Uncategorized

Ležela jsem na skřípavém rozkládacím lehátku v kuchyni panelákového bytu v Praze a poslouchala smích

Babička Anděl Strážný: Příběh Alenky, kterou opustili rodiče a vychovala ji láskyplná babička Dušena. Po její nečekané smrti Alenka hledá štěstí i lásku, dokud ji babička ve snu nevaruje před nebezpečím. Vztah s tajemným Alešem nabere nečekaný zvrat – a právě babiččina duchovní blízkost Alenku ochrání před životní pastí. Dojemný příběh o rodinných poutech, osamělosti a andělech strážných, jaké může mít každý z nás.

BABIČKA ANDĚL STRÁŽNÝ DUCH Své rodiče Lenka nikdy nepoznala. Tatínek opustil maminku ještě před jejím

Uncategorized

0234

Postavila jsem si dům na pozemku tchyně. Manžel zemřel a ona ho chce prodat své dceři. Zavolala jsem bagr. Když jsem poznala svého muže, byli jsme mladí, zamilovaní a bez peněz. Rychle jsme se vzali, navzdory varováním. Láska nám dávala víru, že zvládneme vše. Jeho máma nám nabídla část svého pozemku. „Stavte tady,“ řekla tehdy. „Místa je dost, nepotřebuji ho celé.“ Dívali jsme se na sebe s mužem s nadějí v očích. To byla naše šance. Začali jsme šetřit každou korunu. On dělal na stavbě od rána do noci, já uklízela, šila, brala vše, co přišlo pod ruku. Víkendy jsme trávili společně na stavbě – cihlu po cihle rostl náš domov. Pamatuji si jeho ruce popraskané od cementu i jeho úsměv po práci. „Bude krásný,“ říkával, a líbal mě na čelo. „Tady vychováme naše děti.“ Trvalo nám to tři roky. Tři roky odříkání, účtů, bezesných nocí. Ale dokázali jsme to. Dali jsme drahou plechovou střechu, hliníková okna, koupelnu s kachličkami, které jsem vybírala pečlivě jednu po druhé. Manžel postavil v zahradě i malý bazén. „Pro děti, ať se v létě ochladí,“ říkával pyšně. Dům nebyl luxusní, ale byl náš. V každé zdi byl pot, láska i sny. Tchyně nás často navštěvovala. Pily jsme kávu na dvoře, chválila nás, jak je šťastná. Její druhá dcera skoro nejezdila. Když už přijela, na dům se dívala zvláštně – se závistí i s despektem. Pak přišlo to proklaté úterý. Můj muž odešel brzy do práce jako obvykle. „Uvidíme se večer. Miluju tě,“ řekl naposledy ve dveřích. Řekli mi, že nehoda byla okamžitá. Trám. Netrapil se. Já ano. Upadla jsem do bolesti tak hluboké, že jsem občas zapomněla dýchat. Dva týdny po pohřbu jsem zjistila, že jsem těhotná. Čtyři měsíce. Holčička. Naše vysněné dítě – bez něj. Ze začátku ke mně tchyně chodívala každý den, nosila jídlo, objímala mě. Myslela jsem, že aspoň nejsem sama. Ale po měsíci se vše změnilo. Byla neděle. Seděla jsem v obýváku a hladila si břicho, když přijely. Bez klepání. Tchyně se mi nepodívala do očí. „Musíme si promluvit,“ řekla. „Co se stalo?“ „Moje dcera je v těžké situaci. Je rozvedená a potřebuje někde bydlet.“ „To je mi líto,“ řekla jsem upřímně. „Pokud chce být nějaký čas u nás…“ „Ne,“ přerušila mě. „Ona potřebuje tento dům.“ Zastavil se mi svět. „Cože?“ „Pozemek je můj,“ řekla tvrdě. „Vždycky byl. Vy jste stavěli, ale pozemek je můj. A teď… můj syn už tu není.“ „Ale my jsme to postavili!“ hlas mi se třásl. „Každá koruna, každá cihla…“ „Škoda, co se stalo,“ řekla dcera. „Ale právně je dům na pozemku. A pozemek je náš.“ „Jsem těhotná s jeho dítětem!“ vykřikla jsem. „Právě proto,“ řekla tchyně. „Nezvládneš to sama. Něco ti dáme za úpravy.“ Podala mi obálku. Uvnitř částka k smíchu. Urážka. „To je urážka,“ řekla jsem. „To nepřijímám.“ „Pak odejdeš bez ničeho,“ odsekla. „Rozhodnuto.“ Zůstala jsem sama v domě, který jsme s láskou postavili. Plakala jsem pro manžela, dítě i rozbitý život. V noci jsem nespala. Prošla jsem každý pokoj, dotýkala se stěn. Rozhodla jsem se. Jestli nemohu mít tento dům já, nebude ho mít nikdo. Druhý den jsem začala volat. Demontovali střechu, okna, bazén, trubky, kabely. Vše, za co jsme zaplatili. „Jste si jistá?“ zeptal se dělník. „Naprosto,“ odpověděla jsem. Tchyně přišla rozzuřená. „Co to děláš?!“ „Beru si, co je moje. Vy chcete pozemek. Tak tady je.“ Nebyla smlouva. Byla jen naše práce. Poslední den přijel bagr. „Jste si jistá?“ ptal se bagrista. „To už není dům,“ řekla jsem. „Dům zemřel s mým mužem.“ Stěny padaly jedna po druhé. Bolelo to. Ale i osvobozovalo. Když to skončilo, zbyly jen trosky. Teď jsem u mámy. V malém pokoji. Prodala jsem střechu, okna. Z těch peněz přežijeme, dokud se narodí moje dcera. Budu jí vyprávět o tátovi. O tom, jak jsme stavěli domov vlastníma rukama. Naučím ji, že když ti svět vezme vše, nesmíš mu dovolit, aby ti vzal i důstojnost. A co si myslíte vy – udělala jsem správně, když jsem ten dům zbořila, nebo jsem měla odejít potichu a nechat jim vše?

Postavila jsem svůj dům na pozemku mé tchyně. Můj muž zemřel a ona se rozhodla ho prodat pro svou dceru.

