Uncategorized – Page 58 – DoN

— Odkud máte tu fotku? — Jan zbledl, jakmile uviděl na zdi snímek svého zmizelého otce…

Když jsem se po dlouhém dni v továrně v Praze vrátil domů, má matka Jana stála na balkoně a zalévala květiny.

— Dobře, kluci, rybaření počká, — rozhodl se Viktor a popadl rybářské sítko. — Musíme zachránit toho nešťastníkaViktor rychle vylouhl síť, vyhrabal zakopané sudy a s úlevou sledoval, jak se z nich rozlévá čistá voda, zachraňující ztraceného mladíka.

15.května2026 Dnes jsem vyplul na Vltavu s malým rybářským člúnkem, abych si po dlouhém pracovním týdnu

Věra smažila karbanátky, když do kuchyně vstoupil muž. – Věro, musíme si promluvit, – rozhodně řekl Igor. – Mluv, – odříkala žena. – Můžeš si sednout a normálně naslouchat? – v Igorově hlase zazněla netrpělivost. – Nikdy ne, musím hlídat karbanátky, – odpověděla manželka. – Co jsi mi chtěl říct? – Já… – Igor zakoktal, sotva nacházel slova. – Potkal jsem jinou ženu… Odcházím od tebe! – Věra klidně řekla: – Gratuluji ti. A moc se tě těším za tebe! – V tom smyslu „gratuluji“? V tom smyslu „jsem ráda za tebe“? – muž překvapeně pohlédl na ženu. Ale Igor si ani nedokázal představit, co Věra v té chvíli zamýšlela.

Byl to obyčejný večer, když jsem se po práci vrátil domů a našel Věru, jak na pánvi otáčí karbanátky.

MOJE DCERA A MŮJ ZEŤ ZMĚRLI PŘED DVĚMA ROKY – POTÉ JEDNOHO DNE MÁ MÉ VNUČKOVÉ KŘÍKLY: „BABIČKO, PODÍVEJ SE, TO JE NAŠE MÁMA A NÁŠ OTEC!“

Moje dcera a zeť zemřeli před dvěma lety pak jednoho dne mé vnoučata vykřikla: Babi, podívej, to jsou

Julie otěhotněla. Její manžel Jiří ji během těhotenství nepustil z ruky, plnil všechny její přání a rozmar. Konečně nastal ten okamžik, kdy Jiří odvezl Julie do porodnice. Když se narodila zdravá dcerka, s úlevou vydechl. Spokojený a radostný novopečený tatínek odjel domů odpočinout si. Následující den přijel navštívit manželku s dcerou. – Vaše žena tady není, – najednou mu oznámili. – To není možné! – nevěřil Jiří. – Možná šla někam? Hledejte ji! – Ne, odešla, tady je vzkaz, – řekla sestra a podala složený list. Jiří ho rozbalil a zbělil si od čtení.

Jitka otěhotní. Její manžel Petr během celé těhotenství neopouští svou ženu. Plní jí všechny přání i rozmar.

Mladší syn – povídka.

Klára se ani sama nedokázala, jak jim s Vítkem vyšel tak chytrý kluk. Oba měli jen devět ročníků základky

V osmdesáti letech jsem se provdala.

Když mě moje neteř vyhodila z domu jen proto, že mi v osmdesáti letech znovu rozkvetla láska, uvědomila

Bez dětí manželé našli na lavičce novorozence. Po 17 letech se znovu objevili rodiče a žádali o nemožnéRodiče však chtěli, aby se dítě vrátilo do jiného světa, kde už čekal jejich ztracený syn.

Libuše a Mikuláš vyšli z bytě kamarádů, kde se veselě slavil narozeninový večírek, a zamířili domů.

Oksana a matka sedí na staré posteli, obě teple oblečené, zima, v domě jen vytápěná kamna – „Nic, mami, všechno bude, nepřijdeme o nic. Teď ti dám léky.“ Oksana, jak jen může, uklidňuje matku, a přitom to není vůbec její matka – tchyně, a navíc ještě bývalá, téměř bývalá…

Jsem muž, který rád vypráví příběhy, a dnes vám povím o jedné těžké kapitole z života mé přítelkyně Jitky.

„‘Tady už nemůžeš žít, nejsi nám nic,’ slyším, jak dcera mého manžela hlasitě vysvětluje svému bratrovi, že mě mají vyhodit z domu, kde jsem bydlela posledních 15 let. – Počkat, Maruško. Není to tak jednoduché. Kam teď půjde teta Tereza? – říká Jiří, syn mého manžela, kterého jsem vždy považovala za lidštějšího a slušnějšího než jeho sestru; po 15 letech společného života s manželem jsem konečně něco zaslechla. Nedávno zemřel můj manžel. Přijeli jeho děti z prvního manželství a hned se pustili do rozdělování dědictví. Vlastně dědictví není malé: dům, zahrada, garáž, auto. Nepřála jsem si nic nárokovat, ale upřímně jsem nečekala, že mě tak rychle vyženou z domu.“

Nemůže tady žít, není pro nás. hlas mého švagrého bratra zněl jako ozvěna v prázdném sadu, když jeho