš, jaký je. Pokud s ním zůstaneš, do pár let z toho budeš mít pěknou depresi.
Ticho by dokázalo rozkrájet rohlík. Jen hodiny z Tesca odpočítávaly napjaté sekundy. Pepa neschovával emoce Eliška potřebovala slyšet pravdu, i když by to radši zapila Fernetem.
Eliška stoupla do výšky. Krvavě červené tváře, v očích známá jiskra vzdoru, která vždycky vyskočila, když někdo nahlodával její volby.
Jistě! Učitel života Pepa jako vždy! Copak asi víš, jak mám žít a koho mám milovat?
Pepa nehnul brvou. Po těch letech ho tyhle Eliščiny explodující emoce nechávaly celkem chladným. Klidně pokračoval:
V lidech se vyznám líp než ty. Jsi pořád dítě, i když máš snahu to popírat. Podle tvých kámošů vidím, že si vybíráš příšerně. Tak aspoň jednou nedělej blbosti.
A měl, upřímně řečeno, pointu. Všichni Eliščini přátelé byli typičtí borci z Facebooku jeden ji podvedl, druhý si půjčil prachy a zmizel, třetí měl charisma, ale prázdnou peněženku. Eliška uměla povídat, ale reálně v rukách držela lidi pročesaně povrchně.
Jedna jediná kamarádka s ní zůstala věrná a to bylo ironické, protože s Pepou souhlasila pravidelně. Potichu varovala Elišku, že něco s Patrikem smrdí, ale to šlo jedním uchem sem a druhým ven. Pro Elišku byl Patrik vysněný: jistý si sám sebou, vypadá, že by přepral i účtenku z kauflandu, prostě hvězda. A fakta? Ty překážely.
Já, že nerozumím lidem? Prosím tě! vypálila Eliška nazlobeně. Proč se vůbec ptám tebe? Stejně jsi jen další mámin přívěsek, co se usídlil doma moc dlouho. Jsi mi prostě nikdo. A rozkazovat mi nebudeš!
Mluvila rychle, že by jí závidělo i fórum na iDnesu. V ten okamžik to fakt věřila že jejích rozhodnutí se mají skládat úctivé poklony, a rozhodně ne kritika.
Josef se na chvíli díval stranou, pak se zadíval přímo na Elišku a neřekl už nic ostrého, spíš ztišeně a ztěžka, jako když vám po vánocích dojde, že jste zapomněli dárky:
Od tvých pěti tě vychovávám. Učil jsem tě jezdit na bruslích, řešil školní úkoly, šli jsme společně na první hokej. Celou tu dobu jsem byl pro tebe táta nebo ne? Jestli jsem dneska cizí, proč jsi mi říkala tati?
Hlasy na okamžik změkly. Eliška chtěla něco odseknout, ale včas to zarazila. Očima sklouzla po staré tapetě (ta s oranžovými tulipány trochu retro, trochu děsivá).
Protože to chtěla máma! vybafla nakonec. Jasně jí naskočil obraz biologického otce toho, který se ozval jen na narozeniny a i to většinou zpožděně sms.
Jo, nikdy na mě moc nebyl, ale je prostě můj táta. Ty jsi pro mě cizí člověk!
Bylo to drsné, ale Elišku v ten moment zavalily ty dávné křivdy že Pepa pořád do všeho remcá, že jí nikdy nenechá žít po svém, vždycky vymýšlí, kontroluje. A teď se všechen ten hněv převrátil ven, přímo na něj.
Poslední roky, jak Eliška dospívala, dělila je čím dál větší propast. Z počátku šlo o kecy typu nechoď ven v noci” nebo udělej úkoly, než půjdeš na Instagram. Po čase z toho byla věznice na volné noze: s kým jde, kdy dorazí, co přesně v Brně dělá, na čem ulítává. Pro ni to byla regulérní šikana sledovačka jako dělaná.
Máma to brala jinak starosti ano, kontrolu ne. Zvědavost ve stylu hlavně nespadni do kanálu, jinak se starej, jak sám víš. Eliška za to mámu zbožňovala: nikdy se necítila svázaná, mohla být sama sebou.