Uncategorized

027

„Ludko, ty ses snad zbláznila na stará kolena! Vnoučata už ti chodí do školy, jaká svatba?“ – přesně tohle jsem slyšela od sestry, když jsem jí oznámila, že se budu vdávat. No a na co čekat? Za týden se s Tondou bereme, přemýšlela jsem, že bych to měla dát sestře vědět. Na svatební oslavu za námi nepřijede, bydlíme každý na druhém konci republiky. Ostatně, žádnou velkou hostinu s výkřiky „Hořké!“ v šedesáti slavit nehodláme. Klidně se vezmeme a v tichosti to oslavíme ve dvou. Mohli jsme to klidně nechat být, ale Tonda na tom trvá. Je to chlapík, co umí být galantní až na kost: otevírá mi dveře do vchodu, podává rámě, když vystupuji z auta, pomáhá s kabátem. Ne, bez razítka v občance nechce žít. Řekl: „Nejsem žádný mladíček, chci vážný vztah.“ A pro mě je Tonda opravdu mladíček, i když už má šediny. V práci ho respektují, všichni mu říkají pane s titulem. Tam je jiný: vážný, přísný, ale jakmile mě spatří, jako by omládl o čtyřicet let. Chytí mě do náruče a začne se mnou točit uprostřed ulice. Mě to těší, ale stydím se: „Lidi se dívají, budou se smát,“ říkám. On však jen: „Jaký lidi? Já nevidím nikoho, jen tebe!“ Když jsme spolu, mám opravdu pocit, že jsme na světě jen my dva. Mám ale i sestru a té musím říct pravdu. Bála jsem se, že mě, jako mnozí, odsoudí, a přitom jsem potřebovala její podporu. Seberu odvahu a zavolám. „Ludkooo,“ protáhla překvapeně, když slyšela, že jsem dostala chuť znovu do chomoutu, „vždyť je to teprve rok, co jsme pohřbívali Vítka, a už sis našla náhradu!“ Tušila jsem, že ji to šokuje, ale že ji rozhodí právě vzpomínka na mého zesnulého manžela, to mě nenapadlo. „Tani, já vím,“ skočila jsem jí do řeči. „Ale kdo určuje tyhle lhůty? Dokážeš říct přesné číslo, po jaké době člověk smí být znovu šťastný, aniž by ho někdo odsuzoval?“ Sestra se zamyslela: „Tak aspoň pět let by bylo slušný počkat.“ „Takže mám Tondovi říct: Promiň, přijď za pět let, zatím musím držet smutek?“ Tanja mlčela. „A co mi to dá?“ pokračovala jsem. „Stejně se najdou lidi, kterým to bude vadit, a upřímně, je mi to jedno. Důležité je, co si myslíš ty. Když budeš chtít, svatbu klidně odvolám.“ „Víš co? Nechci být ta zlá, klidně se berte už zítra! Ale věz, že to nechápu a nepodporuju. Vždycky jsi byla svá, ale nečekala jsem, že ve stáří ti úplně přeskočí. Měj soudnost, mohla bys to aspoň ještě rok odložit.“ Ale já se nechtěla vzdát. „Říkáš: odlož to o rok. A co když nám s Tondou zbývá už jen tenhle rok?“ Sestra se rozplakala. „Dělej, jak chceš. Chápu, že každý chce být šťastný, ale vždyť tys v životě byla šťastná…“ Rozesmála jsem se. „Tani, vážně? Myslela sis, že jsem byla šťastná? Já taky, až teď jsem pochopila, kým jsem byla – dříčkou. Netušila jsem, že je možné žít i jinak, s radostí!“ Víťa byl dobrý člověk. Společně jsme vychovali dvě dcery, teď mám pět vnoučat. Vždy mě učil, že nejdůležitější je rodina. Nesporovala jsem. Nejprve jsme dřeli pro rodinu, pak pro děti, pak pro vnoučata. Dnes, když se ohlédnu, vidím, že to byl jeden velký závod o pohodu bez přestávky na oběd. Jakmile se vdala starší dcera, měli jsme už chatu, ale Víťa trval na tom, že bude lepší pro vnoučata pěstovat domácí maso. Pronajali jsme hektar pole a pořídili si jho, které jsme vláčeli roky. Pořídil hospodářství, které jsme museli krmit. Do půlnoci jsme nespali, ve čtyři už bděli. Celý rok jsme byli na chatě, do města jsme jeli jen vyjímečně. Když jsem měla chvilku a volala kamarádkám, jedna se chlubila, že byla s vnučkou u moře, druhá byla s manželem v divadle. Já jsem nestíhala ani nakupovat, natož do divadla! Bývalo, že jsme byli doma i bez chleba, protože zvířata nás úplně svazovala. Jediné, co nám dodávalo sílu: že děti a vnoučata jsou syté. Starší dcera díky našemu hospodaření vyměnila auto, mladší udělala rekonstrukci bytu — a tak mi aspoň nepřišlo, že jsme dřeli zbytečně. Kamarádka mě jednou přišla navštívit a povídá: „Ludo, nepoznala jsem tě! Myslela jsem, že si tu odpočineš, a ty jsi skoro bez života! Proč se takhle ničíš?“ „Jak jinak? Dětem musíme pomáhat,“ odpovídala jsem. „Děti jsou dospělé, už ať se postarají. Ty žij taky trochu pro sebe!“ Tenkrát jsem nechápala, co to znamená. Ale teď už vím — že jde žít jinak: spát, jak se ti chce, v klidu vyrazit na nákupy, do kina, do bazénu, na lyže. A nikomu tím nic nezkazíš! Děti nestrádají, vnoučata taky ne. A co je hlavní: naučila jsem se dívat na svět jinýma očima. Dřív jsem na chatě nadávala na listí, teď mi dělá radost. Jdu po parku, kopu do listí a raduju se jak dítě. Naučila jsem se mít ráda déšť, teď se můžu schovat v teplé kavárně, místo abych honila kozy pod střechu. Teprve teď jsem si všimla, jaké jsou mraky, západy slunce, jaké je potěšení jít v křupavém sněhu. Vidím, jak je naše město krásné! A to všechno mi otevřel Tonda. Po smrti manžela jsem byla ztracená. Všechno přišlo nečekaně – infarkt, Víťa zemřel dřív, než přijela sanitka. Děti hned prodaly hospodářství, chatu a nastěhovaly mě zpět do města. První dny jsem chodila jako tělo bez duše, vstávala v pět a nevěděla, co si počít. Pak přišel Tonda – soused, známý mého zetě, co nám pomáhal se stěhováním. Přiznal, že nejprve neměl žádné úmysly, viděl mě jako vyhaslou, ztracenou ženskou a chtěl mě povzbudit. Vytáhl mě do parku na vzduch. Sedli jsme si na lavičku, koupil mi zmrzlinu, šli jsme k rybníku krmit kachny. Chovala jsem je na chatě, ale nikdy jsem se na ně nestihla jen koukat! A ony jsou tak legrační, jak loví chleba! „Nevěřím, že někdo může jen tak stát a koukat na kachny,“ řekla jsem. „Ty moje jsem jen krmila a čistila, tady stojí a koukáš.” Tonda se usmál, vzal mě za ruku a řekl: „Počkej, já ti toho ještě tolik ukážu! Budeš jako nový člověk.“ A měl pravdu. Jako malé dítě jsem každý den objevovala svět a byla jsem šťastná, až se minulý život změnil v tíživý sen. Ani nevím, kdy jsem si uvědomila, jak moc Tondovi potřebuju – jeho hlas, smích, dotek. Ale jednou jsem se probudila s tím, že on i všechno teď a tady je skutečné a bez toho už nemůžu žít. Moje dcery naše vztahy nesly těžce — myslely, že zrazuji vzpomínku na otce. Bylo to pro mě velmi těžké a cítila jsem vinu. Tondovy děti naopak jásaly, konečně mají klid o tátu. Zbývalo vše říct sestře a s tím jsem otálela. „A kdy máte svatbu?“ zeptala se Taně po dlouhém hovoru. „V pátek.“ „Tak co — přeju štěstí v pozdním věku,“ rozloučila se chladně. V pátek jsme s Tondou pořídili vše na malou oslavu, oblékli se slavnostně, vzali taxi a vyrazili na radnici. Když jsme vystoupili, oněměla jsem: u vchodu stála moje dcera s rodinami, Tondovy děti a hlavně – moje sestra. Taně svírala v náruči bílé růže a směla se přes slzy. „Taně! Ty jsi kvůli mně přijela z druhého konce?“ nechápala jsem. „Jak bych nemohla vědět, komu tě dávám,“ smála se. Všechny dny do svatby se tajně domluvili, připravili oslavu. Před pár dny jsme s Tondou slavili výročí. Je teď u všech jako doma. A já si pořád říkám, že je to neuvěřitelné – jsem tak neuvěřitelně šťastná, až se bojím to zakřiknout. Dobrodružství druhé šance: Jak jsem ve svých šedesáti letech našla odvahu jít znovu do svatby, přestože mě rodina odsuzovala, a dočkala se štěstí, o jakém se mi ani nesnilo

