Hele, musím ti něco povyprávět, co se mi stalo fakt nechápu, jak může být dneska člověk ze dne na den cizincem ve vlastní zemi, tok nevymyslíš. Představ si: zastavím se v lékárně Na Poříčí, mlčky podávám kartičku, klasika. Dám platební kartu k terminálu naslepo pip, a místo Platba přijata jen chladné Transakce zamítnuta. Zkusil jsem to znovu, tentokrát pomaleji, jako by na rychlosti záleželo, jestli z nás jsou pořád lidi nebo už jen číslo v systému.
Možná zkusíte jinou kartu? nabídl mi za pultem ženský hlas, aniž se na mě podívala.
Vytáhl jsem druhou, tu na výplatu, ale výsledek stejný. Vzadu v řadě někdo nespokojeně odfoukl a já měl uši rudé jak rajčata. Narval jsem si krabičku s práškama hluboko do kapsy a zamumlal, že to určitě vyřeším.
Venku jsem se opřel o zeď, abych nezavazel davu, a otevřel appku od banky. Místo obvyklých čísel jen šedivé okno a věta, co tě převálcuje: Účty zablokovány. Důvod: Exekuční řízení. Žádná suma, žádné další info, jen tlačítko Podrobnosti a číslo připomínající spíš cizí občanku.
Zíral jsem na obrazovku, jako bych mohl situaci změnit. V hlavě se mi promítlo všechno, co prostě nepočká za týden mám jet za mámou do Brna na nemocniční vyšetření, slíbíl jsem, že ji tam vezmu. V práci jsem těžce ukecal šéfa na dva dny volna, držkoval, ale svolil. No a teď ani ty léky jsem nezaplatil.
Vzal jsem mobil a zkusil infolinku banky. Ještě než se někdo vůbec ozval, už po mně chtěli ohodnocení kvality služeb. Pořád stejný kolotoč.
Dobrý den, tady Monika, jak Vám mohu pomoci? pronesla operátorka tím neutrálním hlasem jako někdo, koho naučili držet odstup podle manuálu.
Řekl jsem jí svoje jméno Jan Skála, datum narození, poslední čísla občanky. Vysypal, že mám zablokované účty a žádné dluhy nemám, že jde určitě o chybu.
Ve Vašem profilu je omezení z důvodu exekučního příkazu, řekla. Banky blokaci neprovádějí samy, pouze vyhovujeme příkazu exekutora.
A kdo je zadavatelem?
V dokumentu máte uvedeného exekutora. Mohu Vám nadiktovat adresu.
Na papírek zezadu od účtenky z lékárny jsem si napsal kontakt. Ruka se mi třásla od zlosti i studu, jako když vás někdo přistihne při menším průšvihu.
A co moje peníze? zeptal jsem se. Vidím tady, že je něco stržené.
Strženo v rámci exekučního řízení. O vrácení peněz musíte žádat exekutora nebo věřitele.
Takže banka mi nepomůže.
Můžeme Váš podnět zaznamenat. Chcete zaregistrovat stížnost?
Chtěl jsem, aby někdo řekl: Ano, jasná chyba, už to řešíme. Ale místo toho jen číslo reklamace, její naprosto formální hlas a termín třicet dnů. Zopakoval jsem si číslo nahlas, abych nezapomněl. Třicet dnů? Znělo to jak rozsudek, ale i tak jsem reflexivně poděkoval jako když na konci hovoru člověk automaticky říká nashle i po konverzaci, která ho totálně sešrotovala.
Doma jsem rozložil na stůl všechny své papíry účtenky, smlouvy, potvrzení. Vždycky jsem byl pečlivka: vše včas, kreditům se vyhýbám, i pokuty za špatné parkování řeším okamžitě. Na stůl jsem narovnal občanku, rodné číslo i číslo pojištění jako obranu své poctivosti.
Lucie, moje žena, přišla do kuchyně a viděla tu scénu.
