PRO KAŽDÝ PŘÍPAD Věra se jen letmo podívala na plačící kolegyni, otočila se zpět k počítači a začala rychle něco psát. – Ty jsi ale bezcitná, Věrko, – ozvala se Olga, vedoucí oddělení. – Já? A proč myslíš? – To, že máš v soukromí všechno v pohodě, neznamená, že to mají i ostatní. Vidíš přece, jak je Janča nešťastná – mohla bys ji aspoň trochu politovat, poradit jí, podělit se o zkušenosti. Když už se ti tak daří… – Já, radit jí? Té? To by se jí moc nelíbilo. Zkusila jsem to asi před pěti lety, když chodila s monokly do práce, asi aby cestou lépe viděla. To jsi tu ještě nebyla. A ne, to ji nepral chlap – sama bourala, padala, no a když ten poslední od ní utekl, monokly jí nějak zmizely. Bylo to už třetí, co od ní prchnul. Tehdy jsem jí chtěla podpořit, nasdílet zkušenosti. A hádej co – zůstala jsem nakonec ta špatná. Ostatní mi vysvětlily, že to nemá smysl, že Janča toho ví nejvíc na světě. Akorát měly za to, že jsem zákeřná rozvracečka štěstí. Tehdy ještě chodila za různýma babkama na kouzla lásky, dneska je moderní, chodí k psycholožce. Řeší si traumata. Ale že žije pořád podle stejného scénáře, to jí nedochází – mění se pouze jména. Takže, odpust mi, utírat slzy ani nosit kapesníky nebudu. – Stejně to není správné, Věrko… O polední pauze se u jediného stolu rozebíraly jen Jančiny trable s bývalým – podrazákem a lhářem. Věra mlčky jedla, nalila si kávu a zalezla stranou, aby si v klidu prohlížela zprávy v mobilu. – Věrko… – přisedla veselá Terezka, dnes poněkud zachmuřená, – fakt ti není Janči líto ani trochu? – A co ode mě chcete? – Nech ji, – prohodila Irena, která šla kolem. – Ona je v pohodě, má svého dokonalého Vaška, pohoda klídek, nemůže pochopit, jaké to je zůstat sama s děckem, bez pomoci, bez alimentů od toho „skvělého táty“… – Neměla rodit, když neví od koho, a ještě v tomhle věku, –, ozvala se paní Táňa, nejstarší z bab, které jí všichni říkají prostě babičko Táňo. – Věra má pravdu, kolikrát už brečela? Ten jí už těhotné pil krev, a předtím to samé… Ženy stály kolem nešťastné Janči, každá měla svou radu. No jasně, silná a nezávislá se rozhodla ukázat, co v ní je. Z vesnice byla přivolána maminka na hlídání a pomoc s malým, Janča začala žít, dala si ofinku, vytetovala obočí, nalepila řasy, málem dala kroužek do nosu, naštěstí jsme jí všichni rozmluvili. A jelo se dál. – Neboj, Jančo, on bude litovat! Bude teprve brečet! – Nebude, – zamumlala Věra, ale některé už rozkurážené kolegyně ji slyšely a chtěly vysvětlení. – Nebude. Ani slzu neuroní. A Janča si najde za chvíli dalšího… – Ty máš jednoduché soudit – máš Vaška, ten není jako ostatní, co? – Není… Můj Vašek je nejzlatější chlap na světě, nepije, nehoní ženské, miluje mě k sežrání. – Jo tak, jasně, a všechny jsou stejné, všechny chlapi jsou kabrňáci! – Pozor, ať ti ho někdo nesbalí. – Neboj… – No… já bych si tak jistá nebyla. Vínko v hlavě začalo působit, a tak se ozval nápad: – Tak jedem k tobě! Uvidíme, jestli tvůj Vašek odolá naší kráse? Vsadím se, že nás nepozveš… Bojíš se, co? – Tak pojďte. – Jdeme všechny k Věře „odvádět“ Vaška! Táňo, jdeš taky? – Ne, holky, na mě doma čeká Míša… Vy si užijte návštěvu, – usmála se paní Táňa. Tak se celá banda přiřítila k Věře domů, smály se, vařily. – Holky, něco rychle nachystáme, Věrin Vašek tu není, ale přijde a my mu dáme hostinu. – Nepřehánějte to, není žádný velký jedlík. Ale máte pravdu, brzy tu bude. Holky se po chvilce začaly