Liduško, ty ses snad zbláznila na stará kolena! Vždyť už máš vnoučata ve škole, jaká svatba?

Uncategorized

023

PRO KAŽDÝ PŘÍPAD Věra se jen letmo podívala na plačící kolegyni, otočila se zpět k počítači a začala rychle něco psát. – Ty jsi ale bezcitná, Věrko, – ozvala se Olga, vedoucí oddělení. – Já? A proč myslíš? – To, že máš v soukromí všechno v pohodě, neznamená, že to mají i ostatní. Vidíš přece, jak je Janča nešťastná – mohla bys ji aspoň trochu politovat, poradit jí, podělit se o zkušenosti. Když už se ti tak daří… – Já, radit jí? Té? To by se jí moc nelíbilo. Zkusila jsem to asi před pěti lety, když chodila s monokly do práce, asi aby cestou lépe viděla. To jsi tu ještě nebyla. A ne, to ji nepral chlap – sama bourala, padala, no a když ten poslední od ní utekl, monokly jí nějak zmizely. Bylo to už třetí, co od ní prchnul. Tehdy jsem jí chtěla podpořit, nasdílet zkušenosti. A hádej co – zůstala jsem nakonec ta špatná. Ostatní mi vysvětlily, že to nemá smysl, že Janča toho ví nejvíc na světě. Akorát měly za to, že jsem zákeřná rozvracečka štěstí. Tehdy ještě chodila za různýma babkama na kouzla lásky, dneska je moderní, chodí k psycholožce. Řeší si traumata. Ale že žije pořád podle stejného scénáře, to jí nedochází – mění se pouze jména. Takže, odpust mi, utírat slzy ani nosit kapesníky nebudu. – Stejně to není správné, Věrko… O polední pauze se u jediného stolu rozebíraly jen Jančiny trable s bývalým – podrazákem a lhářem. Věra mlčky jedla, nalila si kávu a zalezla stranou, aby si v klidu prohlížela zprávy v mobilu. – Věrko… – přisedla veselá Terezka, dnes poněkud zachmuřená, – fakt ti není Janči líto ani trochu? – A co ode mě chcete? – Nech ji, – prohodila Irena, která šla kolem. – Ona je v pohodě, má svého dokonalého Vaška, pohoda klídek, nemůže pochopit, jaké to je zůstat sama s děckem, bez pomoci, bez alimentů od toho „skvělého táty“… – Neměla rodit, když neví od koho, a ještě v tomhle věku, –, ozvala se paní Táňa, nejstarší z bab, které jí všichni říkají prostě babičko Táňo. – Věra má pravdu, kolikrát už brečela? Ten jí už těhotné pil krev, a předtím to samé… Ženy stály kolem nešťastné Janči, každá měla svou radu. No jasně, silná a nezávislá se rozhodla ukázat, co v ní je. Z vesnice byla přivolána maminka na hlídání a pomoc s malým, Janča začala žít, dala si ofinku, vytetovala obočí, nalepila řasy, málem dala kroužek do nosu, naštěstí jsme jí všichni rozmluvili. A jelo se dál. – Neboj, Jančo, on bude litovat! Bude teprve brečet! – Nebude, – zamumlala Věra, ale některé už rozkurážené kolegyně ji slyšely a chtěly vysvětlení. – Nebude. Ani slzu neuroní. A Janča si najde za chvíli dalšího… – Ty máš jednoduché soudit – máš Vaška, ten není jako ostatní, co? – Není… Můj Vašek je nejzlatější chlap na světě, nepije, nehoní ženské, miluje mě k sežrání. – Jo tak, jasně, a všechny jsou stejné, všechny chlapi jsou kabrňáci! – Pozor, ať ti ho někdo nesbalí. – Neboj… – No… já bych si tak jistá nebyla. Vínko v hlavě začalo působit, a tak se ozval nápad: – Tak jedem k tobě! Uvidíme, jestli tvůj Vašek odolá naší kráse? Vsadím se, že nás nepozveš… Bojíš se, co? – Tak pojďte. – Jdeme všechny k Věře „odvádět“ Vaška! Táňo, jdeš taky? – Ne, holky, na mě doma čeká Míša… Vy si užijte návštěvu, – usmála se paní Táňa. Tak se celá banda přiřítila k Věře domů, smály se, vařily. – Holky, něco rychle nachystáme, Věrin Vašek tu není, ale přijde a my mu dáme hostinu. – Nepřehánějte to, není žádný velký jedlík. Ale máte pravdu, brzy tu bude. Holky se po chvilce začaly rozcházet, zůstaly jen Janča, Olga a Terezka. Pily čaj v útulné kuchyňce a byly trochu nervózní z očekávání slavného Vaška. Chystaly se domů, když někdo dorazil. – Vašíčku, Vašíčku můj, kluku můj sladký, – zavrkala Věra v předsíni. Ženy ihned ztichly, bylo cítit rozpaky, když do místnosti vstoupil vysoký, fešný mladík. Aha! Tohle je ta slavná věc – manžel výrazně mladší než Věra! – Tak se seznámte, děvčata, tohle