Stalo se to před rokem a půl v zimě, když můj syn Matěj měl teprve pět měsíců. Bratr mého manžela, Petr, mě jednoho dne požádal, jestli by on a jeho přítelkyně Jana mohli zůstat u nás týden. Jak bych mohla říct ne? Samozřejmě jsem z toho nebyla nadšená, vždyť naše dítě se teprve narodilo, pořádně nespím, nestíhám jíst, pořád něco dělám a tady do toho návštěva z rodiny Ale říkala jsem si třeba mi pomůžou, aspoň si trochu odpočinu a budu si mít s kým popovídat u čaje.
Dorazili úplně s prázdnou, na týden bydlení u nás ani chrastítko pro malého nepřinesli. Vždycky jsem byla vychovaná tak, že s dárkem se ke známým s malými dětmi nechodí to mi přijde samozřejmé. Ale tentokrát jsem přimhouřila oko, třeba to opravdu chtějí jen na pár dní.
Tvářili se, že něco zařizují, ale přesně neřekli, oč jde.
Chovala jsem se jako správná hostitelka vařila jsem, uklízela, snažila se být milá. Během těch pár dní, co u nás byli, Jana neprojevila jedinkrát snahu pomoct mi s vařením, úklidem, nebo aspoň pohlídat Matěje, když jsem potřebovala dodělat domácí práce.
Každé ráno odešla na pochůzky, Petr spal do oběda, můj manžel byl v práci a já běhala po našem bytě s malým v náručí. Jana se vrátila, rozvalila se na gauči, koukala na televizi a relaxovala až do večera.
Já mezi tím myla podlahu, protože venku byla zima a dokola jsem utírala špínu, nosila jídlo, krmila i koupala malého a do toho vařila.
Ve třetí den mi už došla trpělivost. Řekla jsem manželovi, jak jsem nespokojená a on jen pokrčil rameny prý se do ženských hádek nebude plést. Čtvrtý den šel manžel po práci s hosty do kina.
Večeři jsme s manželem narychlo připravili ve dvou, v klidu jsme jedli, a najednou dorazili Petr s Janou. Přinesli hromadu piva, chipsů a jiných pochutin, ale pro kojící matku nic ani kus koláče
Šťastný pár se navečeřel a s chutí zmizel na film, ještě volali na mého muže, ať jde s nimi. V tu chvíli jsem se cítila hrozně dotčeně. Vzala jsem Janu stranou a řekla jí:
Omlouvám se, ale mohla bys mi aspoň jednou trochu pomoct? Mám doma miminko, jsem unavená. Klidně jen oloupat brambory na polévku nebo se aspoň zeptat, zda nepotřebuju podržet malého.
Jako ty mě chceš za něco trestat? Myslím, že to není fér! Také jsem unavená. (Z čeho? Z gauče?)
Ale, drahá, jsi v mém bytě. Nejsem tvůj hostitel, jsi ty mým hostem.
Na tohle nemám náladu!
Víš co? Sbal si věci a prosím odejdi.
Sebrali se a skutečně odešli. Ještě dlouho potom mi bylo v duši těžko a rozplakala jsem se z ublížení i bezmoci.
Co si o tom myslíte, je tohle normální chování?
