Libuše a Mikuláš vyšli z bytě kamarádů, kde se veselě slavil narozeninový večírek, a zamířili domů. Venku už dlouho vládne listopad. V tlumeném světle pouličních lamp viděli padající sníh, sem tam lehký váněk posouval vločky dopředu.
Jaká krása! vydechla Libuše, zaráčejíc se v podzimním krajině.
Naprosto, přikývl Mikuláš a objal svou manželku.
Šli ještě chvilku dál, když Libuše náhle zastavila.
Slyšíš? zeptala se Mikuláše.
Slyším, dítě pláče, odpověděl, rozhlédl se kolem.
V takovou dobu nechoďí s kočárky? Ten pláč zní, jako by to bylo jen novorozenecké, zamumlal Libuše. A dítě je snad blízko, jen nevím, kde.
Zastavili se a rozhlédli se.
Třeba odsud! řekl Mikuláš a rozběhl se k městskému parku. Na sněhem pokryté lavičce ležel balíček, ze kterého se ozývalo křiku.
Taková maličká zamumlala Libuše. Kde jsou její rodiče?
Vypadá to, že ji tu zanechali sami, poznamenal muž.
Libuše opatrně vzala novorozence do náruče a dítě se okamžitě uklidnilo.
Kámoško, kdo tě tak zranil? řekla s něžností. Co takoví krutí rodiče na zimě nechali prcku na lavičce?
Brzy dorazili domů. Položili dítě na pohovku, rozbalili ho a zíraly s úžasem ležela tam holá holčička, pravděpodobně sotva měsíc stará. Měla ošoupanou košilku a byla zabalená do opotřebované deky, která už měla díry.
Musíme ji hned nakrmit, a podbalík určitě už je hodinu nepoužívaný, zachrotila Libuše se slzami v hlase.
Budu běžet, koupím vše, nabídl Mikuláš.
Kup směs, lahev a pleny, upřesnila, houpajíc se v náručí a skoro brečící.
Po patnácti minutách Mikuláš vrátil s nákupem.
Tady jsou jednorázové podložky, protože jiných zatím nemám, řekl a položil tašku před Libuše.
Skvělé, teď ho přebalíme a nakrmíme, radostně odpověděla, rozrůstající se kolem prcku. Holčičina kůže byla posetá pupínky, Libuše ji opatrně potřela dětským krémem a rozprostřela čisté pleny. Malá se chytla dudlíku s mléčnou směsí, jako by jí už dlouho nic nešlo.
Musíme to nahlásit policii, jinak to bude vypadat, že jsme si ho sami přivlastnili
Souhlasím, jinak bychom skončili na výpisu od policie, doplnil Mikuláš. Nechtěl bych se ztratit v jejich zorném poli.
Jdu s tebou, souhlasila Libuše a položila ospalou dívku do postele.
Ráno do bytu přišli sociální pracovníci a policisté. Libuše sledovala, jak si dítě berou pryč, a její srdce sevřelo bolest během jediné noci si s prckou vytvořila takové pouto. Libuše a Mikuláš už sedm let neměli vlastní děti. Jednou Libuše otěhotněla, ale ve čtvrtém měsíci ztratil miminko. Po té události už neviděli naději na vlastní potomky. Možná, že nalezená holčička opravdu přišla o své rodiče
Zůstali sami a přemýšleli o osudu dítěte.
Miláčku, jak bych si přála ještě jednou ji v rukou mít! Je tak roztomilá, řekla Libuše.
Všechno to rozruchování mě napadlo, když jsem si představoval nás mezi ostatními maminkami na hřišti, zamyslel se Mikuláš, díval se z okna. Představoval si Libuše mezi šťastnými maminkami s kočárky a usmíval se.
O tři měsíce později se jejich sen naplnil. Úřady nenašly biologické rodiče Jarmily. Libuše a Mikuláš byli šťastní. Koupili jí kočárek, postýlku, oblečení, hračky a vše potřebné. Jarmila se stala jejich miláčkem. Libuše teď s růžovým kočárkem procházela po dvoře a vesele si povídala s ostatními maminkami o dětech. Nikdo nepochyboval, že adoptivní rodiče pro dítě udělají všechno.
Jarmila vyrůstala, ve svých sedmnácti letech dokončila gymnázium s zlatou medailí a chtěla vstoupit na pedagogickou fakultu.
Po maturitním plese se celá rodina sešla u stolu, aby si užili oslavu. Najednou někdo zaklepal na dveře.
Otevřu, a vy, moje holky, zůstaňte sedět, usmál se Mikuláš a běžel do vstupní haly.
Brzy všichni uviděli opilý pár muže a ženu jak se vtahují do obýváku.
Dcerko, gratulujeme k ukončení školy! zvolala rozcuchaná žena v ošoupaném šedém saku.
Dcerko, Světo, jsme na tebe pyšní! potvrdil manžel, poškrábal si hlavu, jako by přemýšlel, co ještě dodat.
Kdo jste? vykřikla Jarmila zpoza stolu. Co tady chcete?
My jsme tvoji praví rodiče, zavrčela žena, která se představila jako mamka. A právě nás našli v parku na lavičce před sedmnácti lety.
