Kocour na ni hleděl mlčky, jako by přemýšlel, jestli stojí za to reagovat. S povzdechem a trochou odvahy natáhla Anna ruku k němu, doufajíc, že rukávy její kožené bundy zachrání její zápěstí před drápy chlupatého černého pasažéra
Směna končila a Anna se vydala na druhý konec autobusu, důkladně okukovala každé sedadlo.
Autobus už pro ni byl jako druhý domov, a doma u Anny byla vždycky pořádek. Možná proto, že tam neměl kdo bordelit?
Aničko, měla by sis konečně najít chlapa, povídaly jí tety-dispečerky na konečné. Už ti táhne na třicet a pořád sama. A ta tvoje práce, to ani není ženská profese, chlapi to nedávaj, jaký někdy jezdí pasažéři, to je na nervy!
Mně jezdí samí slušní, usmívala se Anna. A práce mě baví. Chlap? Vždyť to není kočka nebo pes, aby si ho člověk pořizoval!
Tety se na sebe potutelně podívaly. No jo, chlapi s nimi je práce víc než s pětikočkou.
Tak si aspoň pořiď kočku, ať nejsi sama!
Anna vzdychla:
Kočka se zatím nepořizuje, odpověděla těm dobráckým tetám a šla domů, pustila si muziku, připravila skromnou večeři, něco přečetla a šla spát
Dny byly jak přes kopírák. Víkendy moc nemusela. To měla času až moc a nevěděla, co s ním. V takové dny si aspoň sedla do autobusu jako pasažérka.
Bavilo ji předstírat, že ji někdo jiný veze do krásnějšího a šťastnějšího života
Dnes nebyl jiný než ostatní. Po směně začala uklízet v salonu.
Když nakoukla pod poslední sedadlo, málem se lekla. Dvě zelená světýlka se na ni upřeně dívala!
Hele, kdo jsi? Mici-mici-mici! Jak ses sem dostal? Anna si dřepla. Ty ses snad ztratil?
Kocour na ni koukal tiše jako sfinga.
S povzdechem a rozhodností natáhla Anna ruku, doufajíc, že kožené rukávy ji zachrání před nechtěným manicurem.
Kocour se nechal vytáhnout zpoza sedačky a Anna mohla lépe posoudit jeho majestátnost.
Byl parádní.
Moc se v kočičích rasách nevyznala, ale tenhle vypadal jasně jako perský šlechtic. Na krku měl obojek s medailonem.
Merlin přečetla Anna, otáčejíc kocoura různými směry. No ne, to jsi fakt ten slavný kouzelník?
Kocour zívnul ve stylu co já s tím?.
Tak co s tebou, Vaše Kouzelná Výsosti? nadhodila zdvořile Anna. Kde budeme hledat páníčky?
Kocour se rozvážně podíval a znovu zívl. Tvářil se, jako by říkal: Taky bych něco zakousl, pak bych si šel lehnout. Něco navrhneš?
Anna pochopila, že jí nezbývá než vzít kocoura domů. Nebo ho tu nechat? To by musel být pořádný mizera, aby nechala bezdomovce venku!
No dobrá, rozhodla Anna. Dneska spíš u mě, zítra vytisknu inzerát s tvojí fotkou. Někomu určitě chybíš!
Kocour nijak neprotestoval, jen jakmile vyšli ven, začal se z její náruče vrtět a šup zpátky pod sedačku. Vrací se a nese v zubech
Co to máš? Anna se sehnula.
Kocour pustil do její dlaně los.
Tak to je něco! Anna překvapeně objev zkoumala. To páníček přišel o tebe a ještě k tomu o výherní los?
Kocour se na ni díval jako by říkal: Tak už pojď, půjdeme domů, ne?
Anna přemýšlela, jestli má napsat do inzerátu i o tomu losu. Co když los někdo chce a bude předstírat, že je páníček?
Musí být mazaná! A hlavně, koupit hostovi něco na zub.
Tak co si přeješ? zeptala se v obchodě, zmatena police s kočičím žrádlem.
Merlin všecko okouknul a natáhl se k jednomu z pytlíků, jako že ten je ten správný.
Jsi si jistý?
Merlin popadl pytlík do zubů a bylo rozhodnuto.
Ty jsi mazanec! usmála se Anna.
Merlin zamručel něco jako to vím dávno!. Anna popadla něco i pro sebe a vyrazili domů
Udělej si pohodlí! pustila ho v předsíni.
Merlin se pustil do průzkumu. Anna šla ohřát polévku. Kočičí nádobí neměla, vystačila si s dvěma podšálky na jídlo a vodu.
Po večeři kočičáka vyfotila a napsala inzerát. Ani slovo o jméně a losu, pro jistotu.
