Já svého muže nikdy nemilovala.
A jak dlouho jste spolu byli?
Od roku sedmdesát jedna, tak si to spočítej.
A jak to, žes ho nemilovala?
Seděli jsme spolu s jednou paní na lavičce u hrobu. Neznali jsme se, prostě jsme každý přišli uklidit jiné hrobky a dali se do řeči.
To je manžel? přišla a kývla na fotku na pomníku žena v šedivém baretu.
Manžel. Už je to rok Pořád si nemůžu zvyknout, hrozně mi chybí, srdce bolí. Chodím sem často. Moc jsem ho milovala, utáhla si černý šátek kolem krku.
Chvíli bylo ticho, pak žena přisedla blíž a povídá:
Já svého muže nikdy nemilovala.
Druhá se překvapeně otočila:
A jak dlouho jste spolu vlastně žili?
Vdala jsem se v roce sedmdesát jedna, takže docela dlouho.
A jak to, že jsi ho nemilovala, když jste strávili tolik let spolu?
Ze vzdoru jsem si ho vzala. Líbíval se mi jiný kluk, ale ten dal přednost mé kamarádce, tak jsem si řekla: vyvdám se dřív než oni! A Franta… takový tichošlápek, pořád se za mnou tahal, byl do mě zamilovaný, ale
A? Jak to dopadlo?
Skoro jsem utekla hned ze svatby. Vesnice slavila, já brečela. Říkala jsem si: tak to je konec mého mládí, všecko skončilo. Podívala jsem se na ženicha no, dalo se z toho skoro zbláznit. Malý, s kouty, uši trčily, oblek na něm visel jako pytel. Jen se smál a koukal na mě těma svýma očima Říkala jsem si, že si za to můžu sama.
A co potom?
Byla jsem u jeho rodičů, začali jsme tam žít. Jeho máma se o mě starala, pode mnou se prášilo. Já byla tehdy hezká ženská, v oči fialové, cop, pořádný dekolt, každý viděl, že k sobě vůbec nepatříme. Ráno jsem vstala a boty už umyté, Frantova máma to zařídila. A já? Byla jsem protivná, velela jsem, hádala se Zloba ve mně, protože jsem ho nemilovala. Samozřejmě se to pokazilo kdo by to vydržel?
Tak Franta navrhl, jestli nepojedeme vydělat nějaké peníze na novostavbu na Moravě, že se osamostatníme a bude nám líp. A mě to bylo jedno, jen pryč! Hlavu jsem měla v oblacích.
Byly to tehdy doby, kdy nábor na Moravu běžel naplno. Franta si všechno zařídil, jeli jsme nejdřív do Ostravy, pak dál do Brna.
A když jsme cestovali ženské v jednom vagonu, chlapi v druhém. Franta zůstal bez jídla, u mě byla taška s jídlem, ale tehdy se mezi vagony přecházet nesmělo.
Mně to bylo jedno, hned jsem si našla kamarádky, zábava byla, všecko na jednu hromadu. Všechny koláče, co jeho máma napekla, jsem rozdala holkám.
Pak na stanici za mnou přišel, jestli mám něco k jídlu bylo mi trapně, že nemám. Říkal, že je to v pohodě, že má všeho dost a lidi mu nabídli. Ale věděla jsem, že kecá on by si u cizího nevezme ani kus chleba.
Hned jsem na něj zase zapomněla.
Pak jsme dorazili, radost ubytovali nás v baráku: třicet pět ženských v jedné místnosti, chlapi bokem. Prý dočasné, že časem rodinám dají pokoje. A mě to ani nevadilo. Frantovi jsem se vyhýbala, vždycky jsem dělala, že někam spěchám. Holky mě i peskovaly: vždyť je to tvůj manžel!
Stál pod oknem, čekal, až vykouknu. Tam samá louka, kopce, vlhko a mě to bylo jedno.
Říkala jsem si tehdy že se s ním rozvedu. Děti nám Bůh nedal, žili jsme už dva roky spolu a mezi námi vůbec nic nebylo. Párkrát jsem u něj v noci přespala, spíš z lítosti.
A pak se na stavbě objevil Jenda vysoký, snědý, vlnité vlasy. Dělala jsem betonářku, makali jsme tam jako koně, ale byla tam sranda. Měli jsme dobré jídlo, české pivo, pomeranče, klobásy něco, co jsme nikdy předtím neviděli. Ke kulturáku za námi přijížděly koncerty, tancovačky jen pro náš barák.
S Jendou nás seznámily holky. Všechny po něm házely očkem, ale on se zahleděl do mě.
Zamilovala jsem se. Vášeň.
Franta mě přemlouval, skláněl hlavu, že to snad přejde Ale já měla před očima jen Jendu.
Rozvedu se, říkala jsem Frantovi.
Dostali jsme už i samostatný pokoj, tenký příčky, ale lepší než nic. Tam už jsem s ním nemohla být.