rozcházet, zůstaly jen Janča, Olga a Terezka. Pily čaj v útulné kuchyňce a byly trochu nervózní z očekávání slavného Vaška. Chystaly se domů, když někdo dorazil. – Vašíčku, Vašíčku můj, kluku můj sladký, – zavrkala Věra v předsíni. Ženy ihned ztichly, bylo cítit rozpaky, když do místnosti vstoupil vysoký, fešný mladík. Aha! Tohle je ta slavná věc – manžel výrazně mladší než Věra! – Tak se seznámte, děvčata, tohle je můj Denis. Jak Denis, kde Denis, co Denis? – Syn Denis. A Vašek, Dendo, jak je na tom? – Jo, v pořádku, teď potřebuje hlavně klid, za pár dní už zase bude pobíhat. A hlavně mu nedovol hladit ránu… Dámy zrudly… – My asi půjdeme? – Počkejte. Ještě jste nepoznaly Vaška. Pst, po operaci, Denis ho s Lenkou přivezli, šli na kastraci – začal mi značit závěsy… Tak pojďte. Tady je, můj Vašík, spí moje zlatíčko… Dámy málem vyprskly smíchy. – Věro, vždyť to je kočka! – No jistě, co jste čekaly? – A kde je muž? – Já ho nikdy neměla. Vy jste si to domyslely, já jen jednou řekla, že mám doma úžasného Vaška, a už jste domyslely zbytek. Vdávala jsem se brzy, první láska, blablabla, školu jsem nestihla, narodil se Denis. Tři roky trápení, rozchod. Pomoc rodičů byla skvělá. Podruhé až ke třicítce, dobrý pohodář, plánoval děti, Deniska že nám půjde do vojenské školy, na krajní nouzi prý k mé mámě. Poslala jsem ho za maminkou. Dlouho to nechápal, matka mě pomluvila, že cizí dítě nikdo nechce (sama měla druhého muže a její syn vyrůstal s otčímem). Dlouho jsme žily samy, potřetí jsem do toho šla s vědomím, že na trhu už nejsem žádná hvězda, ale… Bůh miluje trojky. Při dvoření mi taky přistál monokl, z velké lásky, žárlivosti. A protože Deniska od mala chodil na karate a já byla občas sparing doma, uměla jsem se bránit… A to jsem si řekla: dost! Denis se oženil, mně bylo smutno, tak jsem si pořídila Vaška – žijeme si. Na kino mám společnost, na dovolenou taky, nikdo nikomu za nic neodpovídá. Někdy uvařím něco dobrého, Denis odejde spokojený, nikdo mu „nežvaní do života“, já taky nemusím… Denis to ze začátku nechápal – proč nebydlím s mužem? A proč? Každý má svůj svět, zvyky, jiné je, když jste spolu od mladí – třeba brácha, ti jsou spolu třicet let, jsou jako jedno tělo jedno duše, stejně naši… No a mě tohle nepotkalo – tak proč se trápit jen proto, abych si mohla říkat vdaná? Ne, díky. S Vašíkem jsme spokojené. Viď, chlapečku? Koukej, otevřel oči… Já tě varovala, že když budeš dál značit závěsy, přijdeš o „ozdůbku“… Děvčata odcházela zamyšlená – hlavně Janča. Ale stejně to spolu nevydržela. Do měsíce už se na pracovišti pyšnila novým objevem, dostávala luxusní kytice. Věra s babičkou Táňou se tiše usmívaly. – Tak co Míša? Jak nožka? – Už dobrý, Veru, asi na procházce šlápl na něco, ale zahojilo se to, na psa dobrý… Vnoučata by prý chtěla, abych s Míšou šla na výstavu, ale co bych ho trápila, nám je dobře i bez vystavování. …A Janče se taky daří, koukám. Jo, paní Táňo, někdo si pořídí zvíře, někdo zase manžela… – No, každý jak umí… Třeba jí to tentokrát vyjde. – Snad. – O čem si špitáte? – O tobě, Jančo, jestli ti to tentokrát vyjde. – Holky, já vím, jak to vypadá, ale já nemůžu být sama, fakt ne. – Nemusíš se nám omlouvat, každý máme svůj život… – Veru, – ozvala se Janča, když šla Věra na parkoviště, – poradíš mi, jak je to s těmi kočkami? Co je lepší, kocour nebo kočka? – Běž už, čekají na tebe… Když tak uvidíme… – zasmála se Věra. – Já jen… pro každý případ…