Vytiskla výtvor a ukázala ho Merlinovi.
Podívej, jak ti to sluší! pochválila výsledné foto. Zítra to nalepím do autobusu, třeba se ozveš! Jo pozor
Zarazila se. Zítra má směnu a kocoura nemá kam dát
Vzít ho s sebou? Riskantní, a nepozorná řidička je postrach cestujících. Nechat doma? Chudák kocour už si zažil dost.
A pak si vzpomněla na Kubu souseda ze stejného patra. Pracuje z domova, stačí mu notebook a internet, zbytek neřeší. Potkávali se občas v chodbě, když Kubovi došlo jídlo. Vysoký, trochu neforemný, s brýlemi.
Pozdravili se, přikývli, každý si šel svou cestou. Ale Kuba je určitě srdcař a pohlídá kočku.
Anna vzala odvahu a zazvonila. Dveře otevřel zježený Kuba v papučích a teplácích na půl žerdi. Překvapeně si Annu prohlédl.
Anna vysvětlila situaci všemi vhodnými argumenty, ale přesvědčovat nemusela, Kuba jen kývl, vzal klíč a bylo.
Na chvilku jí bylo líto, že jí nevěnoval víc pozornosti, ale hned se vrátila do svého království a zavolala:
Mici, Merlin, kde jsi?
Kocour stál u balkonových dveří, výmluvně ukazoval, že chce ven!
Anna chvilku váhala, ale řekla si, že takhle bystrá kočka přece z osmičky neskáče, otevřela a šli spolu na balkon.
Merlin si to šupnul na zábradlí, Anna zajásala a hned ho šla jistit aby nespadl.
Kocour jí věnoval pohled na hranici zděšení a pýchy, pak se zadíval do nebe. Anna ho pohladila a také se podívala nahoru A spatřila hvězdy.
Nebe na ně hledělo tisíci očí. Anna zahlédla padající hvězdu, jak se sunula kamsi dolů jako slza.
Kocour se o ni otřel, očividně: Tak dělej, něco si přej! A Anna si přála
Usnula dřív, než otočila stránku v knize. Možná proto, že kapesník na spaní v podobě kocoura Merlin dýchal hned vedle.
Ráno ještě jednou instruovala rozespalého Kubu a vyrazila do práce.
Celý den jezdila městem s vývěskou, ale nikdo se o ztraceného aristokrata nezajímal.
Anně to bylo trochu líto, ale vlastně i dobře. Domů spěchala jak na křídlech, protože tam ji teď někdo čekal.
Byt voněl kávou. Pravou, čerstvě mletou. Obvykle pila rozpustný hnus, takhle vůně ji praštila do nosu hned.
Trošku jsem se tu zabydlel, přiznal Kuba. Neuraž se, ale tvoje kafe to je trest. Přinesl jsem si svoje. Dáš si?
Ráda! vyskočila Anna. Kde je Merlin?
Kocour se okamžitě objevil v chodbě a tvářil se spokojeně. Otřel se o Annu a dal jí tak najevo tu největší poctu.
Tvůj Merlin je v poho, Kuba podrbal kocoura za uchem. Hele, já si fakt odpočal. Myslel jsem, že budu makat, zapnu notebook a najednou vůbec nechci dělat web
Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi psal pohádky. A najednou prsty samy něco ťukají, rozpačitě rozhodil ruce Kuba. Napsal jsem pohádku o kocourovi.
Ukážeš mi ji? zajímala se Anna.
Blázníš, to je pitomost! bránil se Kuba, ale už mu v očích jiskřilo, že ji touží ukázat. Opravdu tě to zajímá?
Jasně, já ráda pohádky! No dobře, hlavně fantasy, ale to je skoro to samé! hrdě prohlásila Anna.
A Kuba samozřejmě kapituloval.
Pak pili kávu a četli si jeho pohádku, zatímco kocour Merlin je pozoroval svrchu, jako by říkal: To jsou ale telata.
Pohádka se Anně moc líbila. Když Kuba odešel domů, bylo jí trochu smutno. Samozřejmě jen trošku, vždyť jí zůstal kocour.
A v té chvíli někdo zazvonil. Merlin se vztyčil a vážně odkráčel ke dveřím. Anna zavolala:
Kdo je tam?
Kvůli inzerátu, ozval se od dveří hlas.
První nápad byl neotvírat, ale to by nebylo fér. Otevřela. Na prahu stál vysoký starý pán v černém klobouku a plášti. Usmíval se:
Slečno, nebuďte nervózní. Fakt jsem tu kvůli kocourovi. A abyste neměla pochybnosti, jmenuje se Merlin. A hele, tady je.
Kocour Merlin skutečně skočil jako jelen rovnou starci do náruče, takže už nebylo co řešit.