Co se stalo?
Řekl jsem jí to. Držel jsem se, ale v půlce mi přeskočil hlas.
Možná je to nějaká stará pokuta? navrhla opatrně.
Jaká pokuta na takové peníze a s blokací? Ukázal jsem jí mobil se zprávou o omezení. Nikde jsem přece nebyl, kromě práce!
Já jen tak myslím, dneska se to prostě děje
To děje se to mě fakt vytočilo, jako bych byl jen statistika.
Jo, děje se to, že udělají z člověka dlužníka a on musí dokazovat, že není zloděj, vyklopil jsem a hned toho litoval.
Beze slova mi postavila na stůl hrnek vody. Zůstal jsem sám u papírů, jakoby se i vzduchu v bytě ubralo.
Druhý den jsem šel do banky na pobočku. Bylo tam ticho jak po rekonstrukci v poliklinice. Lidi čekali a zírali do mobilů, dokud se jim na panelu nerozsvítilo číslo.
Vytáhl jsem si lístek na Problémy s účtem. Usadil jsem se a vnímal jen to napětí z čekání lístek z tebe udělá jen položku na seznamu, ne člověka.
Když jsem přišel na řadu, usmála se na mě manažerka.
S čím Vám mohu pomoci?
Ukázal jsem jí appku a popsal blokaci.
Ano, vidím omezení, ťukala do počítače. Do exekuční databáze nemáme přístup. Můžeme Vám vytisknout výpis stržených plateb a potvrzení o omezení.
Dejte mi všechno, co můžete. Potřebuju to dneska.
Potvrzení je hotové do tří pracovních dnů.
A co když potřebuju léky už dnes? Ucítil jsem v hlase slabost, co mě štvala víc než naštvání.
Zarazila se.
Chápu. Ale postup je daný.
Podepsal jsem žádost o potvrzení, dostal kopii s razítkem i datem. Držel jsem ten papír v ruce jako jedinou svoji zbraň proti systému, co mě válcuje.
Z banky jsem zamířil na Czech POINT do Paláce Vodičkova. Vzduch tam voněl kafem z automatu a saponátem, co nikdy nepřehluší únavu čekajících lidí. Terminál, milá paní v modré vestě
Potřebuju řešit exekuci, říkám.
Exekutoři tu nesedí, ale můžeme podat žádost, vytisknout z Portálu občana, popř. pomoci vyplnit dokumenty. Co přesně?
Ukázal jsem bankovní potvrzení a číslo řízení.
Asi bude nejjednodušší zajít přímo na exekutorský úřad, ale můžeme Vám vytisknout výpis, pokud tam něco najdeme.
Nezbylo než čekat. Vzal jsem lístek, posadil se a sledoval, jak se na obrazovce střídají čísla. Lidi odcházeli se složkama, někdo tiše nadával, někdo brečel na záchodě.
U přepážky si paní vzala můj občanský průkaz.
Máte ověřený účet na Portálu občana?
Mám.
Dlouho hledala. Pak řekla: Skutečně tam je exekuční řízení, ale je tam jiné rodné číslo.
Zaklonil jsem se blíž. Jak jiné?
Podívejte, máte tam a ukázala mi odlišné číslo. Jedna cifra jinak.
Tohle mě skoro uklidnilo, jako by mi vrátili právo se vztekat.
To není můj dluh, říkám.
Vypadá to na chybu v identifikaci často se stane, že někdo má stejné jméno a podobné datum narození.
A co teď?
Sepíšeme nesouhlas a přiložíme kopie dokladů. Ale rozhodne až exekutor.
Vytiskla žádost, podepsal jsem ji, přidali kopii občanky, rodného čísla, pojištění. Díval jsem se, jak ze mě vytvořili hromádku papírů, co mizí do skeneru.
A kdy to bude?
Do třiceti dnů někdy i rychleji.