je můj Denis. Jak Denis, kde Denis, co Denis? – Syn Denis. A Vašek, Dendo, jak je na tom? – Jo, v pořádku, teď potřebuje hlavně klid, za pár dní už zase bude pobíhat. A hlavně mu nedovol hladit ránu… Dámy zrudly… – My asi půjdeme? – Počkejte. Ještě jste nepoznaly Vaška. Pst, po operaci, Denis ho s Lenkou přivezli, šli na kastraci – začal mi značit závěsy… Tak pojďte. Tady je, můj Vašík, spí moje zlatíčko… Dámy málem vyprskly smíchy. – Věro, vždyť to je kočka! – No jistě, co jste čekaly? – A kde je muž? – Já ho nikdy neměla. Vy jste si to domyslely, já jen jednou řekla, že mám doma úžasného Vaška, a už jste domyslely zbytek. Vdávala jsem se brzy, první láska, blablabla, školu jsem nestihla, narodil se Denis. Tři roky trápení, rozchod. Pomoc rodičů byla skvělá. Podruhé až ke třicítce, dobrý pohodář, plánoval děti, Deniska že nám půjde do vojenské školy, na krajní nouzi prý k mé mámě. Poslala jsem ho za maminkou. Dlouho to nechápal, matka mě pomluvila, že cizí dítě nikdo nechce (sama měla druhého muže a její syn vyrůstal s otčímem). Dlouho jsme žily samy, potřetí jsem do toho šla s vědomím, že na trhu už nejsem žádná hvězda, ale… Bůh miluje trojky. Při dvoření mi taky přistál monokl, z velké lásky, žárlivosti. A protože Deniska od mala chodil na karate a já byla občas sparing doma, uměla jsem se bránit… A to jsem si řekla: dost! Denis se oženil, mně bylo smutno, tak jsem si pořídila Vaška – žijeme si. Na kino mám společnost, na dovolenou taky, nikdo nikomu za nic neodpovídá. Někdy uvařím něco dobrého, Denis odejde spokojený, nikdo mu „nežvaní do života“, já taky nemusím… Denis to ze začátku nechápal – proč nebydlím s mužem? A proč? Každý má svůj svět, zvyky, jiné je, když jste spolu od mladí – třeba brácha, ti jsou spolu třicet let, jsou jako jedno tělo jedno duše, stejně naši… No a mě tohle nepotkalo – tak proč se trápit jen proto, abych si mohla říkat vdaná? Ne, díky. S Vašíkem jsme spokojené. Viď, chlapečku? Koukej, otevřel oči… Já tě varovala, že když budeš dál značit závěsy, přijdeš o „ozdůbku“… Děvčata odcházela zamyšlená – hlavně Janča. Ale stejně to spolu nevydržela. Do měsíce už se na pracovišti pyšnila novým objevem, dostávala luxusní kytice. Věra s babičkou Táňou se tiše usmívaly. – Tak co Míša? Jak nožka? – Už dobrý, Veru, asi na procházce šlápl na něco, ale zahojilo se to, na psa dobrý… Vnoučata by prý chtěla, abych s Míšou šla na výstavu, ale co bych ho trápila, nám je dobře i bez vystavování. …A Janče se taky daří, koukám. Jo, paní Táňo, někdo si pořídí zvíře, někdo zase manžela… – No, každý jak umí… Třeba jí to tentokrát vyjde. – Snad. – O čem si špitáte? – O tobě, Jančo, jestli ti to tentokrát vyjde. – Holky, já vím, jak to vypadá, ale já nemůžu být sama, fakt ne. – Nemusíš se nám omlouvat, každý máme svůj život… – Veru, – ozvala se Janča, když šla Věra na parkoviště, – poradíš mi, jak je to s těmi kočkami? Co je lepší, kocour nebo kočka? – Běž už, čekají na tebe… Když tak uvidíme… – zasmála se Věra. – Já jen… pro každý případ…

PRO KAŽDÝ PŘÍPAD Dívám se na plačící Janu, moji kolegyni. Beze slova se otočím zpět k počítači a začnu

Uncategorized

0399

„U stolu místo pro tebe není. Ty nám budeš podávat!“, pronesla tchyně. Život v její kuchyni: moje rozcuchané ráno v pyžamu, vůně topinek, tiché dítě s pastelkami – a všudypřítomná kontrola. Když jsme na čas přišli bydlet k tchyni „jen na chvilku“, začalo pravidlo za pravidlem měnit náš svět v cizí území. Moje jídla byla nevhodná, naše zvyky „nepraktické“, a já se pomalu vytrácela. Vrchol pokoření: když jsem musela obsluhovat tchyninu dámskou návštěvu – u stolu místa nebylo, pro mne zůstala jen role služky. Večer mi došlo, že už nelze dál mlčet. Opravdový domov není o dokonalosti, ale o pocitu bezpečí, kde každý může být sám sebou. A tak jsme začali nový život – v malém bytě, ale konečně po svém. A co ty: vydržela bys „pro klid v rodině“, nebo bys sbalila kufry ještě ten první týden?