Mami, tati, vysvětlete, co se děje? To je nějaký cirkus? zmateně se podívala na hosty i na Mikuláše s Libuší, kteří si navzájem mávli rukama.
Jarmilo, neposlouchej je. Jsou to jen nějací opilí. Přijeli jen na drink, řekl otec.
Aha, už rozdáváte na kocovinu? odpověděla Jarmila sarkasticky. Co to má společného?
Libuše se vmísila a pláčícíma očima vyprávěla o tom, jak našla holčičku v parku.
Jarmila, se slzami v očích, nakonec promluvila:
Když je to pravda, oba odejděte! ukázala neopatrným hostům cestu ven.
Dcerko, proč to děláš? Máš ještě mladší sourozence, namítla rozcuchaná teta hlasitě, rozčesávajíc si rozcuchané vlasy. Její manžel pobíhal po místnosti, jako by se ztratil v čase.
Dobře, přijdu vás brzy na návštěvu, slíbila Jarmila, aby se nepříjemní hosté rychle rozprchli.
Teta a její partner nakonec odešli. Mikuláš s úlevou zavřel dveře.
Co to po nich zůstalo, to je smrad! rozčílila se Libuše a otevřela okno.
Jarmila se zvědavě podívala na rodiče a zeptala se:
Je to pravda?
Matka sklonila hlavu.
Ano, miláčku, přiznal otec.
Oba pak vyprávěli, jak našli Jarmilu na zasněžené lavičce, zabalenou v staré dece, a jak se snažili vyřídit všechny papíry k adopci.
Pak pak vás mám ještě víc ráda, mami, tati! řekla téměř brečíc. Objala je a řekla, že si nedokáže představit, co by se stalo, kdyby toho večera v parku nebyli.
Čas plynul. Nezbední hosté už se neukazovali. Rodina Jarmily dobře věděla, proč přišli potřebovali jen peníze na další pití. Když se ale Jarmila podívala na jejich život, uvědomila si, že takoví rodiče nemají vůbec nic společného s opravdovou láskou k dětem.
O několik let později Jarmila absolvovala pedagogickou školu a nastoupila jako učitelka na střední školu. Přesto nikdy nezapomněla na své biologické sourozence. Jednoho dne se rozhodla je navštívit.
Šla s přítelem Vencem, se kterým se dlouho kamarádila, a on jí slíbil podporu. Dorazili k polorozpadlému chalupě, kde někdo ještě bydlel.
Je to ono? zeptal se Venca překvapeně.
Zdá se, že jo, přikývla Jarmila a vstoupila na zanedbaný dvorek, který neviděl úpravu už sto let.
Zaklepali na staré dřevěné dveře. Po chvíli se ozvaly kroky uvnitř.
Ano, vzpomněla jste si na nás? zamumlala rozcuchaná teta. Vstupujte. A kdo je to s vámi? Váš snoubenec? Když už jste tady, měli bychom mu nalít a vypít.
Já jsem snoubenec, ale k tomu jsme nepřišli, odpověděl Venca vážně.
A co pak? Dejte i dětem pár korunek, oni jedí, a já nic nemám. Váš otec byl před rokem pochován, zamrkála žena s povzdechem.
U vchodu se objevila dvojice zvídavých dětských očí. Venca podal dvě velké krabice s bonbóny. Děti je okamžitě rozbalily a zmizely v jiné místnosti.
U stolu seděl hubený chlapec, který se díval na hosty s nejistotou.
To je náš Míša. Seznamte se. Trochu plachý, ale dobrý. Chce studovat, zamumlal teta.
Jarmila a Venca se přiblížili.
Tak co, poznáme se? usmála se Jarmila a podala ruku. Jsem tvá sestra.
Chlapec se na ni podíval skrz, váhal a neochotně podal svou ruku.
Jarmila s Vencem Míšu odvezli. Ukázalo se, že je chytrý a šikovný. Díky pomoci Jarmily získal stipendium a bydlí v Praze v malém bytě. Každý den ho Jarmila s Vencem navštěvuje. Míša rozkvetl, stal se veselým, vypráví vtipy a těší své blízké.
V domě jejich alkoholičky zůstali ještě dva děti devítiletý chlapec a desetiletá dívka. Jarmila je občas čekala před školou, přinesla jim velké sáčky s potravinami. Škoda pro bratříčka i sestřičku, protože jejich matka vše utrácela na lihoviny. Jarmila je zvátla k sobě, aby alespoň na chvilku zažily normální dětství a zapomněly na chudobu. S Vencem je brala do kina, na lunapark nebo jen tak do parku. Jednou matce už nezůstalo její životní styl ji dohnal.
Libuše a Mikuláš si tak získali pověst dobrých, pečujících rodičů. Brzy se jim narodili další dva děti. Výchovu Arty a Věry převzali nejčastěji Mikuláš a Jarmila oni měli nejvíc volného času. Takhle dvojice vyrostla v adoptivní rodině, zapomněla na těžké dětství. Když byly ještě malé, snily o útěku z rozpadlé chalupy a opuštěné matky, ale bály se. A teď se jejich sen naplnil. Oba dokončili studium, stali se skvělými psychology a otevřeli si vlastní ordinaci, kde s radostí pomáhají klientům.
