No to je, kámo, ostuda už mají všichni okolo zahrádky uklizený, jen ta naše pořád jako pěst na oko. My bychom taky rádi, ale mně zas začal zlobit revma a máma má úplně zablokovaná záda.
Hele, Michale, proto jsem vlastně přišel tatík si v ruce žmoulal čepici nechtěl bys nám s mámou trochu pomoct vykopat brambory? Ostuda je to, už mají všude hotovo, jen my pořád nic. My bychom to nějak zvládli, ale mě bolí klouby a máma se vůbec nemůže ohnout.
Michal si právě natahoval holínky a otráveně zahudroval:
Proč jich sázíte tolik? Hladem snad netrpíte. Já dneska nemůžu, táto, musím do okresu.
Táta chtěl něco říct, ale jen mávnul rukou a šoural se ven.
Na dvoře popadl vidle a s kulháním se vydal na zahradu.
Anděla, co si přepásala nemocná záda teplým šátkem, spěchala za ním:
Tak co, Nikolo, přijedou děti?
Odpověděl jí od plic:
Aha, jo, počkej si. Tak chyť kýbl a sbírej brambory. Pět dětí jsme vychovali a ani jeden nemá čas pomoct rodičům. Pohni kostrou, babo. Do večera snad něco stihnem.
Mezitím Michalovu ženu Irmu taky hryzalo svědomí a říkala mu:
Fakt teda, co jste to za generaci. Všechno jen sami pro sebe, rodičům nic, hanba mluvit. Kdyby moji byli naživu, letěla bych domů i na křídlech, trochu jí zlomil hlas.
Michal ji objal:
Máš pravdu, není to od nás hezký. Bydlíme kousek a stejně se skoro nescházíme. Hele, já si zítra vezmu volno, ty obvolej ostatní.
Irma sedla ke stolu a vzala mobil i zápisník.
Nemůžete? Práce? To máte všichni. Tak si vemte dovču. To vás netrkne, že naši už sotva lezou a vy se nejste schopný zvednout z gauče? Děti nemáte s kým nechat? Klidně vemte s sebou, bude jim líp na vzduchu než u tabletu v obýváku. Čekáme!
Prostě ať hrozila nebo prosila, nakonec všechny obvolala a najednou se to začalo hýbat.
Děda Nikola si právě sedl, aby si trochu oddechl:
No tak, Andy, to budeme kopat brambory asi až do prvního sněhu. Proč jsme jich zas sázeli tolik? Ty pořád, že co když nebudou mít děti dost. A kde ty tvoje děti jsou? Ani prstem nepohnou. Pamatuješ dřív? Nás tu byla banda jak hrom, k obědu už bylo po všem. To byly časy
Anděla se zaposlouchala:
Slyšíš, dědo, někdo přijel…? Zajdi se podívat.
Nikola se s obtížemi zvedl a šoural směrem ke vchodu. Najednou smích, křik a rámus. Anděla, opírající se o záda, šla za nimi.
Pane bože, tolik lidí! Děti dorazily i vnoučata. To je teda radost.
Tak dědo, ukaž, kde máš tady lopaty, vidle a vědra, velel Michal.
Táta, dojatý až k slzám, vrazil do toho trochu drsného humoru:
Jsou furt na stejném místě. Už sis zapomněl, kde to je?
A najednou to jelo. Jeden kopal, druhý sbíral, další nosil brambory pod přístřešek na sušení. Andělu poslali do domu.
Snachy si vyhrnuly rukávy a začaly kouzlit v kuchyni, aby bylo čím všechny později pohostit. Anděla ale v klidu být stejně neuměla. Tu přiběhla poradit, tu zkontrolovat bez hospodyně by to přece nebylo ono.
Na zahradě panovala pohoda a smích.
Hele, Michale, vzpomínáš, jak jsi mi jednou v dětství házel bramborou do čela? Tak tady máš zpátky! smál se brácha Štěpán.
Děda jen pobaveně bručel:
Co vám to, chlapi, je? Už vám není dvacet a hrajete si jak kluci.
Hotovo! Zahrada vykopaná, natě složené na hromádku, brambory pěkně pod přístřešek. Je čas si dát něco malého k jídlu.
Venku na dvoře rozložili veliký stůl, všichni sedli, smáli se, vzpomínali na dětství.
Anděla si sem tam utřela slzičku do šátku. Děti má dobré. Sousedi šli kolem, zdravili, chválili. Některým bylo smutno, vzpomněli své, co nejezdí…
Irma tiše pošeptala Michalovi:
A co jsi řekl v práci?
Objal ji kolem ramen:
Řekl jsem na rovinu, že rodiče potřebují pomoc. Pustili mě hned, a říkali, že to je jasná věc, rodičům pomoct, že to je svaté.
No, kamaráde, mezi všema těma povinnostma nezapomeň na rodiče. Oni si většinou o pomoc sami neřeknou, stydí se nebo nechtějí obtěžovat. Ale když přijedeme a jsme všichni spolu, mají největší radost na světě.