Třicet dní. Odejdu s deskou v ruce, důležitější mi připadalo číslo případu než moje jméno.
K exekutorovi jsem se dostal až po dvou dnech. Na vrátnici kontrola tašky, vypnutý mobil. Lidi v čekárně, někdo s dětmi, někdo s hromadou spisů. Na stěně vzkaz: Přednost mají objednaní. A pod tím papír a sloupeček jmen.
Otázal jsem se paní v chodbě:
Tady zapisujeme?
Tady žijeme, odpověděla, bez úsměvu. Kdo přijde dřív, ten je na řadě.
Dopsal jsem se na konec. Seděl jsem na parapetu, protože židle nestačily. Čas jen štěpil na drobné otravy, někdo se cpal dopředu, někdo pořvával do telefonu, někdo brečel za dveřmi.
Když mě zavolala, exekutorka nevzhlédla od počítače.
Jméno?
Řekl jsem Skála.
Číslo spisu?
Podávám papír z banky.
Šťouchla do klávesnice. Máte dluh z úvěru.
Ale já úvěr nemám! Zkontrolujte rodné číslo. Je tam chyba.
Přimhouřila, přiblížila obrazovku.
Fakt to nesedí. Ale systém Vás vytáhl podle jména a narození.
A to stačí, abych měl blokované peníze?
Vzdychla. My pracujeme jen s tím, co nám chodí. Pokud je tam chyba, musíte to sepsat, doložit, že jste jiná osoba. Přinesl jste potvrzení?
Položil jsem na stůl ty kopie z Czech POINTu.
To je z CPO, k nám to stejně nepřišlo, musíme to mít originál.
Ale já nemůžu čekat, až to přijde, nemám na léky.
Podívala se poprvé přímo na mě.
Myslíte, že jste jediný? Mám tady stovku spisů. Sepíšeme to tady, ale rozhodnutí nebude hned.
Přemohl jsem touhu na ni zakřičet. Ale bylo vidět, jak je unavená a že křik nic nezmění.
Dobře, sepíšeme to. Co potřebujete?
Dala mi formulář a já napsal: Žádám o vyjmutí z exekuce z důvodu záměny osob. Přiložil jsem kopie občanky a rodného čísla, přijala to a orazítkovala: Přijato.
Do deseti dní by to mělo být prověřeno. Když se vše potvrdí, zrušíme opatření.
A peníze?
O jejich vrácení musíte požádat zvlášť. Vrací je věřitel, ne my.
Odcházel jsem s pocitem, že i to razítko je malý triumf. Ale vítězství to bylo spíš nad tím, že mi konečně přiznali existenci.
Večer v práci jsem musel za šéfem a poprosit o půlden volna navíc.
Děláš si srandu? naštval se šéf. Máme zavíračku!
Moje účty jsou blokované, musím to řešit.
Začal šeptat: Hele, pověz mi, co tam máš, alimenty, dluhy?
Horší než odmítnutí v lékárně. Já zkameněl.
Nic tam není. Je to systémová chyba.
On jen pokrčil rameny: Jen aby z toho nebyl problém pro nás. Účetní už se ptala, proč máš exekuci.
Na monitoru mi mezitím naskočil e-mail: Prosím o sdělení, zda máte exekuční příkaz. Všechno ve mně ztuhlo. Krátce jsem odpověděl: Chyba, řeším, doložím doklady. A pochopil jsem, že se teď musím obhajovat nejen úřadům, ale i lidem, se kterými deset let dělám.
Doma se mě Lucie zeptala, co bylo.
Zapsali žádost, odpověděl jsem.
Hlavně že něco… Myslíš, že to není nějaký starý dluh tvého bratra? Vždyť jsi mu byl ručitelem…
Skočil jsem do řeči: Ne, nejsem. Já to odmítl. Pamatuju si to.
Přikývla, ale v očích pochyby. Stroj už udělal svoje pošramotil důvěru, to už těžko zalepíš papírem.