A ty přece nemusíš sedat ke stolu. Ty nám budeš podávat! prohlásila moje tchyně. Stála jsem u sporáku

Uncategorized

041

Vnučka. Olinka nebyla své matce Janě nikdy potřebná – Jana ji brala jen jako obyčejnou věc ve svém bytě, něco, co je a když nebude, stejně si toho sotva všimne. Neustále se hádala s Olinčiným otcem a když ji opustil a vrátil se ke své právoplatné manželce, úplně se zbláznila. „Odešel, jo? Takže tu svoji služku nikdy nehodlal opustit! Jen mi drásal nervy! Lhal mi,“ křičela do telefonu, „a teď mě nechal i s tím svým spratkem? Vyhodím ji z okna, nebo ji nechám na hlaváku s bezdomovci!“ Olinka si zacpala uši a tiše plakala. Neláska vlastní matky se do ní vpíjela jako voda do houby. „Je mi naprosto jedno, co se svou dcerou uděláš. Stejně si ani nejsem jistý, že je moje. Sbohem,“ odpověděl na druhém konci Roman, otec dívky. Jana, jako by pomátla, naházela Olinčiny oblečky do tašky, přihodila dokumenty a pětiletou dcerku posadila do taxíku. „To jim všem ukážu!“ točila se jí v hlavě jediná myšlenka, zatímco nadutým hlasem diktovala taxikáři adresu. Rozhodla se nechat dítě Romanově matce, paní Nině Ivanovně, která bydlela za Prahou. Taxikáři nebyla ta nafoukaná mladá ženská, co křičela na vystresovanou holčičku, zrovna sympatická. „Maminko, musím na záchod,“ Olinka vklouzla hlavu mezi ramena, nečekajíc nic dobrého. A skutečně. Jana zařvala na dítě tak, že taxikář měl co dělat, aby jí jednu nevrazil. On měl totiž asi stejně starou vnučku – a jeho snacha tu svoji doslova rozmazluje. Zvyšovat na ni hlas, natož něco víc, by si nikdo nedovolil! „Vydrž! Vychcáš se u té své nóbl babičky!“ Jana se odvrátila od dcery a zírala z okna, vzteky jí cukaly nozdry. „Klid mamčo… klidně vás vyhodím ven. Vás a malou si klidně odvezu na sociálku…“ „Cože? Tak to teda ne! Nech si ty svoje frajeřiny! Vykládej to na policii, že jsem se podezřele díval na tvoji dceru, že jo? Komu asi uvěří – taxikáři, nebo ubrečené mámě? Je to moje dítě, budu si ji vychovávat po svém! Takže mlč a starej se o volant!“ Taxikář zatnul zuby a radši nic neříkal. Lituje malou. Ale s takovou hysterickou by se hádat nevyplatilo. Po hodině a půl dorazili k cíli. „Počkej chvíli,“ vyhrkla Jana a vzápětí slyšela, jak auto prudce odjíždí. „Dojdeš pěšky, zmije!“ vzkázal jí taxikář z okénka. Mladá žena si znechuceně odplivla, popadla dceru a rychle se vřítila do zahrady – vrazila brankou a vtrhla do domu. „Máte to tady, vaše pokladnice! Dělejte si s ní, co chcete. Váš synek souhlasil. Mně je ukradená!“ Hulákala Jana na chraplavě a bez ohlédnutí utekla. Nina Ivanovna stála na prahu v šoku. „Mamí! Maminko! Neodcházej!“ malá hořce plakala a snažila se doběhnout matku, která už mizela za rohem. „Nech mě být! Jdi ke své babce! Teď budeš žít tady!“ křičela Jana a snažila se setřást Olinku, která se jí zoufale držela za sukni. Z otevřených okýnek se vykláněli zvědaví sousedi. Nina Ivanovna, sevřená úzkostí, se pokusila holčičku uklidnit. „Pojď, zlatíčko. Pojď ke mně domů, moje jahůdko milovaná…,“ slzy jí stékaly po tváři. Vždyť o ní ani nevěděla! Roman jí nikdy neřekl, že má nemanželskou dceru. „Neboj se, Olinko, já už ti šatičky upeču a smetánky mám dost taky…,“ konejšila dítě a odváděla domů. Od branky se ještě otočila a viděla jen, jak Jana nasedla do nějakého auta a zmizela v oblaku prachu. Už o ní nikdy neslyšely. Ale vnučku přijala Nina Ivanovna s láskou – považovala ji za Boží dar. Ani na okamžik nezapochybovala, že je opravdu její. Vždyť byla tak podobná malému Románkovi, který už operoval ve městě a mámu navštěvoval, sotva když došel čas na důchod. „Vyrostu z tebe, Olinko. Postavím tě na nohy. Dám ti vše, jak jen budu moct,“ slíbila Nina Ivanovna a opravdu – dala vnučce lásku i domov. Doprovodila ji do první třídy a roky letěly. Jedenáctá třída, brzy maturita. Olinka vyrostla v krásnou, hodnou a chytrou dívku – snila o medicíně, ale zatím mířila na vyšší odbornou školu. „Škoda, že mě táta nikdy neuznal,“ povzdechla si dívka, když s babičkou za letních večerů sedávaly na zápraží a sledovaly západ slunce. Nina Ivanovna ji tiše hladila po hedvábných vlasech. Syn Roman stále dceru odmítal a na Olinku se díval s despektem a nikdy ji neměl rád. Své nové rodině věnoval vše – měl s první ženou syna, v němž se úplně zhlédl. Olinku vždy jen shazoval a častoval ostrými slovy. „Sám jsi hadr! Jen na důchod sem jezdíš vysát mamince poslední korunu. Pracující jsi, žena taky, a přesto mě vysáváš. Odejdi, Romane, nejezdi už!“ vybuchla jednou Nina Ivanovna. „Tak takhle?! Fajn! Ani tě nepojedu pohřbít, až natáhneš bačkory!“ zaječel Roman a odjel s manželkou i synkem, který Olinku už před domem posměšně šikanoval. Od té doby už opravdu nepřijel. „Bůh mu to oplatí, Olinko… pojď na čaj, zítra dostaneš vysvědčení!“ Léto uteklo s prací na zahrádce a nastal čas poslat Olinku do města, na školu. „Nestačíme si sami, poprosím souseda Vítka, ať nás doveze na kolej,“ rozhodla Nina Ivanovna a zároveň měla v hlavě plán – musela, dokud byla ještě při síle, stihnout jeden důležitý úkol. Před kolejí se Olinka dlouho objímala s babičkou. „Hlavní je, abys pilně studovala! Na sebe budeš spoléhat, babička už je stará a moc sil mi nezbývá…“ „Ale jdi, babičko, vždyť jsi ta nejsilnější ženská v širokém okolí!“ Nina se usmála a poprosila souseda, ať ji zaveze ještě na notářství. Vyřídila, co bylo třeba, a vrátila se domů. Olinka pak jezdila za babičkou každé víkendy, učila se, doufala na medicínu a snila, že babičce prodlouží stáří. Pak ale přijížděla čím dál méně, zamilovala se do spolužáka Saši. Vzal si ji po vyznamenání na promoci. Na malé svatbě seděla jako jediná z nevěstiny strany jen babička. „Ty jsi pro mě víc než babička! Ty jsi máma i táta! Všechno, cos mi kdy dala… nikdy nezapomenu!“ Olinka se před babičkou rozplakala a přitiskla se jí ke kolenům. Hosté skoro plakali taky. „Vstaň, Olinko, to nemusíš…,“ rozpačitě šeptala Nina Ivanovna, ale srdce jí tísnila hrdost. Saša ji hned posadil k sobě: „Teď jste hlavní členka naší rodiny, vítejte u nás!“ Celý večer zněly přípitky na mladé štěstí a zdraví Nině Ivanovně – vychovala skvělou dívku. Krátce nato babička ulehla. Stačila ještě půldruhého roku trpělivé péče Olinky a Saši, střídali se ve městě i na venkově, než Nina Ivanovna ve spánku pokojně zemřela. Jak sama předpověděla, po čtyřiceti dnech dorazil Roman i s rodinou. „Domov opusť!“ řekl nekompromisně – „dokud matka žila, mohla jsi tu přebývat. Teď vypadni.“ Olinka zůstala stát s pusou dokořán, hleděla na nenávistné tváře otce, jeho ženy i bratra, který hned obhlížel babiččin dům – už v duchu počítal, za kolik ho prodají a co za to pořídí za auto. Ve dveřích se objevila Saša s nákupem a rozčilený Roman začal hulákat: „Kdo to zase je? Už sem taháš milence?“ „Já jsem její manžel. Vy jste kdo?“ „Ven! Oba dva!“ zrudl Roman. „A na jakém základě? Olinka tady je právoplatná dědička. Ukázat darovací smlouvu?“ „Jakou… jakou smlouvu…?“ Romanova žena hysterčila, že matku někdo očaroval, a že budou žalovat. „Já prokážu, že nejsi moje dcera ani vnukyně mojí matky!“ křičel Roman. „Balte si kufry, špinavo. My se postaráme, abyste tady nezůstali…“ zasyčel bratr. Když odešli, Olinka padla na zem, zakryla si tvář a rozplakala se. „Co jsem komu udělala? Proč mě chcete připravit i o ten poslední kousek od babičky?“ Saša Olinku zvedl, objal a rozhodl: „Hned zítra dám dům na prodej, jinak ti nedají pokoj. Sama babička vždycky radila, abychom ho pak vyměnili za byt.“ A tak prodali krásný venkovský dům, koupili si malý byt blíž centru, a brzo čekali rodinu. Jejich dítě bude chtěné a milované. Když Olinka večer usínala, v duchu šeptala: „Děkuju ti, babičko… tys mi dala domov a život…“