Pepovi zbělela tvář, ramena padla, v očích prázdnota, jakou mívají chlapi v tramvaji v pondělí ráno. Zaskřípal zuby:
Takže cizí? Dobrý…
Nebyl naštvaný, prostě ztuhlá bolest. Roky se snažil být pro Elišku někým, kvůli které vůbec ještě s Alenou zůstával. Lásku k matce dávno přehlušila rutina a Eliška byla poslední pojítko k domovu. Do srdce ho píchlo zase, když viděl, jak buduje dceři svět jen plenky, chleba a občasnou aktovku důvěrnost nikde.
Cizí, jasně! zařvala ještě Eliška, ale sama si všimla, že Pepa najednou vypadá, jako když ho vzala zima na jaře. Oči můžou být tvrdé, ale uvnitř se něco sevře na okamžik přesně věděla, že to přepískla.
Máma Alena protočila oči a zabodla se do časopisu. Konečně se ozvala a její hlas byl tak suchý, že bys s ním usmažil bramborák:
Hele, v podstatě má pravdu. Mohl jsi jí být oficiálně blíž, kdybys vyřídil papíry k adopci… nevyřídil, tak se nezlob…
To stačilo. Pepa se narovnal, cosi v něm prasklo a už nezastavil.
Jestli jsem tady pro vás tak strašně špatně… Tak už nemá cenu pokračovat. Dám návrh na rozvod, zbalte si krámy do zítřka. Byt je můj!
Zvládnul to říct pevně, nohy mu trochu zakolísaly, ale držel si důstojnost. Eliška chtěla něco říct, ale hrdlo jí zůstalo suché. Pepa zmizel v hostovském pokoji a práskl za sebou dveřmi tak, že se Aleně málem zlomila záložka.
V pokoji bylo ticho, hodiny tikaly a světlo z lampy připomínalo, že se tu změnilo víc než jen atmosféra. Pepa seděl na posteli, hlavou mu běželo: tolik let se snažil být tátou, jinde by už dávno šel svou cestou, ale zůstal kvůli Elišce. Teď byl fakt jen cizí.
Rozvod přišel rychle bez cirkusů, hysterických scén nebo rozkrádání nábytku. Papíry byly podepsané do pár týdnů, vybavení rozděleno. Alena šla s dcerou zpátky do svého malého zánovního bytu v Brně-Židenicích, kterému rekonstrukce znamenala maximálně nové záclony.
Eliška v tom bytě skřípala zubama byla zvyklá na dům, kde měla svůj pokoj s rohovým stolem, tapetou, co jí sama vybrala z katalogu, a šatník větší než většina garsoniér. Tady se tísnila v kutlochu velkém tak na dvě matrace, z okna hučela tramvaj jako startující letadlo, a ke sprše musela ve frontě.
Hledala záchranu u Patrika přesně jak vsadila. Rychlá svatba na radnici v Brně, oslava pro pár lidí a přebaletěné perníky z Billy místo dortu. Eliška doufala, že aspoň tady jí začne ta pravá rodinná pohádka.
Jenže realita dorazila rychleji než složenka. Už po roce si uvědomila, že Pepa měl s Patrikem bohužel pravdu. Po svatbě zmizely dárky, pozornosti, vtipné SMS v noci místo nich přišly tabulky financí a řeči o tom, že by si taky mohla najít práci, ne? Rodina je tým, drahá, opakoval Patrik. Každý přece přispívá.
S hádkami během týdne nepolevili peníze, domácí práce, plány na budoucnost, všechno. Nakonec Eliška vsadila na klasiku: dítě by to mohlo zlepšit. U Patrika to vyvolalo infarkt.
Dítě? Ještě je brzo, nejdřív musíme postavit barák, vyřešit hypo, vypočítával. Eliška ho přehlasovala a narodila se malá Anička. Brzy přišlo vystřízlivění. S Patrikem se hádali ještě víc, únavou neviděla na krok, a najednou už ani neměla energii dál něco zlepšovat.
Jednoho dne, když Patrik odešel do práce, složila všechno nezbytné do kabelky, naložila kočár a utekla. Byla únava, byla panika, ale snít o lepším už nestačilo.
Zase skončila u mámy v Židenicích. Tam jí paní Alena vydržela podporovat přesně tři večery pláče a nočních kojení. Pak sbalila nervy i ponožky.
Eli, tohle už nejde. Tohle je můj byt, já tu nechci být v kolotoči kolem brečícího dítěte. Najdi si něco vlastního.