Za týden mi přišlo rozhodnutí do datovky Chybné ztotožnění dlužníka. Opatření zrušit. Četl jsem to třikrát, než jsem tomu uvěřil.
Bankovní appka účty zase aktivní, čísla zpátky, jako by se nic nestalo. Jen pořád upozornění: Operace mohou být omezeny do aktualizace údajů. Zkusil jsem platit elektřinu sice to chvíli trvalo, ale platba prošla.
Jel jsem do lékárny pro ty původní léky. Pokladní mě nepoznala. Chtěl jsem jí říct něco jako: Teď už je to v pořádku, ale nedávalo to smysl. Vzal jsem sáček a šel.
Dva dny poté mi volali z banky, že omezení je už zrušené, ale že v registru ještě zůstává dočasná stopa, může to trvat až 45 dnů.
Takže záznam tam bude, povídám.
Dočasně.
To slovo dočasně mě neuklidnilo. Představil jsem si, jak třeba za měsíc potřebuju půjčku na opravu maminčiných oken a někdo řekne: Měl jste omezení. A zase budu vysvětlovat.
Podal jsem žádost o vrácení peněz. Exekutorka potvrdila, že věřitel je banka, která dala úvěr cizímu člověku, takže žádám přes jejich účetní. Poslal jsem kopie rozhodnutí i výpisu, přišlo mi potvrzení: Vaše žádost byla zaevidována. Další číslo.
Celou dobu jsem si všiml, že mluvím potichu, jako by každé slovo mohlo znovu spustit ten absurdní systém. Kontroloval jsem notifikace, portál občana, ověřoval, že v exekucích už nic není. Prázdnota se stala normou.
Jednou jsem byl znovu na Czech POINTu řešit plnou moc kvůli mámě. Seděl tam chlap s deskami, zmatený jak prvňáček. Držel lístek, koukal na panel, vůbec nevěděl, jak na to.
Co potřebujete? zeptal jsem se ho sám sebou překvapený.
Prej mám dluh, zašeptal. Nevím odkud. V bance mě poslali k exekutorovi.
Poznal jsem v jeho pohledu ten mix studu a vzteku, co jsem měl nedávno taky.
Nejdřív si v bance vytiskněte podrobný výpis s číslem exekuce, poradil jsem. Pak tady ve výpisu z Portálu občana často najdete, podle čeho vás spojili. Když se neshoduje rodné číslo nebo datum narození, napište žádost kvůli chybné identifikaci. A hlavně chtějte potvrzení s razítkem, že jste to podali.
Poslouchal mě soustředěně, jako by dostal mapu, jak ven.
Děkuju Vy už jste si tím prošel?
Kývl jsem.
Prošel, řekl jsem. Ne rychle. Ale prošel.
Odešel jsem s novou plnou mocí a u dveří si srovnal doklady zpět do tašky. Deska byla těžká ne papírem, ale tím, že už jsem zvyklý mít všechno podložené. Uvědomil jsem si, že se mi lépe dýchá.
Doma jsem všechny papíry rozhodnutí exekutora, potvrzení z banky, kopie žádostí dal do jedné složky a tu velkým písmem označil Exekuce chyba. Dřív by mi to přišlo trapné, jako bych tím sám sebe obvinil. Teď mi to bylo fuk. Zavřel jsem šuplík, otočil se k Lucii a poprvé bez omluv říkám:
Až se to někdy stane znovu, už vím, co dělat. Už se nikomu nebudu zpovídat. Budu požadovat.
Koukla na mě dlouho, pak kývla.
Dobře, řekla. Dáme si čaj?
Šel jsem do kuchyně a zapnul rychlovarnou konvici. Voda se rozbublala a ten obyčejný zvuk se mi najednou zdál jako důkaz, že ještě pořád žiju, že svět není jen o číslech a čekacích lhůtách.
