Slečno, posaďte si dítě na klín, napomenula mě robustní žena kolem padesátky. Mimochodem, koupila jsem svému synovi místo v autobusu a zaplatila za něj 1900 korun.
Dnes vezu Olivera k babičce. Je v naší rodině velký kluk, i když má teprve pět let, všichni ho už berou jako školáka. Ostatně, každý z nás s ním jedná jako s dospělým. Proto mu vždy kupujeme samostatné místo v linkovém autobusu umí se chovat, je vysoký a těžký, je těžké ho držet na klíně. Přesně tak, oba bychom se cítili nepohodlně a mohl by botami zamazat ostatní cestující, kdyby seděl u mě. Prostě musí sedět vedle mě na svém místě, je to pohodlnější pro všechny.
Ten den seděl Oliver u okna a já vedle něj. Vzali jsme místa vepředu, protože jsme plánovali vystoupit dřív než ostatní. Řidiči jsem vysvětlila, že jsem koupila jízdenku i pro syna, aby nepřidal nikoho dalšího na jeho místo.
Vyrazili jsme za město. Po cestě autobus zastavila mohutná žena. Za námi byly ještě volné sedačky, řidič tedy zastavil. Když se ta žena dostala dovnitř (jinak to popsat nejde), autobus se mírně zhoupl a spolucestující vše tiše sledovali s překvapením. Po tom, co se usadila a zabouchla za sebou dveře, řidič si smutně povzdechl. Autobus se dal do pohybu, žena zamířila k místům pro cestující.
Slečno, posaďte si dítě na klín, opakovala razantně. Odpověděla jsem jí, že jsem za synovo místo zaplatila a na klín ho opravdu posadit nehodlám. Řidič mě podpořil, řekl, ať přejdeme do přední části autobusu, že tam jsou volná místa. Paní nevlídně pronesla, že jí musíme uvolnit místo prý je pro nás snadné se přesunout dozadu. Navíc ona tímto autobusem jezdí pravidelně a vždy bere místo u okna.
Místo jsem nehodlala pustit. Autobus zrychloval, paní stále postávala vedle nás a odmítala posunout dál. Vařila jsem se uvnitř, ale nechtěla jsem udělat scénu před Oliverem. Začali jsme si povídat, abych se nerozptylovala jejím chováním. Tím byla paní ještě víc rozčílená a vykřikla: No tak, rychle přesuňte dítě a nechte mě sednout! Nerozumíte? Klidně jsem jí řekla, že místo nedám. Syn je velký a má své vlastní místo. Navíc jsme nastoupili dřív a sedli si tam, kde jsme chtěli žádné lístky na místa tu nejsou.
Řidič se nevěnoval hádce, bylo však jasné, že to není poprvé, co podobnou situaci řeší. Spolucestující ze začátku ignorovali, co se děje. Někteří měli sluchátka, jiní spali. Postupně však začala dostávat doporučení: Paní, zaujměte volnou sedačku. Nekřičte, nejste doma. Ona tvrdila, že nezvládne dojít dozadu kvůli své postavě i když všem bylo jasné, že jde hlavně o to, aby získala naše pohodlné místo vpředu.
V autobusu bylo čím dál větší pozdvižení. A pak se stal ten nejzajímavější moment. Řidič zastavil, vystoupil z kabiny, vyndal ženiny tašky ven a následně ji vyprovodil z autobusu. Paní nestačila ani mrknout a muž se vrátil za volant a rozjel se. Všichni jsme ztichli. Spolucestující mezi sebou vybrali peníze, aby řidičovi nahradili ztrátu za paní. Když jsme dorazili na místo, dali jsme mu peníze, a byl tak nadšený, že slíbil, že už tu paní nikdy do autobusu nevezme prý s ní jsou vždy jen samé problémy.
