Dítě přišlo na svět přesně o půlnoci. Právě v okamžiku, kdy digitální hodiny na porodním sále, s problesknutím zeleného světla, přešly z 23:59 na 00:00. Lékařka a porodní asistentka na sebe významně pohlédly, zatímco službu konající neonatoložka spěšně uchopila malé nehybné, lehce namodralé tělíčko a přenesla je na přebalovací stůl, kde hned vzala odsávačku. Dítě nedýchalo.
Rodička, Zuzana, jen malinko pootočila hlavu a chladně sledovala doktorku.
Třeba je mrtvý? Nic nekřičí kroužilo jí zmateně hlavou, pobolívající po nedávné všepohlcující bolesti. Konečně novorozenec vydal slabý, téměř neslyšitelný pískot, který pomalu zesílil do průrazného pláče nesoucího se opuštěnými, slabě osvětlenými chodbami porodnice v Olomouci. Lékařka, porodní asistentka i neonatoložka stály kolem děťátka a tiše jej soustředěně pozorovaly.
Byl jiný než ostatní Jeho páteř, táhnoucí se až k lopatkám, se na tom místě podivně zlomila, až utvořila dva podélné, téměř souměrné hrboly, které sahaly dolů téměř až do půli hrudníku.
Jak je to možné? opakovala překvapeně neonatoložka. Něco takového jsem nikdy, opravdu nikdy neviděla… To je přeci nemožné
Když za Zuzanou ráno přišel lékař a snažil se jí vysvětlit zvláštnosti jejího čerstvě narozeného syna, jen nevrle stáhla krásné rty: Takže je ještě k tomu znetvořený No to snad Ne, děkuji. Odejděte si s ním, kam chcete, já ho nechci. Ani zdravého bych si nevzala, natož takového Přineste mi papír, napíšu se ho vzdávám
A tak po uplynutí povinných dní odešla domů. Lehká, lhostejná, ničím nezatížená. Syn zůstal tam, vůbec netuše, že jej zradil ten nejbližší
V Dětském domově dostal jméno Matýšek. Jinak to ani nešlo. Opatřovatelky mu dávaly volné, o několik čísel větší košilky, aby jeho zvláštní postava nebyla tolik nápadná. Přesto by Matýšek mezi dětmi vyčníval, i kdyby byl jeho tělíčko dokonalé. Jeho neobyčejně modré oči pod dlouhými černými řasami měly zvláštní dospělý klid.
Často stál u okna, hleděl ven a zoufale naslouchal svým vnitřním myšlenkám. Snažil se zachytit cosi, co tušil, ale vlastně nevěděl, co hledá.
Stalo se to jednoho dne, když se řada dvouletých batolat, pletoucích si nohy o sebe, sunula na nějakou akci. Matýšek TO zaslechl. Ze pootevřených dveří ředitelny se linula hudba. Nebyla to známá dětská říkanka, kterou zpívají s ostatními na kroužku, ani hudba podle které pochodují jako vojáci, mávajíce nešikovně ručičkami a zvedajíce nožičky
Ta hudba byla jako vítr. Teplý jarní vítr v sadech za Brnem, co tě zvedne nad zem a nese, nese, jemně kolébá a uspává Nebyla v ní slova, ale byla v ní duše. Živá duše, která Matýška objala a šeptala mu cosi, co neví nikdo jiný, a co znát ani nemusí Kromě něj.
Zastavil se uprostřed chodby, čímž narušil úhlednou dětskou kolonu. Začal se kývat do rytmu hudby, nerozuměl pobíhajícím dětem ani snaze vychovatelek ho postrčit dál. V jeho hlavince se vše náhle poskládalo.
To, co tak usilovně hledal v kanonádách křiku, v šumu větru a v hukotu koupelnových trubek byla jeho Hudba
Lenka a Ondřej jezdili po všech okolních dětských domovech. Lenka, kvůli vrozené vadě, děti mít nemohla, proto s Ondřejem toužili po adopci. Kurz pro adoptivní rodiče měli hotový, dokumenty připravené jenže Přišel ČAS VOLBY. Jak poznat TO své dítě? Vždyť narozené děti si člověk nevybírá, člověk je miluje takové, jaké jsou. Ale teď Mezi houfem dětí postrádajících mateřské objetí to své pořád neviděli.
Držíc se za ruce přišli k plotu Dětského domova. V pískovišti si hrály děti, holčičky vozily panenky v kočárku, typická radostná směsice dětského smíchu a povyku. Jen jedno dítě v příliš velké bundě stálo opodál a pozorně naslouchalo švitořícímu vrabčákovi na větvi.
V ten moment zazvonil Lence mobil. Mozart Lenka měla ráda klasiku. A Matýšek trhl sebou, oči mu rozsvítilo zvláštní světlo, roztančil se do rytmu, jeho tělo chápalo melodii lépe než leckterý dospělý. Lenka a Ondřej stáli bez hnutí, mobil zapomněli v ruce, ale z očí jim zářilo: TO JE ON. Jejich syn. Blízká duše, co na ně hledí
Ano, chápu, že je to nemocné dítě, s postižením Ano, vím, co na sebe beru Rehabilitace? Samozřejmě Odpovídala Lenka trpělivě na otázky paní ředitelky, která jí opakovaně nabízela zdravější dítě. Děti se nevybírají opakovala klidně. Vezmu si ho, ať to stojí, co to stojí
Maminko? Matýšek se odsunul od pianina a položil hlavičku Lence do dlaně. Proč jsem jiný, proč nevypadám jako ostatní?
Lenka ho něžně pohladila po jeho zvláštních zádech: Víš, synu, každý jsme jiný. Každý máme své zvláštnosti uvnitř i zvenčí. Ty, já i tatínek Tvoje záda už jsem ti říkala, že tam máš křídla jako anděl, jen ještě nevyrostla. Ale jednou se určitě rozvinou.
A objala Matýška, políbila ho do vlásků, usedla s ním ke klavíru. Hráli spolu, a Matýšek hrál tak, že by mu leckterý zkušený hudebník mohl jen tiše závidět.
A za zády mu skutečně vykvetla křídla. Viděla je jen Maminka, Tatínek a ještě Matýškovův anděl strážný, co se na něj smál zezadu. Hudba proudila, plynula jako mohutná řeka a kolébala, kolébala šťastného Matýška na svých vlnáchA když dozníval poslední tón pod jejich rukama, světlo v pokoji se rozzářilo do teplého zlata. Matýšek se usmál, jakoby najednou pochopil vše důležité: křídla nemusejí být vidět, aby vynesla člověka vysoko. Stačí být milován a hrát svou Hudbu a svět je větší, než se kdy zdálo za dětským domovem.
Venku zpívali ptáci. Lenka naposledy pohladila Matýška po vlasech a on v jejích očích zahlédl odraz svých bílých, širokých křídel i nesmírný prostor pro let. Až jednou vyroste, otevřou se dokořán tím byl Matýšek jistý. Teď tolik nespěchá. Je doma. Je vším, čím měl být.
A v koutě tiše zabzučel starý klavír, vesele souhlase s jejich tichem protože Hudba, Křídla a Domov jsou jedním a tím samým kouzlem, když láska nechá vyrůst, co bylo dlouho skryté.