Vnučka Už od narození nebyla malá Anička své matce Ivě k ničemu. Chovala se k ní jako ke starému kusu nábytku.

Uncategorized

051

Kocour tiše zíral na Aničku. S povzdechem a trochou odvahy po něm sáhla, doufajíc, že rukávy kožené bundy zachrání její ruce před drápky huňatého černého pasažéra… Šichta končila a Anička šla prošmejdit zadní část autobusu, důkladně nahlížejíc pod každou sedačku. Autobus byl její druhý domov a ona si potrpěla na pořádek — možná proto, že doma nepořádek dělat nemá kdo? – Aničko, měla by sis najít chlapa, – radily jí tety-dispečerky. – Už máš skoro třicet a pořád jsi sama. Navíc tahle práce není úplně pro ženskou, chlapi tohle s nervama nevydrží, jaký občas jezdí pasažéři! – Já mám štěstí na fajn lidi, – smála se Anička. – A práce mě baví. A chlap, to není kocour ani pes, abych si ho mohla pořídit! Tety na sebe spiklenecky mrkaly. Věděly, že s chlapem je práce víc než se zvířetem s ocasem. – Tak si alespoň poříd’ kocoura, – dávaly jí další rady. – Aspoň nebudeš doma sama! Anča povzdechla: – Kocour zatím nevychází, – smála se na soucitné tety a šla domů, pustila si muziku, udělala večeři, chvíli četla a šla spát… Dny byly jako přes kopírák. Volné dny neměla ráda, měla pak moc času. Proto jezdila autobusem jen tak, jako cestující. Bavilo ji cítit se jako někdo, koho někdo jiný veze vstříc krásnějšímu životu… Tenhle den nebyl jiný než ostatní. Po konci směny šla uklízet autobus. Když mrkla pod poslední řadu sedaček, málem ucukla. Dvě zářící oči na ni hleděly! – Hele, kamaráde, kdopak jsi? Cici cici cici! Jak ses tam dostal? – sedla si na bobek. – Ty ses ztratil? Kocour na ni tiše zíral. S novou dávkou odvahy po něm sáhla, s nadějí, že kožené rukávy ochrání její ruce před drápky chlupatého černého pasažéra. Kocour ji nechal, aby jej vytáhla, a Anička si ho konečně pořádně prohlédla. Byl nádherný. Plemenům nerozuměla, ale podle tvaru obličeje a husté srsti poznala perského kocoura. Na krku měl obojek s medailonem. – Merlin, – přečetla, kroutíc si ho v ruce z jedné strany na druhou. – Cože, vážně? Velký kouzelník a čaroděj? Kocour zívnul, a nijak neprotestoval proti tak možnosti. – No a co si s tebou počít, Vaše magi-čisto? – rozhodla se být k Merlinovi zdvořilá. – Kde budeme hledat páníčka? Kocour na ni mrknul a protáhle zívl. Jakoby říkal: Odkud bych to měl vědět? Mimochodem, docela bych si dal něco k jídlu, a spánek by taky neuškodil! Žena pochopila, že má jen jednu možnost. Tedy vlastně dvě. Ale kdo by nechal černého pasažéra na ulici? – Takže dneska spíš u mě, zítra vytisknu letáky s tvojí fotkou. Určitě tě někdo hledá a má o tebe strach! Kocour neprotestoval. Zato když se Anna vydala ke dveřím, začal se jí kroutit v náručí. Šup, vysmekl se, zmizel pod sedačkou a vrátil se s něčím v zubech. – Co to máš? – sklonila se k němu Anička. Kocour ji pustil do dlaně los. – Tak to snad ne! – žasla Anna. – To znamená, že tvůj pán přišel nejen o tebe, ale i o výherní los? Kocour na ni významně koukl a znovu zívl. Naznačoval: Nepůjdeme už domů? Anna se rozesmála, v obchodě zakoupila dobroty pro hosta a kocour pak doma pečlivě prozkoumal celý byt. …Tak začalo podivuhodné soužití, v jehož středu byl kocour Merlin, pohádkový los a možná i trocha štěstí. Kdoví, jestli kouzelný kocour změní Aniččin život – nebo jestli není navíc přitažlivější soused Kiril tím pravým kouzlem? Nakonec je život možná trochu pohádka a trochu jízda autobusem, kde nikdy nevíš, kdo přistoupí příště… Kocour Merlin, Aniččin zázračný spolucestující: Příběh o černém pasažérovi, hřejivém domovu a o tom, jak nalezený kocour a los přinesli do života autobusové řidičky Aničky lásku, dobrodružství a možná i kousek zázraku

