Dva dospělí potomci a člověk od nich nedostane žádnou pomoc. Přijíždějí na návštěvu jako do lázní, aby si odpočinuli. Já se stávám personálem, který má povinnost přivítat, ubytovat, nakrmit, uklidit, postarat se o všechny. Ani nenabídnou pomoc, natož aby někdy přispěli penězi.
Mám syna a dceru. Jsou to mé děti, ale oba už jsou dospělí a mají své rodiny. Syn má dva kluky, dcera zatím dcerku. Bydlím na své chalupě kousek od České Lípy, takže děti i vnoučata za mnou jezdí poměrně často. Ale s každým dalším rokem jsou jejich návštěvy pro mě stále náročnější.
Moje děti jsou zvyklé přijíždět ke mně jako do rekreačního zařízení. Zajišťuji pro ně veškerý domácí servis, od vaření až po nákupy. Pokoje mám připravené na jejich příjezd, obstarám dostatek potravin, chystám různé pokrmy naši rodinu vždy vedla tradice hostit příbuzné štědře, s jídlem a pohodlím. Má maminka to tak dělávala, stůl plný, domov útulný. Já a moje sestra jsme jí však nikdy nelezly na krk: chápaly jsme, že pro mámu vše není snadné. Umývaly jsme nádobí, hlídaly děti, pomáhaly s úklidem, nakupovaly, protože jsme věděly, jak těžké je na všechno být sama. Nikdy nám o pomoc nežádala, ale my jsme ji nabízely.
Dnes přijedou moje děti, a když po sobě umyjí talíř, poděkují mi za to. Ženich a snacha jsou hosté, beru to pro ně jsem v podstatě cizí. Ale nejvíc mě mrzí, že dcera Eliška a syn Martin vůbec netuší, jak pomoci. Přijedou, sednou ke stolu, koukají na televizi, nebo mi nechají vnoučata a vyrazí na výlet či návštěvu. Kuchyň plná nádobí, oběd i večeři zařizuji já, podlahy musím vytřít, všude je ruch. A do toho ještě péče o vnoučata.
S každou návštěvou to zvládám hůře. Bolí mě záda, u sporáku už dlouho nevydržím. Výchova mi nedovolí nic ignorovat, nemůžu se přece na všechno vykašlat. Hosty musím přivítat, jak se sluší a patří. Víkendy prožívám v napětí, pak mi trvá týden, než se z takové návštěvy vzpamatuji.
Přemýšlím dost často, že už potřebuji pomoc, ale přijde mi nevhodné o ni požádat. Bojím se, že by se děti urazily a myslely si, že si jich nevážím. Samozřejmě mám radost, že přijedou, ale je těžké všechno zvládat sám. Navíc je tu stále spousta práce, na kterou už fyzicky nestačím. Jenomže je mi pořád trapné je o něco požádat. Vím, že mají své vlastní zaměstnání, nemůže po nich chtít práci pro mě.
Nevím, jak se s tím poprat výchova mi brání cokoliv chtít. Přitom je opravdu těžké všechno dělat sám, bývám po jejich odjezdu vyčerpaný. Upřímně, potřebuji pomoc, ať se na to dívám z jakékoliv strany. Jenže v naší rodině se na pomoc neptalo, nikdo nebyl zvyklý si o ni říct, vždy jsme se snažili všechno zvládat sami. Proto se stále trápím, nemůžu se přes to přenést. Člověk to pak odnese buď mlčí a je zraněný, nebo něco řekne a riskuje, že někoho zasáhne. Pořád hledám řešení, jak se s tím srovnat.
Naučil jsem se, že mám právo na odpočinek a pomoc, a že někdy není hanba slušně říct, když člověk něco opravdu potřebuje.
