Nedávno jsem oslavil sedmdesáté narozeniny. Moje žena, bohužel, se tohoto dne nedožila, zemřela před časem. Ve svůj sváteční den jsem byl obklopen svými třemi syny, jejich manželkami a vnuky. Celý život jsem toužil po dceři, a teď prosím své děti, aby mi dali vnučku. Slibují mi to. Druhý den ráno jsem šel na hřbitov navštívit hrob své zesnulé ženy. Tam jsem potkal manželku svého dlouholetého kamaráda. Ukázalo se, že i můj přítel nedávno zemřel. Dali jsme se do řeči, vzpomínali na mládí. Posadili jsme se do kavárny a ona se mě začala ptát.
Pamatuješ si, jak ses kdysi scházel s Annou z Moravy? Proč to tenkrát nevyšlo? Tenkrát to bylo jiné. Její rodiče si přáli, aby si vzala Moravana, ale já jsem Čech. Slyšel jsi někdy o své dceři? Jaké dceři? Tvojí dceři jmenuje se Markéta. Když tvoje přítelkyně zjistila, že je těhotná, rodiče ji poslali na venkov. Dozvěděla se, že ses oženil s jinou, a nic ti neřekla.
Spěchal jsem domů a přemýšlel, jak tu zprávu sdělit svým synům. Bál jsem se, že mě odsoudí, protože toužím najít svou dceru. Ale synové mě podpořili. Řekli, že vždy snili o sestře. Začali jsme ji hledat. Ukázalo se, že moje moravská dcera Markéta žije v Praze. Hledání pak bylo snadnější, znali jsme její jméno i příjmení. V té době jsem byl nemocný, cítil jsem se slabý, ale věřil jsem, že to zvládnu.
Za týden jsem se probudil ve svém pokoji a vedle mne ležel muž Dobře, zvládl jste to! Musel jsem, hledám svou dceru. Všichni doma mě čekají. Všiml jsem si, že vaše rodina nejde rozptýlit, každý den se tu pod oknem scházejí příbuzní. Mimochodem, teď jsou tam.
Pomohl mi dojít k oknu. Pod ním stáli moji synové, jejich manželky, vnuci, starší paní s dcerou, a mezi nimi pobíhala černovlasá holčička. Pane, to je moje vnučka! Mám vnučku!
A tehdy jsem pochopil: v životě není nikdy pozdě hledat to, co nám chybí, a radost ze setkání může překonat i nečekané překážky. Pravé štěstí spočívá v rodině a v naději, která nás nikdy neopouští.