PRO KAŽDÝ PŘÍPAD

Dívám se na plačící Janu, moji kolegyni. Beze slova se otočím zpět k počítači a začnu rychle psát, abych nemusela nic říkat.

Srdce z kamene máš, Veroniko, zaslechnu hlas šéfky Olgy.

Já? Proč myslíte?

Jenže když tobě se v osobním životě daří, nemůžeš čekat, že všem je stejně. Aspoň bys Janu mohla politovat, nebo poradit, předat zkušenost. Tolik si tě vážím.

Tak to ne Já mám Janě něco radit? To by se její dušičce opravdu nelíbilo. Zkoušela jsem to, asi před pěti lety, když chodila do práce se samou modřinou. Tehdy tu ještě Olga nebyla. A ne, nebylo to od muže, to ona sama nešikovně padala. Když pak její třetí odešel, modřiny najednou zmizely. Tehdy jsem se snažila být oporou a skončilo to tak, že mi bylo řečeno, že vím kulový! Jana přece všechno ví nejlíp a já jsem byla za tu zlou, co jí rozbila štěstí. Tehdy běhala po kartářkách a magických rituálech. Teď už je moderní, chodí ke koučům a terapeutům. Pracuje na svých traumatech. Ale já vím, že pořád žije v jednom a tom samém scénáři, jen mění herecké obsazení. Takže pardon, ale kapesník jí podávat nebudu.

I tak ale, Veroniko Takhle to nejde.

Obědváme všechny ženy pohromadě. Za stolem není řeč o ničem jiném než o Janiném bývalém padouchovi a lháři. Mlčky jím, naleju si kafe a jdu si ho vypít do kouta, abych si vyčistila hlavu a projela zprávy na Facebooku.

Verčo, sedá si ke mně robustnější, vždycky rozesmátá Tereza, dneska podivně vážná. Tobě nejsou Janiny slzy fakt líto? Ani trošku?

Terezo, co víc ode mě chcete?

Nech ji, Terezo, volá kolem procházející Irena. Veronika má svého Vasila, žije si jak v bavlnce, neví, co to je být sama se škvrnětem, bez pomoci, bez alimentů od bývalého.

Neměla rodit! Neví od koho, a ještě v pětatřiceti. V tom má Verča pravdu, přidává se paní Alena, nejstarší dáma v našem oddělení, všem známá jako babička Alenka. Kolikrát už tu kvůli chlapům brečela. Už když byla těhotná, dělal jí ze života peklo.

Ženský postávají v hloučku u stále vzlykající Jany a hází jeden tip za druhým.

A pak se to zlomilo. Silná a nezávislá Jana, co už se rozhodla, že bude zářit. Do Prahy si povolala maminku, aby jí pomáhala se synem (a s tím nevděčníkem), sama si nechala nastřelit obočí, prodloužila vlasy, přilepila řasy, chtěla si propíchnout nos, ale to jí všichni rozmluvili. A rozjela to: Nic se neděje, Janí, on ještě bude litovat, za tebou poleze. Děvčata ji povzbuzují, ale já si pro sebe řeknu: Nebude litovat, nebude plakat. A Jana si najde dalšího Samozřejmě mě uslyší a začnou do mě šťouchat: Tobě se to mluví, tvůj Vasil je asi jiný A tak to pokračuje: Ano, Vasil je zlatý, nepije, nechodí za holkama, nikdy by mě nezradil

Jo, to říká každá. Počkej, některá ti ho přebere.