Franta pořád chodil někde v okolí, když jsem byla s Jendou, cítila jsem ho za zády. Ale já byla zamilovaná, bylo mi jedno, co Franta dělá.
Žena v černém šátku poslouchala bez dechu.
A jak to snášel?
Vydržel Protože mě miloval. Jenomže pak Jenda mě svedl a nakonec začal chodit s naší účetní Katkou, mě pustil k vodě. Když jsem mu řekla, že jsem těhotná, otočil to proti mně. Pořád říkal, že jsem se mu pověsila na krk, že mám slabýho chlapa za manžela.
Frantovi se to doneslo, lidi to dokážou roznést rychle. Ten z toho zešílel, šel se s Jendou prát. Dali se do sebe za barákem, já se to dozvěděla až když Frantu odvezli do nemocnice.
Běžela jsem tam, v autě nadávala šoférovi Co tím Franta dokázal? K čemu s ním zápasí? Šofér mlčel, bylo znát, že mě odsuzuje.
V nemocnici jsem ho viděla nateklá tvář, rozbitý nos, pohmožděná noha.
Proč jsi to dělal? ptala jsem se.
Říkal, že to bylo kvůli mně.
Bylo mi líto sama sebe. Těhotné z novostaveb posílali pryč, děti tam nebyly vítány. Znamenalo to jet zpátky do vesnice a vysvětlovat, že to není Frantovo dítě Co tam se mnou bude? Abych pravdu řekla, nebyla jsem si jistá, čí to je, protože i s Frantou někdy bylo
Nosila jsem mu do nemocnice jídlo, ale necítila jsem k němu lásku, spíš povinnost.
Jednou, když už chodil s berlemi, stál jsme u okna, v nemocničním pyžamu, celý vyprahlý smutkem. Dívá se ven a říká:
Nerozváděj se, pojedeme odtud pryč, dítě bude moje, nebudu nic řešit.
A já místo abych poděkovala, řekla jsem: Proč bys to dělal?
Protože tě miluju řekl.
A já jen: Jak chceš.
Otočila jsem se a šla pryč po chodbě, v zádech cítila jeho pohled. Čekal, že se otočím a já to neudělala. Přitom jsem si v duchu oddychla, že nemusím zpět na vesnici, že s dítětem mi bude líp, když zůstanu s ním.
Přestěhovali jsme se do východních Čech. Franta byl pořád tichej, ale v práci dosáhl uznání. Měl stavební průmyslovku a byl brzy vedoucím. Byl stále na cestách, ale domů vždycky přivezl něco dobrého.
Mám ženu, čekáme miminko! chlubil se všude.
Bylo to do očí bijící, mně bylo trapně. Dostali jsme pokoj v činžáku, já dělala účetní.
V porodnici mi došlo, že syn je Jendův, černovláska jako on. Ale Franta nepípnul, usmíval se na chlapečka a při odchodu z porodnice měl slzy v očích.
Malý Tonda byl už od narození těžký případ. Onemocněl, byl neklidný, Franta byl vedle z toho, ale ani slovo mi nikdy nevyčetl.
O rok později jsem Frantovi porodila dceru Markétku, pojmenovali jsme ji po jeho mamince. Tehdy jsem si uvědomila, jak jsem jeho rodičům ublížila, ale děda už byl po smrti, aspoň babičce jsem udělala radost.
K Frantovi jsem necítila vůbec nic, ani lásku, ani nenávist. S dvěma malými dětmi člověk nemá na city čas, potřebovala jsem jen, aby pomohl. A Franta uvařil, uklidil, nechal mě vyspat.
Jednou chtěl prát prádlo musela jsem mu skoro vytrhnout lavor z ruky, byla jsem rozzlobená, že se chová jako ženská. Říkal: Voda ledová, proč bys to měla dělat ty, když můžeš onemocnět? a kašlal na to, co si kdo myslí.
Byla jsem z toho někdy na nervy. Jeho láska mě časem spíš rozčilovala.
A Tonda, když mu bylo třináct, už měl problémy s policií. Já kvůli němu znala místního strážníka Karla, byl bezdětný, fajn chlap. S Tondou si rozuměl, Franty si ale hoch nevážil, posílal ho do háje. Franta byl slabý, nedokázal být přísný, já v zoufalství hrábla i po pásku. Jinak to nešlo, když syn kradl po stáncích. Otec mu to vždycky bránil, vytrhl mi ho z ruky.
Franta pak jel na školení do Prahy, my už bydleli v Pardubicích v pěkném bytě. Franta chtěl, abych rozhodla, zda má jet: Když řekneš, že nemám, zůstanu. Cítil, že je to mezi námi špatné. Poslala jsem ho jet.
Po jeho odjezdu mi Karel navrhl, abych se rozvedla, že ho stejně nemiluju Ale já
Žena na chviličku zmlkla, otřela ze stolu listí.
A co ty? Odejít za Karlem, odešla jsi?
Na čele měla vrásku, bylo poznat, že je jí to těžké.