Kocour na ni hleděl mlčky, jako by přemýšlel, jestli stojí za to reagovat. S povzdechem a trochou odvahy

Uncategorized

015

Boží dar… Ráno bylo šedivé, těžké mraky se táhly nízko po obloze a v dálce duněly hromové role — blížila se první jarní bouřka. Zima už byla pryč, ale pravé jaro nepřicházelo. Chladno, poryvy větru, loňské listí honící se v prachu; první stébla mladé trávy nesměle klíčila ze ztvrdlé půdy, pupeny na stromech stále ještě skrývaly svá tajemství. Příroda toužebně čekala na déšť — ten letošní sníh byl chudý, zima větrná a mrazivá, zem nebyla zavlažená, neodpočinula pod bílou peřinou a teď s nadějí vzhlížela k temným mračnům. Bouřka přinese vytouženou vláhu, očistí prach a špínu, probudí život. Teprve potom přijde skutečné jaro, štědré a kvetoucí, jako mladá žena plná lásky a něhy. Tehdy rozkvete země, vyraší zelená tráva, barevné květy a sladké ovoce, radostně zazpívají ptáci a začnou stavět hnízda ve voňavých zahradách — život jde dál. „Sašo, pojď snídat!” zavolala Věra. „Káva ti vystydne.” Z kuchyně voněla káva a volská oka. Do nového dne se po včerejším těžkém rozhovoru, pláči Věry a neprospalé noci vstávalo těžko — ale muselo se, život běží dál. I Věra byla pohublá, oči červené, pod nimi tmavé kruhy. Nastavila mu tvář k polibku a slabě se usmála. „Dobré ráno, miláčku. Zdá se, že přijde bouřka. Bože, jak já bych chtěla déšť! Kdy už konečně přijde pravé jaro? Víš, dnes ráno mě napadly verše…” Já čekám jaro jako spásu Po zimním chladu, v samotě. Jaro čekám, jako vysvětlení Všech spletitostí života… … Saša objal její hubená ramena, políbil smutnou světlou hlavu, která voněla loukou a heřmánkem. Srdce trhající bolest. Moje chudinka, má milovaná, proč nás Bůh tak trestá? Tolik let jsme žili v naději… Ale včera známý profesor, naše poslední naděje, ukončil naše snění slovy: „Je mi to líto, ale děti mít nebudete. Sašo, Váš pobyt v Černobylu se neobešel bez následků. Medicína je zde bezmocná. Opravdu je mi to líto.” Věra si rozhodně otřela slzy. „Sašo, dlouho jsem přemýšlela. Musíme si vzít dítě z dětského domova. Vždyť je tam tolik nešťastných dětí. Vezmeme si chlapečka, vychováme ho, konečně budeme mít synka. Souhlasíš? Tak dlouho jsme spolu čekali na syna…” Slzy jí tekly proudem, Saša ji objal a také nedokázal slzy zadržet. „Samozřejmě, že souhlasím! Neplač, broučku, neplač.” V tu chvíli práskl ohlušující hrom a spustil se prudký liják. Spustila se nebesa, konečně — Hospodin vyslyšel naše prosby! Dlouho očekávaný jarní déšť zaléval vše kolem. Do bytu vnikaly kapky a vůně ozonu, tísnivý závoj posledních dní ustupoval. A chtělo se jediné — ať prší co nejdéle! Jarní déšť — symbol života, nové naděje a rozkvětu… Za pár dní stáli před dveřmi dětského domova. Šli si vybrat vytouženého syna, svého Vašíka… … (Pokračování příběhu o Věře, Sašovi, setkání s Lenčou v českém dětském domově, rozhodnutí přijmout ji i s jejími hendikepy, společném boji, operacích, nelehké cestě přes soudy, lásce a péči. O proměně Lenči, jejím putování do výtvarné školy, úspěších, radosti — o tom, jak by to mohlo vypadat v Čechách – Karlovy Vary, Brno, Praha, Ostrava — společné štěstí a nový začátek v „novém domově” v Praze/Liberci/Brně…) Boží dar – příběh o prvním jarním dešti, těžkých rozhodnutích, novém životě, naději a lásce, která uzdravuje i přes všechny překážky.

Boží dar Toho rána bylo nebe nad Vltavou zatažené těžkými mraky, které se líně vlekly nad střechami pražských domů.