Nikdo mi ho nevezme, je věrný jako pes.

Až tak jistá bych si být být, Veroniko.

Při sklence vína už jsou holky rozjeté jak stádo na pouti.

Tak pojeďme k tobě, Veroniko, uvidíme, jestli tvůj Vasil odolá naší kráse!

Klidně, pojďte.

No jasně, pojeďme všechny k Verče, že, babi Alenko, jedete taky?

Děti moje, doma mě čeká Emil, vyrazte beze mne, směje se Alenka.

Halasně dorazíme ke mně domů, smějí se, kramaří po kuchyni.

Rychle něco uvaříme, aby měl Vasil po příchodu prostřený stůl.

Moc nevařte, je vybíravý a stejně moc nesní. Ale jo, už bude brzy doma.

Holky se uklidní, jedna po druhé spěchají domů, protože povinnosti volají. Zůstala jen Jana, Olga a Tereza. Pijeme čaj v mé malé kuchyňce a povídáme si, ale všechny jsou trochu nervózní v očekávání neznámého Vasila.

Nakonec se rozhodnou, že půjdou.

A vtom někdo přijde.

Vasile, můj drahoušku, pojď ke mně! povolám na chodbu.

Rozpačitě sklouznou oči kamkoliv jinam, když vchází vysoký pohledný mladý kluk.

Až teď jim svitne vždyť ten chlap je mnohem mladší než já!

No, holky, seznamte se, to je můj Daniel!

Z jejich udivených očí čtu: Daniel? Jako že syn?

Ano, můj Dan. Jak je na tom Vasil, Dane? Choval ses hezky?

Jo, mami, teď musí hlavně odpočívat, zítra už bude běhat. Nedávej mu okusovat stehy

Dámy zčervenají

Tak my asi půjdeme

Počkejte, ještě jste neviděly Vasila osobně! Ale potichu po operaci potřebuje klid, Daniel a jeho přítelkyně ho dneska vezli na kastraci. Já byla v práci. Šel tam kvůli tomu, že začal značkovat závěsy. Pojďte se na něj podívat.

Dámy beze slova nakouknou: Na gauči spí přerostlý tlustý kocour.

Všechny tři mají co dělat, aby nevyprskly smíchy.

To byl celý váš slavný Vasil?

Jistě, kocour. Vy jste doufaly v co?

A ten váš manžel?

Manžela nemám. Vy jste si to o mně domyslely. Jednou jsem jen zmínila, že mám doma jednoho zlatého chlapa, Vasila, a nebyla příležitost to doříct. Prvního muže jsem vzala hned po maturitě láska jak trám, nedostudovala jsem, přišel Daniel. Tři roky jsme se trápili, pak rozvod, rodiče mi pomáhali. Druhý manžel až po třicítce. Milouš, plánoval děti syn a dceru, snad ještě Daníka poslat na vojnu, aby sám nezacláněl Ten šel rovnou zpátky ke své mamince.

Pak už jsem byla s Danem sama, do třetice jsem to ještě jednou zkusila. Ale ten mě hned v zárodku vztahu žárlivě zbil. Jenže Dan už od šesti chodil na karate, já jsme trénovala s ním, takže když mě napadl, skončil sám na zemi. A já si řekla dost.

Daniel se oženil, já si pořídila Vasila. Kino mám s kým zajít, i na dovču. Nikdo nikomu nic nedluží a jsme spokojení. Občas uvařím Danovi oběd a zavolám ho na návštěvu. Jsem svobodná, nikomu se nemusím ospravedlňovat.