Eliška se rozbrečela, slzy v očích, hlas klesl:
Mami, kam mám jít? Práci mám čerstvě, a peníze na nájem mi ani hypoteticky nevydají…
To jsou tvoje starosti, ne moje mávla rukou Alena. Vychovala jsem tě, vyštudovala, teď si svůj život vyřeš sama. Na hlídání vnoučete si mě fakt neobjednávej.
Některé národy mají oporu rodiny, v Česku je to spíš díky-bohu-mám-vlasy-po-matce. Peníze na první týden ji máma postrčila, ale s jasnou poznámkou: Nadstandard nečekej.
Malá Anička měla osm měsíců a školka byla zatím výsadou bohatých. Eliška pracovala z domova sem tam překlepávala texty, zadávala grafiku a hledala, jak ušetřit i poslední korunu. Jenže příspěvek na bydlení připomínal spíš příspěvek na rohlík. Věděla, že teď už fakt není nikdo, kdo by ji podržel.
Pak si vzpomněla na Pepu. Vždyť byl vlastně jediný chlap v jejím životě, co ji kdy opravdu podržel. Co kdyby mu ukázala Aničku třeba se rozněžní, nabídne jí aspoň chvilku domova…
Zabalená do naděje, nastrojila malou Aničku, posbírala pár plen a šla. Dveře otevřel Pepa, šedivé tepláky, v jedné ruce hrnek a v očích únava.
Ahoj… přišla jsem… chtěla jsem ti ukázat tvou vnučku, pronesla Eliška rozpačitě.
Pepa hodil pohledem z Aničky na Elišku a bylo v tom docela české: studená sprcha, v které není ani kapička zášti, jen ironie a stará bolest.
Takže jsi za mnou došla, i když jsem pro tebe cizí, jo? Co ode mě přesně chceš? Malá je pro mě stejná cizinka jako ty. Mám snad jako skákat radostí?
Eliška cítila, jak se jí kroutí žaludek čekala pohádku o odpuštění, místo toho dřevěný stůl a ticho mezi nimi. Pokusila se o smířlivé gesto:
Udělala jsem chybu, byla jsem hrozně naštvaná… Ale vždycky jsi byl můj táta…
Tak natolik tátou, že sis na mě celá ta léta nevzpomněla, jo. Slova se říkají snadno, Eli. Kdybys přišla hned po naší poslední hádce, třeba bych ještě mohl odpustit. Ale teď… už tě tu nepotřebuju.
Naznačil dveře, diskuse skončila. Elišku zastavila stud a smutek, opravdu jí došlo, že mosty už dávno spálila vlastní pýchou.
Pomalu vytáhla kočár ven, kroky těžké, jakoby se jí beton lepil na boty. Nebyla už kam utéct a poprvé v životě věděla, že to byla jen její vina.
Jenom ona může být zodpovědná za Aničku, kdo jiný…
Možná je česká ulice v podvečer stejná všude na světě pouliční lampy svítí, trávník zežloutlý, auta míjí, a někde uvnitř roste rozhodnutí, které tak dlouho přehlížela.
Doma usedla s plánem, co v českých poměrech funguje: požádala klienty o zálohu, sehnala podnájem na okraji města maličký pokojík, kde sice praskaly parkety a soused houkal na televizi i v noci, ale byla tam postýlka pro Aničku a stůl pro práci.
První týdny byly tragikomedií na jídlo tak tak, noci bez spánku, ale hrdost, že to dává sama. Postupně přišli trvalejší zákazníci, našetřila trochu peněz, na pár hodin týdně domluvila chůvu, aby zvládla víc práce.
Občas zašla s Aničkou do parku krmily kachny na Lužánkách nebo pozorovaly děti na písku. A jednou, když procházela kolem dětského hřiště, zahlédla Pepu na lavičce s Bleskem v ruce. Vteřinu zaváhala, jestli zamávat, ale pak prostě pokračovala dál. On si jí nevšiml. Nebo dělal, že ne.
A víte co? Už to nebylo potřeba. Zvládla to bez něj, a byla na to trochu hrdá. Možná to není úplná pohádka ale v Česku, kde se většinou spíš přežívá než žije za zvuku happyendu, to byl vlastně docela úspěch. Šlo to i bez cizích lidí. Hlavně, že šla dál jen kvůli tomu, kdo na ni doma čekal a to byla Anička.