Uncategorized

0887

U rozvodu řekla manželka: „Vezmi si všechno!“ — a za rok litoval muž, že jí uvěřil Jana klidně zírala na rozvodové papíry v advokátní kanceláři. Uvnitř cítila spíš úlevu než zlobu. „Takže ses vážně rozhodla?“ ptal se Petr s nepříjemně zatajeným podrážděním. „A co bude dál? Jak si to rozdělíme?“ Jana zvedla pohled. Slzy ani prosby v něm nebyly – jen pevné odhodlání po bezesné noci plné myšlenek na zmařený život. „Vezmi si všechno,“ řekla tiše, ale rozhodně. „Co přesně znamená ‚všechno‘?“ Petr nedůvěřivě přimhouřil oči. „Byt, chalupu, auto, účty. Všechno,“ mávla rukou. „Já nic nechci.“ „To jako vážně?“ usmál se pobaveně. „To je nějaký ženský trik?“ „Ne, Petře. Žádné triky, žádné žerty. Třicet let jsem oddalovala svůj život. Třicet let jsem prala, vařila, uklízela, čekala. Třicet let jsem poslouchala, že cesty k moři jsou vyhazování peněz, že moje koníčky jsou zbytečné, že mé sny jsou hlouposti. Víš, kolikrát jsem chtěla k moři? Devatenáctkrát. Kolikrát jsme jeli? Třikrát. A pokaždé jsi brblal, jaká je to zbytečnost.“ Petr neříkal nic. „Měli jsme střechu nad hlavou, měli jsme co jíst…“ „Ano, to jsme měli,“ přikývla Jana. „A teď budeš mít všechno i ty. Gratuluju.“ Advokát překvapeně pozoroval scénu, zvyklý na slzy, hádky a obviňování. Tahle žena se jen tak vzdávala všeho, za co většina bojuje do posledního dechu. „Chápete, co říkáte?“ zeptal se tiše advokát. „Podle zákona máte nárok na polovinu.“ „Vím,“ usmála se a z tváře jí spadl neviditelný kámen. „Ale mít polovinu prázdného života je vlastně pořád prázdný život — jen v menším.“ Petr těžko skryl radost. Nečekal to. Měl v plánu smlouvat, možná vyhrožovat, určitě manipulovat. Místo toho takový dárek osudu! „Takhle se má chovat dospělej člověk!“ plácnul rukou po stole. „Konečně máš rozum.“ „Nebeď rozum s osvobozením,“ odvětila Jana a podepsala papíry. Domů jeli jedním autem, ale v hlavách byli každý jinde. Petr si tiše broukal starou písničku z dětství. Auto se pohupovalo na hrbolaté silnici, jeho pískání se neslo vzduchem a zase mizelo. Jana neslyšela skoro nic – její pohled byl upřený na špinavé okno, za kterým míjel český les, a srdce jí třepetalo v hrudi jako pták těsně před prvním letem. Je zvláštní, jak obyčejná cesta a unavený večer najednou přinesou nezměrný pocit svobody uvnitř. Jako kdyby těžký balvan z ramen už zmizel. Jana se dotkla prsty studené tváře a pomyslela si: Tak takhle chutná svoboda… Stačí jedno okamžik, jeden pohled skrz okno na ubíhající stromy, a život najednou hraje barvami, na které člověk dávno zapomněl. Za tři týdny stála Jana v pronajatém pokoji v Poděbradech. Malé, skromné bydlení: postel, skříň, stůl a televize. Na parapetu první zakoupené fialky. „Fakt ses zbláznila,“ ozval se v telefonu naštvaný syn Michal. „Odešla jsi ze všeho a přestěhovala se do týhle díry?“ „Neodešla – nechala jsem to být. Je v tom rozdíl.“ „Ale jak jsi to mohla udělat? Táta říká, že jsi mu všechno dala dobrovolně. Chalupu chce prodat – prý nač by mu byla…“ Jana se usmála do zrcadla. Už týden s novým sestřihem, na který by se kdysi u Petra neodvážila. „Ať prodá,“ kývla. „Vždycky uměl hospodařit s věcmi.“ „Ale co ty? Tobě nezůstalo nic!“ „To nejdůležitější mám, Michale. Sebe. A víš, co je zvláštní? I v devětapadesáti můžeš začít znova.“ Jana dělala recepční v malém penzionu pro seniory. Práce nebyla lehká, ale našla nové známé, a hlavně čas, se kterým teď naložila jenom ona. Mezitím si Petr užíval vítězství. První dva týdny chodil po bytě jako pán nového království. Nikdo ho nepeskoval kvůli ponožkám. Jídlo bylo vždy v lednici. Stačilo sáhnout. A když přišel kamarád Pavel na panáka, obdivně poznamenal: „Ty máš štěstí, Petře! Jiní chlapi přijdou aspoň o půlku majetku, ty máš všecko. Byt, chalupu i auto!“ „Konečně Jana prozřela,“ smál se Petr. „Bezemě by byla ztracená.“ Jenže po měsíci přišly první drobné potíže. Čisté košile jaksi mizely ze skříně. V lednici prázdno a vařit pořádné jídlo bylo těžší, než čekal. V práci mu kolegové začali připomínat, že vypadá zanedbaně. Když pak večer otevřel lednici, byl v ní jen kečup, kolínka a pivo. Břicho zakručelo. Objednal si tedy jídlo – bez toho to přece nejde. Netrvalo dlouho a dorazily i účty. Nájem, elektřina, plyn… Najednou je všechno na něm. Zazvonil zvonek – jídlo přišlo. Cena byla překvapivě vysoká. „Cože, tolik za obyčejný guláš?“ podivil se nahlas kurýrovi. Platba, rychlý návrat do tiché kuchyně. V té chvíli byl jeho moderní, prostorný byt jen chladný, ponuře prázdný prostor. Jana mezitím poprvé stála na břehu moře. Poprvé bez výčitek, že utrácí za „zbytečnost“. Po boku měla novou kamarádku ze spolku aktivních seniorů. „Jano, pojď na fotku!“ volala na ni energická Irena, vdova, s níž se seznámily na kurzu malování. Jana se smála, měla rozpuštěné vlasy a výraz, který sama u sebe nikdy nepoznala. Vložila fotky do svého zapomenutého profilu a zjistila v komentářích, že jí to dodalo dvacet let života. V Praze se Petr pral s prasklou trubkou v kuchyni. Sám nevěděl, komu má zavolat. Všechno to vždy řešila Jana – zedníka, servis, holiče, maso z trhu… Teď tenhle neviditelný komfort zmizel a Petr zůstal jen se svými problémy. Dny plynuly: práce, studená jídla, nepořádek a samota. Večer si Petr poprvé za měsíc otevřel sociální sítě a ztuhl: Jana – u moře, v barevných šatech, s novým sestřihem, šťastná. Ta, co měla živořit, tu zářila a žila naplno. Další fotky: výlet na hrad, čtení v knihovně, piknik s partou známých. Několik dní nato začala na chalupě téct střecha. Kamarádi čas neměli. Sám situaci nezvládl – při opravě spadl a odvezli ho na pohotovost. „Týden klid na lůžku s nataženou nohou,“ oznámil lékař. „Nechte se obsluhovat manželkou.“ Petr neodpověděl. Samota ho drtila. Objednávaná jídla došla, vařit s jednou nohou nemohl a každý pohyb bolel. Po pár dnech volal synovi, jestli nepomůže. „Jsem na služebce, tati, vrátím se za tři dny…“ „No nic, poradím si…“ Nálada na dně, pýcha mu přiznat pravdu nedovolila. Když se konečně zvedl z postele, šel na chalupu – střecha zničená, podkroví plesnivé, zahrada zarostlá. V motorestu si objednal boršč. První lžíce ho dojmula až k slzám. Už to nebylo ono. Chyběl mu domov, manželka, samozřejmost, že všechno funguje. Doma dlouho seděl u rodinných fotek – tam ještě byli šťastní. Konečně si přiznal, jak moc chybí Jana, její klid, vůně jídel, její smích, její způsob, jak dělala z obyčejného domova útulné místo… Odvážil se napsat zprávu. Odpověď ho zaskočila: Jana žije v přímořském městečku. Její dny teď patří jen jí, nové partě, smíchu a svobodě. Ve skoro šedesáti letech začala Jana skutečně žít.

Na rozvodu mi žena řekla: Vem si všechno! a po roce jsem zalitoval, že jsem jí věřil Dnes si to musím zapsat.