Klára se ani sama nedokázala, jak jim s Vítkem vyšel tak chytrý kluk. Oba měli jen devět ročníků základky, a to jen díky laskavosti učitelů. Každý má svoje, jak se říká, ale Kláře každé semínko za týden rozkvetlo do bujného květu, zatímco Vítkovi se ruce zdály ze samotného zlata.
Měli čtyři děti nejstarší Mariánku, pak druhou dceru Ladu a nakonec dva bratry, kteří se narodili ve stejný den Šimona a Pavla. Ten poslední byl taková pomerančová radost, která vyrostla z hlíny nebyl mu ani tři, a už mluvil lépe než průměrná Lada. Když šel do školy, učitelé jenom zívali číst, psát i násobit uměl tak rychle, že ho hned posunuli do druhé třídy.
Možná to nebylo fér k ostatním, ale Pavel byl pro Kláru výjimečný od domácích prací byl osvobočený a všechno, co chtěl, mu kupovala: knihy, mikroskopy a podobně. A i když přišly těžké devadesátky, kdy se země rozpadala a Klářin život ztratil manžela i starší pomocnici Mašku, nechtěla od syna odstoupit. Poslala ho do města studovat a nechala ho dál rozvíjet.
O čem vůbec přemýšlíš, Kláro, říkaly sousedky, když viděly Šimona tahat vodu z kohoutku, Ladě hrabat brambory na zahradě a Pavla sedět v stínu na lavičce a číst knížku. Myslíš, že ti jednou v starobě přinesou vodu do sklenice? Jednou odejde a končí to.
Počkejte, až mě ještě poučíte! odpovídala Klára. Co chci, to dělám.
Děti také vyjadřovaly své pocity.
Proč já mám řezat dřevo, a on řešit rovnice? stěžoval si Šimon.
Tak si vezmi učebnici a řeš, jestli chceš, usmála se Klára.
Šimon chvilku listoval učebnicí, pak ji zamkl a řekl: K čemu to, radši půjdu řezat dřevo!
Nejvíc ale nespokojená byla Lada. Vždycky se snažila Pavlovi uškodit házela mu sešit do pece, nebo mu do bot podkládala shnilé vejce.
Vždycky mu dáváš nejlepší kousek, křičela. A on tě pak opustí, opakovala slova sousedek.
Když Pavel odjel studovat, v domě zavládl klid. Klára se ale začala víc držet mladšího syna.
Zpočátku mu psal dlouhé dopisy, popisoval celý školní život, který Kláře byl spíše nesrozumitelný. Postupně dopisů ubývalo a návštěvy se řídily výjimečně sousedky se ukázaly mít pravdu. Klára to pociťovala hořce, ale nechtěla ukázat smutek. Syn se nakonec vyučil a stal se člověkem.
Lada se provdala za vesnického souseda. Ze zlého manžela Klára nechtěla byl to snílek, pořád vymýšlel, jak rychle zbohatnout, a vždy selhával. Teď chtěl otevřít pekárnu, ale úvěr mu nepřidělili.
Šimon zůstal s Klárou a sňatky nechtěl, i když mělo dost vhodných nevěst.
Ach, mami, chtěl bych si ještě trošku užít! Myslel jsem, že si pošlu auto. Ne nějaký starý šrot, ale třeba nějaký ten import, říkal. Představíš si mě v takovým autě?
Klára vzdychla: Jaké to má být auto, Šimone? Jsi jako náš starý kamarád, Arnošt. Sny necháme, musíme makat
Přesto ale Šimon šel za otcem, udělal dům jako na obrázku, pracoval jako traktorista a často nacházel zkratky. Klára si neškodila měl dobrého syna.
A co ten druhý? Kde je? Klára už rok nic neslyšela, poslední zpráva byla, že jel hledat práci, ale kam to už neví.
Jednou před domem zastavilo nové lesklé auto. Klára si myslela, že se ztratila a chce se zeptat na cestu, ale když uslyšela hlasité troubení, hned jí v srdci vzplála naděje. Otevřela branku a šla ke dveřím.
U auta stál Pavel. Rozpoznala ho hned, i když ho neviděla dva roky. Vypadalo to, jako by byl její zesnulý Vít vysoký, široký, se zlatavými vlasy. Krásný, říkaly sousedky, a všichni koukali z oken, aby viděli, že Pavel nezapomněl na matku.
Klára se vrhla k němu a přitiskla ho k srdci. Můj milý, nešlo to zbytečně, řekla tiše.
Šimon ho přivítal zamračeně.
To auto máš pěkné, řekl závistivě.
To není moje, odpověděl Pavel s úsměvem.
Tak komu je? zeptal se Šimon.
Tobě, podal mu klíče. Ber, už mám připravený darovací protokol, potom půjdeme k notáři.
Šimon se rozhlédl na matku, která se usmívala.
Díky, bratře, přiznal se. Ale to auto je drahé!
Není dražší než peníze, řekl Pavel. A kde je Lada?
Lada už je v jiné vesnici, provdala se. Manžel je pracovitý, brzy dostane povýšení
Provdala se? Tak pojďme na návštěvu. Šime, nalož nás do toho auta.
Ladu potkali u dveří, trochu zvědavou a s břichem. Její manžel Arnošt hned začal chlubit se, jak úspěšný podnikatel je a že otevřou pekárnu.
Bojovníku, co to máš? vykřikla Lada. Neměli vám úvěr dát, taková pekárna nemůže existovat. Poslouchej Pavla, on je snílek.
