Dnes ráno osmnáctiletá dívka porodila holčičku. Její jméno bylo Božena. Po porodu napsala prohlášení, objednala si taxík, a beze slova odešla z porodnice, aniž by se ohlédla. Ale ani v nejpodivnějším snu by ji nenapadlo, jaký zázrak na to děťátko ještě čeká.
Když jsme s manželem, Josefem, přijeli večer do nemocnice v Praze, mezi kapky melancholického deště, naše srdce byla plná štěstí a neklidu, v předtuše narození našeho čtvrtého miminka. Naše rodina už byla vskutku početná, taková malá česká pohádka.
Musím přiznat, že naše druhá a třetí dítě byla dvojčata Oldřich a Věra, což byla skutečná překvapivá lavina, protože v našich rodinných kronikách se nikdy taková událost neobjevila. V dalších měsících mé těhotenství jsme se smáli: A co když přijdou zase dvojčata? Češi mají rádi smích i v těch nejzvláštnějších chvílích.
Rodiče byli z novinek paf a s ochotou nám v těch prvních chaotických dnech pomáhali. Na druhém ultrazvuku v Motole nám lékař řekl, že na dvojčata to tentokrát nevypadá.
Ale na svět přišel náš čtvrtý nindža jen jedno miminko. Všechen neklid se ztratil, jako by jej odvál pražský vítr. Usadila jsem se v samostatném pokoji, který Josef už dopředu zaplatil dvěma tisíci korunami.
Za pár hodin mi zdravotní sestra donesla naši holčičku na nakrmení. Najednou do pokoje vkráčel primář pan Novotný se zamlženým pohledem: Objevila se nám tu taková, ehm, zvláštní záležitost
To stejné ráno, kdy Božena porodila holčičku, napsala krátké prohlášení o vzdání se dítěte, a odjela z nemocnice taxíkem, co vrzaly dveře. Po porodu nemohla téměř chodit, ale dusila tuto skutečnost, jako by se chtěla rozplynout v ulicích Prahy.
Dítě bylo úplně zdravé, krásné jako obrázek. Přes oči jsem zahlédla stříbrnou stužku snu: Tak moc sis přála dvojčata co když bys té holčičce dala domov ty? Slyšela jsem, jak hlavní sestra Radmila šeptem praví: Můžeme zapsat, že jsi ji přivedla na svět ty Ale já přece nechci, aby ta holčička skončila v ústavu, v anonymní šedi, která drtí dětské sny. Srdce mi pukalo. Samozřejmě, bylo by to nelegální; v Česku by to neprošlo ani přes okno na úřadě.
Oficiální adopce, to je proces na mnoho měsíců a nic nezaručí. Než k tomu dojde, bude to děťátko v kojeneckém ústavu v Libni Postava malé holčičky mizela mi v hlavě v mlze. Bylo to smutné, až se z toho kraje rozhostilo ticho.
Znala jsem Radmilu dlouhé roky, byla to laskavá a srdcem otevřená žena. Často jsme spolu pily melta a povídaly si o životě. Snad proto mi nabídla právě tak nečekanou volbu mezi zákonem a srdcem.
Jaký z toho zůstal pocit? Mladá maminka odešla z porodnice hned po porodu, dítě bylo zdravé, ale vyžadovalo nekonečnou náruč; adopce je v Česku běh na dlouhou trať a nikdy není vyhráno. A Radmila nabídla pomoc možná jen proto, že byla člověkem i v úborech bílé nemocnice.
Tohle je příběh, ve kterém se zrodilo nové dítě v Praze plný nadějí, napětí a tak zvláštně české melancholie. Někdy jsou životní cesty pokroucené, jako pařížské rohlíky v bufetu na nádraží. Vyžadují soucit, dotek lidskosti a kapku odvahy. Tahle zasněná a zvláštní historka mi navždy připomene, jak křehký a zázračný je okamžik, kdy se v Česku rodí nový život.