Pořád jsem o tom přemýšlela Franta mi napsal dopis. Dodnes ho mám schovaný, nikdo o něm neví. Napsal, že chápe, že jsem ho nikdy nemilovala, že jsem ho jen snášela. Prý když mu napíšu, že už nechci, tak se už nevrátí. Slíbil, že děti nenechá na holičkách, že mi bude posílat půl výplaty, všechno přenechá mně. Přál mi štěstí, neměl v sobě ani trochu zášti. Všechnu bolest si nechal pro sebe a mně nechal žít.
Venku padalo listí, den byl podzimní, teplý, modrá obloha.
Proč pláčeš? zeptala jsem se jí.
Jen tak když si člověk vzpomene na svůj život, někdy ho to rozpláče Povídej dál. Odejít, zvládla jsi to?
Celé noci jsem nespala. Tonda zlobil, já byla zmatená, dopis jsem krčila v ruce. U nás v práci byla mistryně, už starší, kamarádka. Ta říkala: Lído, ty jsi blbá, takového chlapa bys měla nosit na rukou.
A jednou ráno jsem se zvedla a najednou mi ztuhlo srdce co to dělám za hlouposti! Ten člověk kvůli mně prakticky celý život trpí, a já?
Vzpomněla jsem si na všecko jak chodil za mnou, jak mi pomáhal. Po operaci v nemocnici jsem byla na umření, už to vypadalo špatně. Franta seděl celý dny vedle mě, nikoho k sobě nepustil, držel mě za ruku, sháněl léky, zařizoval všecko.
A pak se nám popletl balík, co přišel z okresního města. Počasí bylo špatné, balíky se rozhodily po sněhu, někdo nám donesl cizí. Franta vzal balík, šel s ním do vedlejší vesnice pěšky, ačkoli byl vánice. Říkala jsem, ať nikam nechodí, že je to jedno on řekl, že lidé čekají, že my přece
Vrátil se omrzlý, onemocněl.
A tehdy mi došlo, že nikoho jiného nechci.
Napsat dopis? Nejde. Tolik let jsem mu dávala najevo, že pro mě nic neznamená. Jak bych mu teď měla popsat své city?
Ale věděla jsem, že už chtěl odejít, že si myslel, že mám někoho nového.
Byl podzim, přesně takový teplý. Dala jsem děti k babičce, zařídila v práci volno a vyrazila za ním do Prahy.
Vlak jel pomalu, snad šnečí rychlostí, nemohla jsem se dočkat, až ho uvidím. Hlavou se mi honil jeho pohled známý a drahý.
Na adrese v koleji mi řekli, že je na přednášce, poradili mi, kde najdu školu. V metru jsem všude hledala jeho oči.
Dovnitř mě nepustili, čekala jsem na chodbě. A najednou vyšel jeho ročník: Franta v saku, tmavá aktovka, vypadl z něj úplně jiný člověk. Já úplně zkameněla ochořelá vlastní láskou k vlastnímu manželovi.
Skupina šla kolem, já mlčela. On si mě nevšiml. Otočil se až na zavolání.
Zastavil, nevěřícně se dívá Snad minutu jsme na sebe zírali všude kolem padalo listí.
Pak se rozeběhl, aktovka mu vypadla z ruky, rozletěly se sešity Objali jsme se a nebyli schopní slova.
Co chceš k tomu říct?
Jeho spolužáci se smáli: Tak to je láska! Tolik let spolu a takové shledání.
Šátek paní posluchačky byl úplně mokrý, utírala si slzy.
Tak jste spolu v lásce vydrželi až do konce?
Co do konce?
No, neříkej, mávla směrem ke hrobu druhé, Tady leží tvůj muž, ne?
Ne, to je náš Toník, syn. Odešel brzy, ani čtyřicítky se nedožil. Prošel si ledasčím, i v kriminále seděl. S Frantou jsme se s ním natrápili. Pak začal pít a… odešel.
Tak manžel žije?
Žije, chvála Bohu! Dovezl mě sem, potřebovala jsem tu uklidit, a pak jel za svými záležitostmi. Dceři pomáháme. Ukázala za sebe Už jde, pro mě, my se zakecaly. Nechcete někam svézt?
Ještě tu projdu své hroby, děkuji.
Přicházel k nám muž, tak kolem šedesátky. Černá bunda, kožená čepice, kulatá tvář, dobrosrdečný pohled. Pozdravil s úsměvem.
Unavený, Františku? Uběhal ses?
Manželka mu smazala smítka ze šatů, posbírala nářadí, těžké odpadky vzala sama, protože ho bolela záda.
A tak spolu odešli ruku v ruce žlutou alejí kolem hrobů.
Před zatáčkou ještě žena v šedivém baretu zamávala na rozloučenou a její muž za ní.
A já, když jsem zůstala u hrobu, dívala jsem se na fotografii svého muže a došlo mi, že štěstí nikdy nepřijde samo od sebe. Štěstí existuje jen, když ho přijmeš do svého srdce.
A to jediné je to pravé: milovat a být milován.