Pojďte dál, hlesla Anna.
Nějak se jí chtělo brečet. Jak se může člověk za den tolik připoutat ke kocourovi?! Starý pán vešel, zkoumavě se rozhlédl. Připadalo jí, že si s Merlinem vyměňují významné pohledy.
Nabídnete mi kávu? požádal.
Anna mu uvařila tu dobrou kávu, co nechal Kuba. Celou dobu na sebe on a kocour dělali oči, jako by si něco šeptali beze slov.
Mimochodem, přerušil ticho starý pán nenašla jste ještě něco dalšího?
Anna zrudla a podala mu los. Stařec však její ruku odstrčil.
Ten je pro vás, usmál se.
Ale ten je přece váš! namítla Anna.
Ale našla ste ho vy a Merlin nijak nenamítá, šeřil svůj úsměv.
Co když je výherní? znejistěla Anna.
To se opravdu budete bránit štěstí, třeba jen možnosti být občas šťastná? pohlédl na ni laskavě.
Anna sklopila oči. Přesně tohle si ve skutečnosti přála pod padající hvězdou.
Dejte štěstí šanci, slečno, povzbudil ji starý pán. A nesmutněte! Ještě se určitě potkáme. Až se vrátíte
Odkud vrátím? chtěla se zeptat. Jenže pán byl pryč a dveře zavřené.
Klíče samy zacvakly v zámku a Anna zjistila, že usíná sotva došla do ložnice Zdál se jí Kubův příběh.
O mocném čarodějovi, který celý život myslel jen na sebe. Jeho kouzla neudělala nikoho šťastnějším, a v trest byl proměněn v kocoura.
A chodit po světě v této podobě musí, dokud nerozptýlí smutek
Ráno šla opět do práce, ale dneska se jí zdálo, že slunce svítí jasněji, lidi se víc smějí a autobus po Praze pádí jak splašený.
A jo, zkontrolovala ten los a skoro ji to už nepřekvapilo. Vyhrála týdenní pobyt u moře. Mnohem víc ji překvapilo, že ji šéf pustil Jeď si, Aničko, a nedej na nás! Kluci to zvládnou.
Pak bylo moře, hvězdy a pocit, že se něco přehodilo
Domů se vrátila větrná a šťastná, přivezla si mušle a moře, co jí zůstalo v duši.
Když odemykala, vyšel na chodbu Kuba. Vysoký, trochu nemotorný, rozcuchaný.
Hledali tě včera, povídá. Vzkaz mám zarazil se, jak ji zahlédl, a kapituloval: Jsi úplně jiná. A hrozně ti to sluší.
Díky, zasmála se Anna. A co vzkaz?
Kuba pleskl sebe do čela a vrátil se do bytu. Za chvíli přišel se šedivým chlupatým kotětem. Ten výraz znala.
I když peršani mají všichni ten samolibý kukuč.
Je to syn toho tvého kocoura no, co jsi našla v autobusu. Jmenuje se Artur.
Starý pán říkal, že jeho výchovu může svěřit jedině tobě, koktal Kuba. Teda vlastně, on řekl trochu něco jiného
Jak? Anna cítila, jak jí buší srdce.
Říkal, že jeho výchovu může svěřit jen nám dvěma, uznal Kuba.
Mňau! potvrdilo kotě jménem Artur a natáhlo se k Anně.
Podala mu dlaň a setkala se s Kubovou rukou. A ve světě bylo najednou o trochu víc lásky, tepla a docela obyčejného štěstíDlaně zůstaly spojené o chvilku déle, než bylo třeba, a v jejich dotyku se něco nepatrně pohnulo možná jen v prostoru mezi slovy, které nikdo nevyslovil. Artur zamručel a protáhl se kolem jejich prstů, jako by konečně doma bylo přesně tady, v tom prapodivně složeném lidsko-kočičím klubku.
Anna se podívala na Kubu a v jeho očích našla stopy pohádky, kterou spolu začali žít dřív, než ji kdokoliv z nich dokázal vyprávět nahlas. Venku někdo prozváněl zvonek na tramvaj, v kuchyni voněla stará káva, nová kapitola klapala blízko podlahy tichými tlapkami.
Tak jsme na to tři, řekla Anna, až příliš tiše, aby ji slyšel celý dům, ale dost nahlas pro ten nejdůležitější kout vesmíru.
Kuba se usmál, odhrnul jí pramínek vlasů z čela. Artur, věčný stín po Merlinovi, jim spokojeně zahákl drápky do rukávu. Život se zlehka otočil na špičce a rozběhl do noci tam, kam ukazovalo jejich nové společné volání.
A hvězdy? Ty si jich tentokrát všimly a ulpěly nad jejich okny o chloupek déle.
