Je mi šedesát a dávno jsem v důchodu. Už deset let žiju sama bez muže, bez dětí, bez přátel. Mé děti mají své životy, firmy a rodiny v jiných městech. Manžel mi zemřel, a jediná radost, která mi zůstala, je chalupa na Vysočině moje útočiště. Jakmile se venku oteplí, přesunu se tam, uklízím dům i zahradu a sázím zeleninu. Tam se cítím skutečně doma.
Ale v zimě tam být prostě nemůžu. Je těžké bojovat se závějemi, na lopatu už nestačím. Nemám nikoho, kdo by mi pomohl, tak se musím přesunout do Brna. Podzim zvládám dobře. Letos v září jsem trochu nastydla, týden jsem odpočívala ve městě, ale jakmile se nachlazení zlepšilo, pospíchala jsem zpět do své milované vesnice.
Došla jsem ke své chalupě, a brána byla dokořán. To snad ne, pomyslela jsem si. Asi někdo vlezl do zahrady. Ale ne všechno bylo na svém místě, jen zámek na dveřích byl rozbitý. Strach mnou projel jako mráz vykradli mě? Proč by někdo vykradl důchodkyni? Vešla jsem potichu dovnitř. V domě bylo vše, jak jsem nechala, kromě peřiny na posteli, kterou jsem předtím nepoužila, a na stole stála hrnek… Já nádobí vždy uklízím! Něco tady nehrálo.
Strach vyprchal, vystřídal ho vztek. Kdo mi tu bydlí bez dovolení a pije z mého hrnku… Pohlédla jsem z okna před domem seděl podivný kluk, topil malý oheň a zahříval si ruce. Nečekaný host…
Vyšla jsem ven a odkašlala si, sledovala jeho reakci. Zloděj se polekal, ale neutekl, dokonce šel ke mně.
Promiňte, jsem tu jen krátce…, řekl tiše a odevzdaně.
Malý, skromný hned mi ho bylo líto.
Jak dlouho tu jsi? Co jsi jedl? zeptala jsem se.
Dva dny Moc jsem toho neměl. Měl jsem trochu chleba…
S hrdostí mi ukázal rybářský prut, na kterém byla navlečená krajka chleba.
Jak ses sem vůbec dostal?
Máma a nevlastní táta mě vyhodili z domu. Nechci s nimi být, tak jsem odešel…
Vsadím se, že tě celá dědina hledá.
Nikdo mě nehledá, je to jako vždycky. Ani to není poprvé, co jsem utekl. Týdny jsem se neozval a nikdo si nevšiml. Vrátil jsem se jen, když jsem měl hlad, a stejně rádi mě neviděli.
Ukázalo se, že kluk není z našeho kraje. Typický příběh máma bez práce, nevlastní otcové se střídají jako ponožky.
Po takovém vyprávění mi srdce doslova pukalo. Jak mu pomoct? Jasně že jsem ho nechala přespat, nakrmila ho a celou noc přemýšlela, co dál. Ráno jsem si vzpomněla na svou dávnou kamarádku ze školy pracuje na obecním úřadě. Zavolala jsem jí, doufala, poradí mi, co dál.
Přítelkyně mě ujistila, že mi pomůže, a slíbila, že se do toho pustí. Musela jsem vyběhat spoustu papírů, ale za pár týdnů jsem se stala jeho opatrovnicí. Kluk nemohl uvěřit svému štěstí, a jeho matka se ani nezmohla na slovo.
Teď žijeme jako babička s vnukem v zimě v bytě v Brně, zbytek roku v chalupě na Vysočině. Kluk půjde brzo do školy, a věřím, že se mu bude dařit, protože už teď píše, čte, počítá a dokonce skvěle kreslí! A jak kreslí skutečný umělec.