Danovi dřív vrtalo hlavou, proč spolu nebydlíme.

Na co by to bylo? Každý máme své zvyky. Kdybychom byli spolu od mládí, jako třeba brácha s manželkou ti po třiceti letech žijí v dokonalé souhře. Ale já to tak nikdy neměla, tak proč bych něco hrála?

Vasil se protáhne, mžourá a já mu domluvím: Vidíš, říkala jsem ti, že když nepřestaneš řvát a značkovat závěsy, přijdeš o kulky!

Holky odcházejí zamyšlené, nejvíc Jana.

Ale Jana Věru napodobit neuměla.

Za měsíc už zase brebentila o novém objevu a do práce jí nosili kytice.

Já s babi Alenou se jen usmíváme.

Jak tvůj Emil? Ten jeho ťapky?

Má se dobře, Veruško, na procházce o něco škrábl, ale už se zahojila, díkybohu, jak na psu Vnuci mě lanaří, ať s Emilem jdeme na výstavu, ale co bych z něj dělala šaška, když se máme dobře i bez medailí. Zato u Jany se zase blýská na štěstí

Jo, každý si pořizuje, co potřebuje někdo psa, někdo chlapa Ať tentokrát vydrží.

Aspoň trochu

O čem si šuškáte?

O tobě, Jano, přejeme ti štěstí!

Děvčata, vím, jak to vypadá, ale já fakt nemůžu být sama. Nejde to.

Nám je to jedno, přestaň se omlouvat, každý si žije po svém.

Veroniko, zaslechnu Janin hlas, když odcházím na parkoviště.

Hele, kdyby něco, poradíš mi, jak se starat o kocoura? Co je lepší, kocour nebo kočka?

Klidně. Zavolej. Uvidíš, to půjde směju se.

To jen prostě pro jistotuJana stojí ještě chvíli vedle auta a nervózně se na mě usmívá. Víš, já bych chtěla umět být sama, aspoň někdy. Jako ty, přizná tiše.

Podívám se na ni, na její ustarané oči a pevně sevřenou kabelku, a přece si nemůžu odpustit úsměv. Nepočítej s tím, že jsem pokaždé klidná. I já mám někdy strach ze samoty. Ale už vím, že větší strach mám z toho, kdybych zase žila pro někoho jiného.

A kocour? Ten pomáhá?

Občas víc než člověk, občas otravuje. Ale vždycky je upřímný a to je mnohem vzácnější, než si myslíme.

Janě se na vteřinu zaleskne v očích jiskra smíchu. Tak dobře, dám tomu šanci. Můžeš mi o víkendu poradit v útulku?

Jasně. Ale připrav se ti chlupáči tě změní.

Rozloučíme se, auta odjíždějí a v podvečerním tichu přede mnou cupitá po chodníku Vasil, který už zas vesele zkouší hlasitost svého mňoukání. Doma už není prázdno, je tam zvyk, pohoda, a hlavně klid v duši. A za oknem se plíží večer, co slibuje, že všechno bude přesně takové, jaké to už je a to úplně stačí.

