Dneska bych vám rád povyprávěl svůj příběh. Stal jsem se otcem ve velmi mladém věku v podstatě omylem a bez jakékoliv podpory. Dnes má moje dcera, která se jmenuje Ema, tři roky a i když najít pro nás příležitosti není jednoduché, naučil jsem se vše překonávat. Jsou dny, kdy je na mě všechno těžké, protože celá zodpovědnost za její pohodu leží jen na mně. Její matka byla naprosto nezodpovědná.
Píšu to s hlavou plnou myšlenek a starostí, protože poslední dobou je všechno složitější a já mnohdy nevím, jak dál. Jsem emocionálně vyčerpaný. Občas ztrácím motivaci, ale mám důvod pokračovat moji dceru. Chci jí dát lásku, kterou jsem já od svých rodičů nikdy nezažil.
Můj otec mě opustil hned po mém narození. Moje máma mi nikdy neprojevila opravdovou náklonnost, aspoň ne tak, abych si to pamatoval. Vždycky do popředí stavěla své partnery a jejich děti. Když jsem potřeboval nové oblečení nebo boty, musel jsem si na to přijít sám, protože prosit ji nebylo řešení. Tvrdila, že nemá peníze, ale na dárky pro děti svého partnera k narozeninám se vždycky našlo. Když byl můj narozeninový den, často si na něj ani nevzpomněla.
Viděl jsem, jak jim dává to nejlepší, ale sám jsem mlčel, protože když jsem se jenom ozval, obvinila mě z nevděčnosti. Pamatuju si, jak mi školní boty popraskaly, protože už jsem je měl druhý rok. Lepil jsem je, aby to nebylo poznat. Máma to viděla, ale neřekla nic. O tři dny později koupila nové boty dceři svého partnera, protože se jí staré prostě nelíbily.
Proplakal jsem spoustu nocí, přemýšlel, proč o mě máma nestojí a chce radši je. Jednoho dne mi došlo, že mě skutečně bere jen jako přítěž, a rozhodl jsem se odejít. Nebylo jí to jedno. Nikdy mě nehledala. Žil jsem dál sám, bylo to těžké, často jsem musel strádat, ale nevzdal jsem to.
Čtyři nebo pět let poté jsem se dozvěděl, že její partner ji opustil kvůli mladší ženě a jeho děti odešly k jejich vlastní matce. Zůstala sama. Bylo mi jí líto, ale nevěděl jsem, co s tím.
Občas přemýšlím, jestli jí nemám zavolat a zeptat se, jak se má. Ale bojím se, že mě pořád bude vidět stejně odmítavě jako dřív. Možná je lepší, když zůstaneme takhle bez kontaktu a každý po svém. Co byste mi poradili vy?