Pavel se usmál: S pekárnou to vyřešíme, žádný problém. Dej mi vědět, kolik potřebuješ, převedu peníze.
Arnošt byl šokovaný, už od ženy slyšel, že její bratr je zklamaný nedíky.
Pavel vytáhl z kapsy malou červenou krabičku a podal ji Ládě.
To je pro tebe, řekl.
Lada opatrně otevřela a uvnitř byly nádherné zlaté náušnice se smaragdovými kamínky, přesně jako její oči. Vyděsil se a hned si je nasadila. Otočila se před zrcadlem a řekla: Díky, Pavle, trefil jsi se. Požádala jsem Arnošta o náušnice, a on mi koupil jen drtič masa!
Klára seděla potichu a šťastná. Myslela si, že syn možná přinese něco podobného náušnice nebo náramek. Nebo možná pračku, to by bylo fajn.
Syn nic nedával, dokud Lada nezmínila, že po porodu má klidně odejít domů, Pavlův hlas zazněl: Jen na chvíli, Lado. Vezmu si maminku s sebou, pokud bude chtít.
Klára se dívala na syna zmateně. S sebou? Kam? Jak?
Nevím A co dům?
Dům? Tam bude Šimon, nová hospodyňka ho přivítá. Bez tebe, mami, mi chybí. Přijdeš se mnou? Jestli se ti to nelíbí, vrátíš se zpátky.
Klára netušila, co má říct. Všude byla její minulost s Vítovým a Maškou Ale Pavlův život byl úplně jiný. Co by Vít řekl?
Klára si představila svého manžela na prahu šikátník, ztvrdlé ruce složené na hrudi.
Co dál, Kláro? Proč jsi to všechno takhle vychovávala? Pro lepší život. Pojď si taky ten život vyzkoušet, jinak nikdy nepoznáš, jestli to stálo za to.
Usmála se a řekla: Proč ne, vezmu si to.Vezmu si to, odpověděla Klára a podívala se na Pavla s oči, ve kterých se odrážel celý jejich život. V tu chvíli se ozvalo tiché brnkání motoru, jak auto tiše odstartovalo a rozjelo se po rozlehlé poli, kde se podél cesty zvedaly stíny starých lípy a vůně čerstvě posečené trávy.
Pavel přitáhl ruku k sobě a svázal ji sklávesnicíkaždého okamžiku, který se právě rozplýval. Jdeš snámi? zeptal se, a v jeho hlase zněla nejen výzva, ale i jistota, že cesta, na kterou se chystají, není jen únikem, ale návratem ktomu, co skutečně patří.
Klára se usmála, podala mu ruku a spolu sŠimonem, který už v kapse držel klíč od starého stodola, a sLadou, která smalým dítětem vnarozeninové kočárku, nastoupili do vozu. Auto se rozjeli a hned po kilometru se před nimi rozprostřelo panorama vesnice, kde sestínyzjedné strany mísily szlatavým světlem západu. Na silnici se skvílyzrcadlenéhvězdy starých domů, a ve všem tom byl naslouchán tichý šepot minulosti šepot, který už nebyl těžký a těžkopádný, ale lehký jako listí, co se v proudu větru vznáší.
Když dorazili krodinnému domu, dveře se s neobvyklým šumem otevřely. V prvním pokoji čekala Maška, která už dlouho neviděla své děti ani vnučku, a v jejich očích se znovu rozzářila jiskra dřívějšího života. Myslela jsem, že vás už nikdy neuvidím, řekla s tichým brekem, který se rychle změnil v úsměv.
Na zahradě se rozprostřelo pole, kde Šimon stříhal řádky dřeva, a pod stromy se schovávaly knihy, které Pavel přivezl ze vzdálených měst. Lada sArnoštem stáli unové pekárny, kde už voněla čerstvá chléb a kouř ztradičního kamna. Děti běhaly kolem, smály se a mávali rukama, zatímco starý dřevěný stůl pod nimi zaznamenal všechny příběhy, které se během těch let nasbíraly.
Tohle je místo, kde můžeme být,” řekl Pavel a položil ruku na Klářino rameno. Není to jen únik. Je to domov, který jsme si sami vytvořili.
Klára se podívala na své čtyři děti, na včerejší slzy i na úsměvy, a uvědomila si, že všechna oběti, všechny těžké roky, nebyly zbytečné. V jejich srdcích byla síla, která dokázala přetavit bolest vlásku, a ta láska se rozlétala jako pták, který se vrací na hnízdo po dlouhých pochodech.
Ve stejný okamžik se zeptala Pavla: Kde je ten sen, který jsme všichni nosili v hrudi?
Pavel se zasmál, podíval se do dálky a řekl: Je tady, vkaždé kapce deště, vkaždém paprsku slunce, vkaždém úsměvu našich dětí. Stačilo jen otevřít oči.
A tak se pod hvězdami, které se odrážely vzrcadlovém světle auta, rodina spokojeně posadila na verandu, podívala se na rozlehlé pole a věděla, že i když cesta někdy vede kneznámým obzorům, domov je ten, kdo tě vždy přivítá sotevřenou náručí.
Klára se naklonila kPavlovi, položila hlavu na jeho rameno a tiše zašeptala: Děkuji, že jsi mi ukázal, že žádná vzdálenost není tak daleko, když ji sdílíme sláskou.
Vtéto chvíli se hvězdy rozsvítily jasněji než kdy předtím a celý svět se zdál být jedním velkým, šťastným domovem.