Rate article
DoN
PRO KAŽDÝ PŘÍPAD Věra se jen letmo podívala na plačící kolegyni, otočila se zpět k počítači a začala rychle něco psát. – Ty jsi ale bezcitná, Věrko, – ozvala se Olga, vedoucí oddělení. – Já? A proč myslíš? – To, že máš v soukromí všechno v pohodě, neznamená, že to mají i ostatní. Vidíš přece, jak je Janča nešťastná – mohla bys ji aspoň trochu politovat, poradit jí, podělit se o zkušenosti. Když už se ti tak daří… – Já, radit jí? Té? To by se jí moc nelíbilo. Zkusila jsem to asi před pěti lety, když chodila s monokly do práce, asi aby cestou lépe viděla. To jsi tu ještě nebyla. A ne, to ji nepral chlap – sama bourala, padala, no a když ten poslední od ní utekl, monokly jí nějak zmizely. Bylo to už třetí, co od ní prchnul. Tehdy jsem jí chtěla podpořit, nasdílet zkušenosti. A hádej co – zůstala jsem nakonec ta špatná. Ostatní mi vysvětlily, že to nemá smysl, že Janča toho ví nejvíc na světě. Akorát měly za to, že jsem zákeřná rozvracečka štěstí. Tehdy ještě chodila za různýma babkama na kouzla lásky, dneska je moderní, chodí k psycholožce. Řeší si traumata. Ale že žije pořád podle stejného scénáře, to jí nedochází – mění se pouze jména. Takže, odpust mi, utírat slzy ani nosit kapesníky nebudu. – Stejně to není správné, Věrko… O polední pauze se u jediného stolu rozebíraly jen Jančiny trable s bývalým – podrazákem a lhářem. Věra mlčky jedla, nalila si kávu a zalezla stranou, aby si v klidu prohlížela zprávy v mobilu. – Věrko… – přisedla veselá Terezka, dnes poněkud zachmuřená, – fakt ti není Janči líto ani trochu? – A co ode mě chcete? – Nech ji, – prohodila Irena, která šla kolem. – Ona je v pohodě, má svého dokonalého Vaška, pohoda klídek, nemůže pochopit, jaké to je zůstat sama s děckem, bez pomoci, bez alimentů od toho „skvělého táty“… – Neměla rodit, když neví od koho, a ještě v tomhle věku, –, ozvala se paní Táňa, nejstarší z bab, které jí všichni říkají prostě babičko Táňo. – Věra má pravdu, kolikrát už brečela? Ten jí už těhotné pil krev, a předtím to samé… Ženy stály kolem nešťastné Janči, každá měla svou radu. No jasně, silná a nezávislá se rozhodla ukázat, co v ní je. Z vesnice byla přivolána maminka na hlídání a pomoc s malým, Janča začala žít, dala si ofinku, vytetovala obočí, nalepila řasy, málem dala kroužek do nosu, naštěstí jsme jí všichni rozmluvili. A jelo se dál. – Neboj, Jančo, on bude litovat! Bude teprve brečet! – Nebude, – zamumlala Věra, ale některé už rozkurážené kolegyně ji slyšely a chtěly vysvětlení. – Nebude. Ani slzu neuroní. A Janča si najde za chvíli dalšího… – Ty máš jednoduché soudit – máš Vaška, ten není jako ostatní, co? – Není… Můj Vašek je nejzlatější chlap na světě, nepije, nehoní ženské, miluje mě k sežrání. – Jo tak, jasně, a všechny jsou stejné, všechny chlapi jsou kabrňáci! – Pozor, ať ti ho někdo nesbalí. – Neboj… – No… já bych si tak jistá nebyla. Vínko v hlavě začalo působit, a tak se ozval nápad: – Tak jedem k tobě! Uvidíme, jestli tvůj Vašek odolá naší kráse? Vsadím se, že nás nepozveš… Bojíš se, co? – Tak pojďte. – Jdeme všechny k Věře „odvádět“ Vaška! Táňo, jdeš taky? – Ne, holky, na mě doma čeká Míša… Vy si užijte návštěvu, – usmála se paní Táňa. Tak se celá banda přiřítila k Věře domů, smály se, vařily. – Holky, něco rychle nachystáme, Věrin Vašek tu není, ale přijde a my mu dáme hostinu. – Nepřehánějte to, není žádný velký jedlík. Ale máte pravdu, brzy tu bude. Holky se po chvilce začaly