Je mi šestadvacet a moje žena mi každý den opakuje, že mám problém, který nechci přiznat.
Slyším to pokaždé, když odcházím z práce nebo mě propustí.
Říká, že není normální, když nejdéle vydržím v zaměstnání šest měsíců.
Má pravdu.
Někdy vydržím měsíc, někdy patnáct dní, někdy ani ne dokončím zkušební dobu.
Dělal jsem kdeco údržbu, uklízení, zametání chodníků, čištění toalet, nakládání zboží ve skladech.
Vždycky začínám s odhodláním, ale po několika dnech mě to začne ubíjet tělesně i psychicky.
Není to jen únava.
Je to i stud.
Dokončil jsem jen základní školu, nikdy jsem se už do školy nevrátil.
Když nastoupím na takovou práci a dostanu vestu, koště nebo kýbl, mám pocit, že tam nepatřím.
Sleduji ostatní kolegy rezignovaně pracují, na nic si nestěžují a já v sobě pořád slyším, že tohle nemůže být můj život.
Začnu chodit pozdě, pracovat líně, hledat záminky, proč chybím.
Jednoho dne mě zavolají do kanceláře a řeknou, ať už nepřijdu.
Moje žena tomu nerozumí.
Pracuje v obchodě v Brně už čtyři roky.
Vydělává málo, ale má jistotu.
Každý měsíc ví, kolik dostane.
Když opět přijdu domů bez práce, dívá se na mě naštvaně a s unaveným výrazem.
Říká: Problém není práce, problém jsi ty.
Ty nic nevydržíš. Odpovídám jí, že na takové pozice nejsem, že jsem stvořený pro něco jiného, že jsem se nenarodil proto, abych celý život čistil záchody.
To ji rozčílí ještě víc.
Řekne, ať si dodělám školu, naučím se něco pořádného, ať si udělám kvalifikaci.
Tvrdí, že mě nikdo nevezme na jiné práce, když nemám ani výuční list.
Slíbím, že to udělám, ale měsíce míjejí a pořád se nezapíšu.
Pořád mám výmluvu nemám peníze, nemám čas, udělám to později.
Pravda je, že se bojím vrátit do školy jako dospělý, sedět vedle mladších, cítit se pozadu.
Doma je to už rutina.
Háme se stále o stejné věci.
Ona říká, že jen sním, že hezky mluvím, ale nic nedělám.
Já jí řeknu, že se smířila se svým životem, že už jen přežívá místo aby žila.
Někdy si křičíme.
Někdy spolu několik dní nemluvíme.
Vydám se zase hledat práci, s ohnutým životopisem v kapse, a vracím se zklamaný, když mi řeknou ozveme se vám.
Nejhorší je, že opravdu sním.
Sním o vlastním podnikání, o tom, že nebudu závislý na nikom a že se nebudu stydět za svou uniformu.
Chci ráno vstávat pro vlastní věc, ne proto, abych poslouchal rozkazy.
Ale sny neplatí nájem ani jídlo.
A ona mi to připomíná každý den.
Mám opravdu problém, který nechci přiznat?
Nebo mám jen právo snít o něčem větším?
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