rozcházet, zůstaly jen Janča, Olga a Terezka. Pily čaj v útulné kuchyňce a byly trochu nervózní z očekávání slavného Vaška. Chystaly se domů, když někdo dorazil. – Vašíčku, Vašíčku můj, kluku můj sladký, – zavrkala Věra v předsíni. Ženy ihned ztichly, bylo cítit rozpaky, když do místnosti vstoupil vysoký, fešný mladík. Aha! Tohle je ta slavná věc – manžel výrazně mladší než Věra! – Tak se seznámte, děvčata, tohle je můj Denis. Jak Denis, kde Denis, co Denis? – Syn Denis. A Vašek, Dendo, jak je na tom? – Jo, v pořádku, teď potřebuje hlavně klid, za pár dní už zase bude pobíhat. A hlavně mu nedovol hladit ránu… Dámy zrudly… – My asi půjdeme? – Počkejte. Ještě jste nepoznaly Vaška. Pst, po operaci, Denis ho s Lenkou přivezli, šli na kastraci – začal mi značit závěsy… Tak pojďte. Tady je, můj Vašík, spí moje zlatíčko… Dámy málem vyprskly smíchy. – Věro, vždyť to je kočka! – No jistě, co jste čekaly? – A kde je muž? – Já ho nikdy neměla. Vy jste si to domyslely, já jen jednou řekla, že mám doma úžasného Vaška, a už jste domyslely zbytek. Vdávala jsem se brzy, první láska, blablabla, školu jsem nestihla, narodil se Denis. Tři roky trápení, rozchod. Pomoc rodičů byla skvělá. Podruhé až ke třicítce, dobrý pohodář, plánoval děti, Deniska že nám půjde do vojenské školy, na krajní nouzi prý k mé mámě. Poslala jsem ho za maminkou. Dlouho to nechápal, matka mě pomluvila, že cizí dítě nikdo nechce (sama měla druhého muže a její syn vyrůstal s otčímem). Dlouho jsme žily samy, potřetí jsem do toho šla s vědomím, že na trhu už nejsem žádná hvězda, ale… Bůh miluje trojky. Při dvoření mi taky přistál monokl, z velké lásky, žárlivosti. A protože Deniska od mala chodil na karate a já byla občas sparing doma, uměla jsem se bránit… A to jsem si řekla: dost! Denis se oženil, mně bylo smutno, tak jsem si pořídila Vaška – žijeme si. Na kino mám společnost, na dovolenou taky, nikdo nikomu za nic neodpovídá. Někdy uvařím něco dobrého, Denis odejde spokojený, nikdo mu „nežvaní do života“, já taky nemusím… Denis to ze začátku nechápal – proč nebydlím s mužem? A proč? Každý má svůj svět, zvyky, jiné je, když jste spolu od mladí – třeba brácha, ti jsou spolu třicet let, jsou jako jedno tělo jedno duše, stejně naši… No a mě tohle nepotkalo – tak proč se trápit jen proto, abych si mohla říkat vdaná? Ne, díky. S Vašíkem jsme spokojené. Viď, chlapečku? Koukej, otevřel oči… Já tě varovala, že když budeš dál značit závěsy, přijdeš o „ozdůbku“… Děvčata odcházela zamyšlená – hlavně Janča. Ale stejně to spolu nevydržela. Do měsíce už se na pracovišti pyšnila novým objevem, dostávala luxusní kytice. Věra s babičkou Táňou se tiše usmívaly. – Tak co Míša? Jak nožka? – Už dobrý, Veru, asi na procházce šlápl na něco, ale zahojilo se to, na psa dobrý… Vnoučata by prý chtěla, abych s Míšou šla na výstavu, ale co bych ho trápila, nám je dobře i bez vystavování. …A Janče se taky daří, koukám. Jo, paní Táňo, někdo si pořídí zvíře, někdo zase manžela… – No, každý jak umí… Třeba jí to tentokrát vyjde. – Snad. – O čem si špitáte? – O tobě, Jančo, jestli ti to tentokrát vyjde. – Holky, já vím, jak to vypadá, ale já nemůžu být sama, fakt ne. – Nemusíš se nám omlouvat, každý máme svůj život… – Veru, – ozvala se Janča, když šla Věra na parkoviště, – poradíš mi, jak je to s těmi kočkami? Co je lepší, kocour nebo kočka? – Běž už, čekají na tebe… Když tak uvidíme… – zasmála se Věra. – Já jen… pro každý případ…